reklama 11A

Byla to cesta plná dřiny, říká Marcela Lochovská o návratu po těžkém úrazu

ikonka

Před pár lety utrpěla Marcela Lochovská vážný úraz, lékaři jí dávali šanci jedno procento. Nevěřili, že bude žít, natož chodit a mluvit. Dokázala se vrátit do života. Vrátila se i ke své velké lásce, ke koním. A loni si dojela pro titul na MČR.
03.02.2025 06:00  |  Autor: Lucie Spiwoková  |  Foto: poskyla Marcela Lochovská  |  FANCLUB  |  APLIKACE
reklama 12C

 

V jedné z vypsaných kategorií mistrovství České republiky v paradrezuře zvítězila loni členka západočeského klubu Artex Nejdek Marcela Lochovská. Úřadující mistryně k tomuto úspěchu přistupuje s pokorou. Stejně jako k životu. Musela si ho totiž vybojovat po těžkém úrazu, ke kterému došlo před pěti lety. 
 
Navzdory prognózám lékařů přežila, naučila se znovu mluvit a chodit, a dokonce se mohla, byť velmi omezeně, vrátit ke své profesi fyzioterapeuta. Její přátelé na webu, který pro ni zřídili, napsali: „Sny jsou od toho, aby se občas splnily. Ještě v roce 2022 jsme Marcelku jen vodili na kruhovém kolbišti a sotva se udržela v sedle. V lednu 2023 jsme začali s paradrezurním tréninkem. Od té doby to je už ale nový příběh o velké síle, lásce ke koním, pracovitosti, tréninkové píli a neskutečné touze se vrátit k tomu, co po své rodině nejvíc miluje, ke koním.“ 
 
 
Kdy vám do života vstoupili koně?
Bylo to na základní škole, když mi moje kamarádka jednou nabídla, jestli bych se s ní nešla podívat do jezdeckého klubu, kam chodila. Šla jsem ráda. Koně mě vždycky moc přitahovali. Jsou to úžasná zvířata. Jeden jediný den stačil, abych věděla, že tohle je moje cesta životem. Takhle jednoduché to je, když se zamilujete do koní na první dobrou.
 
Takže jste sama začala docházet do jezdeckého klubu?
Začínala jsem relativně pozdě, bylo mi třináct. Ale doopravdy jezdit jsem začala prakticky až ve čtrnácti nebo patnácti letech. Bylo to ve stájích u Evy Šimáčkové v Nebanicích. Tam jsem se, co se týká ježdění, vážně nenudila. Střídala jsem skokové koně s drezurními, ale nakonec mě nejvíc uchvátila přece jenom drezura. Mým prvním velkým trenérem byl legendární Jan Holcbecher, který mě naučil asi nejvíce z drezurního ježdění a z jehož rad a poznatků čerpám prakticky dodnes. Věřím a doufám, že by na mě byl pyšný.
 
A jak to bylo se závoděním?
Závodila jsem od šestnácti let. Absolvovala jsem pár parkurových soutěží, ale potom už to byla jen drezura, v které jsem se dostala do úrovně S. Jezdila jsem po závodech v rámci regionu, neměla jsem žádné velké ambice. Závodila jsem jako amatér. Na prvním místě pro mě byla vždy rodina a také práce. Profesí jsem fyzioterapeut, tomu jsem se věnovala na sto procent. Měla jsem svou provozovnu, kam jsem objednávala klienty, a jezdectví jsem měla jako hlavní náplň volného času. Ale s příchodem nového koně, klisny Violy, jsem začala uvažovat, že bych to mohla zkusit i v trochu vyšší drezuře. S Violou, v té době čtyřletou, jsem stihla jednu soutěž Z pro mladé koně a pak přišel úraz. 
 
Ten úraz vám v roce 2019 úplně otočil nejen jezdecký ale i životní směr. Co se stalo?
Všechno změnila jedna vyjížďka. Kůň se mi na louce zamotal do nějakých drátů od ohradníků a bylo to. Měla jsem přilbu, vestu a relativně hodného koně. Přesto byl pád tak fatální, že došlo k vážnému poranění mozku a následoval doslova několikatýdenní boj o život. 
 
Jaké byly prognózy?
Manželovi lékaři tehdy řekli, ať se připraví na to, že zemřu, nebo se nikdy neprobudím z kómatu. Šanci na přežití mi dávali jedno procento. Zhruba po šesti týdnech jsem se probudila, ale doktoři prakticky nedávali šanci, že budu někdy ještě chodit, mluvit a vůbec žít bez pomoci ostatních. To, že jsem dnes v tomto stavu, je velký zázrak, ale hlavně velká zásluha mé rodiny a přátel, bez jejichž podpory a pomoci bych to nikdy nezvládla. Byla to těžká cesta plná neskutečné dřiny. Jsem moc ráda, že jsme to všechno společně zvládli. A jsem vděčná, že moje dcerka má funkční mámu. Každý den děkuju tam nahoru. Stáli při mně snad všichni andělé.
 
To muselo být moc náročné i pro vaši rodinu.
Tady musím hlavně poděkovat mému úžasnému manželovi. Bez něj by nebylo ani mé zotavení, ani návrat ke koním. A pro dceru to bylo také hodně těžké. V době, kdy se mi stal ten úraz, jí bylo sedm let a chystala se do první třídy. Všechno zvládla, je moc statečná a jsem na ni moc pyšná. Dnes už je to velká dvanáctiletá slečna. 
 
Věnuje se vaše dcera také jezdectví?
Ano. A hodně mě těší, že se jí začala líbit drezura. Kombinuje jezdectví s vrcholovým krasobruslením. Ač se to nezdá, tyhle dva na oko rozdílné sporty mají hodně společného, a tak ji v tom podporujeme. Uvidíme, jakou půjde jednou cestou. Zatím stíhá obojí.
 
Bez koní jste nechtěla být po úrazu ani vy. Jak jste přišla na to, že budete závodit v paradrezuře?
Po bezmála čtyřech letech cestování po nemocnicích a rehabilitačních ústavech v Kladrubech a Klimkovicích jsem se dostala do stavu, kdy jsem si zase moc chtěla sednout na koně. Nejdříve mě jen tak vodili v rámci hipoterapie po kolbišti. No a postupem času a intenzivního tréninku už jsem byla zase schopna se udržet sama v sedle. Bohužel úraz byl tak vážný, že už není možné závodit mezi zdravými. Pak mi jednoho dne zavolal drezurní trenér a rozhodčí Vít Čmolík, že pokud chci závodit, je to možné v paradrezuře. V té době se paradrezurní závody konaly nejblíže jen v Praze a jejím okolí. Pan Čmolík mi nabídnul, že pokud to budu chtít zkusit, uspořádají závody v karlovarské oblasti. A tak to začalo. Vůbec jsem netušila, do čeho jdu. První závody po tak dlouhé době jsem si ale moc užila, byla jsem moc šťastná.
 
Paradrezurnímu sportu se věnujete s už zmíněnou klisnou Violou. Můžete nám o ní říct víc?
Kdybych se měla rozepsat o Viole, bylo by to na samostatný článek. Viola je výjimečný kůň a moje koňská životní láska! Koupila jsem ji od paní Šimáčkové z Nebanic, chtěla jsem hodného koně se slušnými chody. To bylo ještě před úrazem. Jak jsem říkala, měla jsem v plánu s ní jezdit do budoucna vyšší drezuru. Osud tomu chtěl jinak, a z Violy se stal špičkový paradrezurní kůň. Hlavně díky jejímu charakteru a schopnosti se přizpůsobit jezdci, který potřebuje její pomoc a součinnost. To jsou její hlavní přednosti. Jsme spolu většinu dne, a tak máme spolu výjimečný vztah. Je to výborná kamarádka, která mě nenechá nikdy ve štychu. Pokud neudělám chybu já, ona ji neudělá. V tom je výjimečná.
 
A s vaší rodinou má ještě jedno hezké pojítko.... 
Ano, jmenuje se stejně jako moje dcera. A je to čistá náhoda! Když byly dcerce Violce asi dva roky, volala mi paní Šimáčková, že se u nich narodilo hříbě, kobylka a že jí dala jméno Viola. Až pak se dozvěděla, že moje dcerka se taky jmenuje Viola. Domluvily jsme se, že až klisnička trochu vyroste, přijedu se na ni podívat. Jeli jsme tam s manželem, když byla tříletá. A moc se nám líbila. Navíc tím, jak jsem v Nebanicích dlouho jezdila, znala jsem její předky. Na Violině babičce, Jamajka se jmenovala, jsem kdysi jela svoji první drezuru S. Byla moc hodná a kobylka Viola taky. Tak jsme si ji vzali. Mám doma své dvě milované Violky. Velká náhoda. I když, jak říká moje maminka, nic se neděje náhodou. 
 
Společně jste si nakonec jen pár let po vašem úrazu dojely pro zlato na mistrovství České republiky. Co pro vás ten titul znamená?
Titul z mistrovství republiky? Posun na naší cestě, kterou jsme si s členy týmu a s trenérkou Karolínou Šimáčkovou vytyčili. Jsem samozřejmě moc ráda za titul, ale v Česku je paradrezurních jezdců málo, a proto se tu spojují grady. Každý grade je trochu o jiném ježdění, a tak se to i rozhodčím musí dost obtížně hodnotit. Tím chci říct, že titul na mistrovství není tím hlavním měřítkem kvality. Pro nás je důležité se posouvat hlavně v úlohách procentuálně, což se nám na mistrovství republiky podařilo. Pokud chcete ale uspět na mezinárodní úrovni, musíte jezdit pravidelně nad 70 procent.
 
Jaké máte další plány?
Musím říct, že moje skvělá trenérka Karolína Šimáčková se mně i kobylce věnuje s velkou ochotou i přesto, že má hodně své vlastní práce. Toho si moc vážím. Tenhle rok bude hlavně o nasbírání zkušeností a vychytání drobných chyb, které nás ještě pořád v hodnocení dost srážejí. Naše letošní příprava bude směřovat na načasování formy na mistrovství Evropy v Ermelu. A dlouhodobý plán? No přece paralympijské hry v Los Angeles.
reklama 13B

NEJNOVĚJŠÍ
NEPŘEHLÉDNĚTE