Dosáhne Pamino na St. Leger? Sledujte ŽIVĚ na EquiTV 28.11. od 10:00 h
reklama 11C

reklama

Jak si žokej objednal zvláštní vlak. Dostihový příběh z roku 1893

 30.04.2020 06:30 | AUTOR: Martin Cáp

ikonka

V okolí Berlína začala na přelomu 19. a 20. století vznikat německá odpověď na velká dostihová centra v Newmarketu a Chantilly. Právě tady se odehrává příběh překážkového šampiona Wilhelma Plüschkeho, který jsme pro vás našli v archivu.

reklama 12D
V rámci čekání na pozdní začátek sezony jsme už několikrát sáhli po různých příbězích z historie dostihového sportu. Dnes vám v původním překladu nabízíme jeden z textů německého sportovního novináře Petera Paula Möbiuse, který v roce 1938 publikoval sbírku povídek a črt ze života tehdejších německých a středoevropských žokejů. Hrdinou následující povídky je čtyřnásobný šampion německých překážkových jezdců z konce 19. století Wilhelm Plüschke, otec vítěze německého derby 1915 Willyho Plüschkeho. Text popisuje skutečné události, čtyřletý valach Highlander zvítězil ve Vídni na sklonku října 1893 jistě o 4 délky.
 
 

Muž ve zvláštním vlaku

 
Psal se rok 1893 a na vídeňském závodišti Freudenau měl Highlander ukázat, co umí. Pro německé žokeje začaly lepší časy. Díky dobrým výkonům se začali propracovávat nahoru. Nikoho by nenapadlo, že ještě nedávno to bylo úplně jinak.
 
Ještě kolem roku 1870 se jména jezdců ze střední Evropy objevovala jen vzácně nebo vůbec. A když se někomu z nich přece jen podařilo zvítězit, tak jeho jméno nikomu nestálo za zmínku. Do výsledku se napsalo prostě jen "Otto" nebo třeba "Gustav". Nic víc. Vždyť kdo to byl, jen nějaký německý kluk... Zato Angličani! Kdo vlastnil britský pas, byl automaticky dobrým jezdcem. Když se vyhoupl do sedla Angličan, to bylo něco úplně jiného, tato jména se skloňovala všude. Neboť Anglie, to byl trumf. Přitom někteří domácí nebyli o nic horší!
 
Během dvou desetiletí se to změnilo. Stáje začaly posazovat i domácí jezdce a dokonce se přihodilo stále častěji, že německý jezdec dostal angažmá v zahraničí. I když to bylo třeba jen na jediné rito.
 
Highlander měl běžet ve Vídni a z města na Dunaji odešel telegram do Postupimi. Ve stáji starého turmana majora von Schmidt-Pauliho tenkrát pracoval a jezdil Wilhelm Plüschke. Starý pán sloužíval u hulánů. Oné říjnové středy, bylo to 25. října, přinesl s sebou telegram. Pošťák ho sice měl podle předpisů předat přímo adresátovi, ale major už věděl, že jde o záležitost, která se týká i jeho.
 
Když se vrátil domů, nechal si zavolat Plüschkeho. "Máš tady telegram, Wilhelme," přivítal ho.
 
Plüschke otevřel a hlasitě přečetl, že je povolán, aby v dostihu přes proutěné překážky ve Vídni jel čtyřletého Highlandera.
 
"Velmi dobře," zaskřehotal major.
 
"V tom případě bych si rád vzal dovolenou," mínil Plüschke a trochu se při tom zakoktal, protože mu bylo trapné o té věci mluvit.
 
Major mu obratem vyhověl. Mezitím se však začalo připozdívat. Bylo ještě třeba se postarat o koně, ve stájích bývá vždycky dost práce. A čas začal tlačit. Pokud měl Plüschke chytit vlak do Berlína a tam včas přestoupit do Vídně, musel si pořádně pospíšit.
 
Hned po rozmluvě s majorem vylétl ze dveří. Rychle obstaral, co bylo třeba, chvatně vklouzl do nedělního obleku, vzal pas a už klusal na nádraží. Ještě stihl v dálce zahlédnout koncová světla odjíždějícího vlaku.
 
Tady stál jezdec, který měl v daleké Vídni provést Highlandera kursem. Ale vlak byl pryč. V těch dobách ještě nejezdily žádné příměstské spoje, křižující v několikaminutových intervalech okolí metropole. Jak teď zvládne přestoupit na anhaltském nádraží na rychlík do Vídně? Plüschke sebral svých pět švestek - všechny věci se mu vešly akorát do ruky - a spěchal z nádražní budovy. Venku stály drožky.
 
"Haló, starý brachu," oslovil muže na kozlíku. "Jak dlouho trvá tvému, hm, koni, aby se dostal do Berlína?"
 
"No, řekněme…" začal se zamýšlet kočí a chystal se na obsáhlý výpočet času.
 
"Stejně je to hloupost," kysele se pousmál Plüschke. "Jak bych se mohl dostat povozem včas na nádraží…"
 
Vrátil se do budovy. Nezbývá, než angažmá ve Vídni zrušit, pomyslel si. Pak ho najednou napadla spásná myšlenka. O pár okamžiků později už klepal na dveře malé služební místnosti nádražního zřízence. "Dobrý večer, pane Kretzigu," volal už ve dveřích. "Dalo by se zařídit, abych dostal zvláštní vlak do Berlína?"
 
Oba se dobře znali, přednosta stanice a žokej, který oblékal modré barvy majora von Schmidt-Pauliho.
 
"Podíváme se na to, Plüschke!"
 
Ta věc nebyla úplně neproveditelná. Na nádraží stál vagón a také jedna parní lokomotiva, která by ho mohla táhnout. V poklusu rychle vyřídit formality - a zvláštní vlak už byl přistaven na nástupiště. Přednosta stanice Kretzig potřeboval pouhých 20 minut na to, aby Wilhelm Plüschke mohl vyrazit.
 
Ve zvláštním vlaku seděl jediný cestující - drobný žokej, který potřeboval do Berlína a odtud do Vídně. Koleje rachotí, malá souprava projíždí kolem lesů a luk, až najednou přijíždí do Berlína!
 
Nástupiště bylo liduprázdné. K vagonu důstojně přistoupila jediná postava, vysoký muž v bílých rukavicích. Byl to železniční úředník, který měl pod slavnostním cylindrem korektní výraz, jak už je zvykem v případech, kdy je třeba zachovat tvář.
 
Dveře vagónu se otevřely. Malý muž sestupoval po vysokých schůdkách, pod paží měl skromný kufříček. Úředník lehce povytáhl obočí. Co to? A pak se začal na celé kolo smát.
 
"Kdo by to byl řekl," poznamenal. "Takže Wilhelm Plüschke jste vy? Ten žokej? Aha, já už jsem myslel, že…"
 
"Jeho císařské Veličenstvo osobně, co?"
 
"To úplně ne, v takovém případě bychom dostali předem telegram. Ale čekal jsem spíše nějakého hraběte nebo vévodu! Tak s tímhle jsem nepočítal…”
 
"Nevadí," suše opáčil Plüschke. "Takhle jste si aspoň ušetřil uvítací projev. Ale stvrzenku mi dát můžete, jestli by vám to nevadilo. Kolik vlastně ta legrace z Postupimi do Berlína stojí?"
 
Účet za zvláštní vlak činil 108 marek. Ale Wilhelm Plüschke se podle plánu dostal do Vídně. Teď už zbývalo jen splnit angažmá a zvítězit. A on nezklamal! Wilhelm Plüschke, nejprve stájník, potom žokej a později trenér, odjezdil vítěze v zahraničí. Byla to dlouhá cesta, kterou bylo třeba urazit, a zdaleka nejen pro něj...
 
 
Pozn. - Branislav Ondera poslal redakci podrobnosti o časovém itineráři Wilhelma Plüschkeho z října 1893: 23. října - 4 starty v Charlottenburgu, 25. října - 2 starty ve Vídni včetně vítězství s Highlanderem v Nevtelen-Hürdenrennen a třetího místa s Titusem ve steeplechase, 28. října - 3 starty v Charlottenburgu, 31. října - dva starty v Pardubicích (2. místo ve Velké pardubické v sedle Funy Face a 2. místo v proutěných překážkách). Z této posloupnosti vyplývá, že telegram do Postupimi musel dorazit dříve než 25. října.
 
 
Přeložil Martin Cáp
Ilustrační snímek: závodiště Vídeň - Freudenau v roce 2017, foto: Václav Volf, fotovolf.com


K odběru se přihlašte ZDE!

 

Nový Jezdecký zpravodaj vychází každý pátek a je zcela zdarma. Přímo do vašeho e-mailu vám jednou týdně doručíme to nejzajímavější z našich webů - zpravodajství napříč disciplínami, rozhovory, podcasty i videa. Už nikdy vám nic podstatného z našeho servisu neunikne!

 

Novinky z jezdectví a dostihů můžete sledovat i protřednictvím našich specializovaných skupin na Facebooku! Spravujeme pro vás:
 

Máme rádi parkury Jezdci.cz

Máme rádi dostihy Jezdci.cz

Máme rádi drezuru Jezdci.cz

Máme rádi vozatajství Jezdci.cz

Máme rádi všestrannost Jezdci.cz

Máme rádi reining a western Jezdci.cz

Máme rádi voltiž Jezdci.cz

Máme rádi vytrvalost Jezdci.cz

Máme rádi pony sport Jezdci.cz


reklama 13A




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

NEPŘEHLÉDNĚTE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace