Před třemi týdny jsme požádali čtenáře Jezdci.cz, aby nám během dlouhého čekání na novou sezonu napsali svůj největší dostihový zážitek. Jen tak, čistě z lásky k tomuto sportu a pro ukrácení času v současné nelehké situaci. Do mailu a především v naší facebookové skupině Máme rádi dostihy Jezdci.cz nám přišly desítky odpovědí, za které všem moc děkujeme!

 

Poměrně velké množství vašich zpráv zároveň poskytuje zajímavý obrázek o tom, jaké druhy zážitků bývají pro dostihového příznivce formativní a jak vznikají vzpomínky, kterých si s odstupem času ceníme nejvíce. A tak vás teď zveme na cestu do nedávné minulosti - otevíráme pomyslné album vašich dostihových vzpomínek.

 

Koně, ke kterým mám blízko

 

Velká část zaslaných zážitků se váže přímo k vašim koním - ať už těm ve vašem majetku, na nichž máte nějaký podíl, nebo o které se staráte ve stáji a byli jste jim nějakým způsobem nablízku. Tímto způsobem třeba zasáhla do života mnoha lidí loňská Velká pardubická, kterou vyhrál Theophilos v barvách Dostihového klubu iSport - Váňa. "Tomuhle se asi už nikdy nic nevyrovná. Naprostá euforie, když toho koně člověk zná a je s ním od začátku cesty," shrnula to Veronika Bachmannová.

 

"Theoušek vyzvedl z popela (a vhodil na nebe plné hvězd) mé nejtajnější tužby, ale u někoho byly pocity ovlivněné mým sobotním ordre (promlouváním do the-ouška), po kterém jsem nabyla nějakého vnitřního klidu, s pocitem, že tohle vyjde. Že to dopadne… Taxis jsem sledovala skrz zoom objektivu a po zvednutí se spadnutého koně s beránky na lících mi proletělo hlavou: "Jak to? Měl vyhrát..." Naštěstí to nebyl Theo. Když vbíhal na ovál v čele pole, bylo to přesně jako v tom ordre, které jsem mu v sobotu diktovala do ucha. S tím jsem vlastně počítala... S tím šibováním před tribunami už ne, ale naštěstí to dopadlo. Tak, jak mělo být. Přišlo mi to logické, celá ta skládanka, poslední dílek puzzle," doplňuje Káťa Mrázová.

 

V životě Radky Skalové Vychytilové má zvláštní místo jiný ročník Velké pardubické - vítězství Decent Fellowa z roku 2006. "Já přišla k Váňovým v květnu 1999 a on jen měsíc přede mnou jako čtyřleté mimino. A zrovna ke mně do boxu. Od té doby jsme spolu. Ale tenkrát to bylo zúročení celé té dřiny a jeho talentu, ke kterému se přidal Josef Bartoš a dopadlo to na výbornou. Nikdy nezapomenu ani na výhru Chalca v roce 2001. To jsem popvé vodila koně do Velké a ta atmosféra byla nepopsatelná," vzpomíná Radka.

 

Dostihový Zenon Kisza byl za uplynulé čtvrt století svědkem mnoha dramatických doběhů doma i v zahraničí, ale nejvíce za srdce ho samozřejmě chytil jeho vlastní Sherardo. "A splněná kvalifikace na Velkou pardubickou 2014 pátým místem Sherarda, čímž se otevřely dveře ke splnění snu. Emoce na 200% a nezapomenutelné chvíle se všemi prima kamarády," říká Zenon, jehož výprava včetně Sherarda měla ve velký den své vlastní fanouškovské šály.

 

Radost jednoho přináší často zklamání druhému. Těsné druhé místo Al Jaze z Velké pardubické 2014, kdy v cílové rovině dlouho dotíral na vítěznou Orphee des Blins, považuje Ondřej Marek za největší euforii a zároveň zklamání současně. Na stáj Quartis-Zámecký vrch se však mnohokrát usmálo i dostihové štěstí - například v podobě úspěchů šampiona Iryklona. "Jeho první start v tréninku Vaška Luky, kdy lehce vyhrál Velkou květnovou cenou, je pro mě asi největší zážitek. A celkově příběh tohohle černýho jednookýho bandity," podotýká Ondřej.

 

 

Jak chutná jedničkové vítězství na rovině, poznal i majitel Radek Žlůva, jehož ryzka Rapet ovládla Memoriál Rudolfa Deyla. "Neskutečný adrenalin, při zatočení do cílové roviny jsem se klepal na tribuně jako osika. Při proběhnutí cílem pocit štěstí, radosti, splněného snu… A teď už se těším na novou sezonu, až vyběhne naše Dixie Love a opět zažijeme tyto pocity plnými doušky…"

 

Že účast koní z vlastní stáje představuje zvláštní zážitek, potvrzuje Jarka Hlavačíková: "Jednoznačně vede náš rodinný kůň Khalidor, který se svými vítězstvími zasloužil o ty nejkrásnější zážitky v mém životě. Nejraději vzpomínám na jeho úplně první vítězství na pohodu v Karlových Varech o pět délek s Honzíkem Vernerem. Další jeho krásná vítězství mi už spíš drásala nervy..."

 

Vanda Bendová byla u debutu pozdějšího klasického vítěze a šampiona mílařů Chardonney Tcheque, který se odehrál - mnozí možná už pozapomněli - v Meranu. "Osobní setkání v paddocku s čerstvým vítězem Dubai World Cupu Mircem Demurem… Úplně jsem se klepala nervozitou a on byl úžasný a přátelský, jeho ,Ciao’ si budu pamatovat navždy. Následovala naprosto mistrovská jízda, po které jen řekl: ,Jo, je slušnej! Nahlašte ho do listed do Milána. Rád si na něj zase sednu, když bude čas!’ Byl to nádherný den. Velké díky za tenhle krásný zážitek patří Ludvíku Harisovi, který to od A do Z zařídil a samozřejmě Tomáši Šatrovi s panem doktorem Charvátem, že jsme s taťkou mohli být při tom. Nikdy na ten den nezapomenu!"

 

Jitka Minaříková, manželka dvojnásobného šampiona československých žokejů Ferdinanda staršího a maminka Filipa a Ferdinanda mladšího, nejraději vzpomíná na subtilního bojovníka Bohemian Lada, který měl tu smůlu, že se narodil ve stejném ročníku jako Ray Of Light. Přesto dal o sobě výrazně vědět. "Mým zážitkem je jednoznačně Bohemian Lad a jeho St. Leger 1999. Vítězství v Ceně prezidenta republiky už bylo jen třešničkou na dortu."

 

Radka Hovadová působí řadu sezon jako pracovní jezdkyně a ošetřovatelka v britském Newmarketu. "Mým osudovým koněm byl Ulysses. S koněm, kterého trénoval Sir Michael Stoute, jsem měla možnost se dvakrát podívat do Ameriky i na Arc de Triomphe do Francie. Dvě gr. 1 vítězství v Anglii v roce 2017 (Eclipse Stakes a International Stakes) jsou něco nepopsatelného. To vám pak všechno dojde až na druhý den, kdy si koupíte Racing Post a váš kůň je na hlavní stránce," říká Radka. Stejně si ale cení i jednoho českého koníka a zážitku. "To bylo vítězství Ediggia s Jiřím Chaloupkou ve Svatováclavské ceně. Jezdila jsem ho každý den v tréninku a byla jsem tak nervózní… Po doběhu jsem ani nemohla sejít z tribuny dolů. Kdosi se otočil a říká: Co brečíš, vždyť ti vyhrál!"

 

Byli jsme při tom

 

Mnoho velkých dostihových zážitků se rodí bez ohledu na to, zda má člověk k vítězům nebo aktérům dané události blízko. Často člověk nemůže zapomenout na své první velké zážitky anebo na chvíle, kdy cítí, že sleduje na vlastní oči něco velkého, co se právě zapisuje do historie dostihového sportu.

 

Pro Majku Vaškovou byla takovým formativním zážitkem její první Velké pardubická v roce 1972, kdy završili hattrick Korok a Václav Chaloupka. "Byla jsem tam tenkrát s tatínkem," vzpomíná a dodává, že překážkový vrchol sezony se i dál proplétal jejím životem. "Někdo Velkou pardubickou třeba promešká, ale jen málokdo ji prorodí. Jako já při 100. Velké v roce 1990, kdy vyhráli Libentína s Karlem Zajkem…"

 

Vidět Koroka si kdysi přála i Jiřina Horová: "Na Velké pardubické v roce 1970 jsme seděli naproti hlavní tribuně přes celé závodiště, to se tam ještě mohlo. Jak to dopadlo, asi všichni vědí. Korok zůstal před Taxisem, a tak jsem ho vůbec neviděla. Až v Chuchli, kde byl vyhlášen Koněm roku. Od té doby jsem se ale do dostihů zamilovala. Po Korokovi přišel Železník a nesmím zapomenout ani na loňské vítězství Wirelesse v Chuchli. Nádherný rošťák."

 

Pro mnohé dostihové příznivce ve střední Evropě představuje stěžejní milník vystoupení Lestera Piggotta na bratislavském derby-dnu v roce 1993. "Pro mě to bylo umocněno možností být při tom jako komentátor," říká Mikuláš Kočan.

 

Předseda slovenských dostihových komisí Richard Dukes si podobným způsobem připomíná vítězství Almaza s Alexanderem Čugujevcem ve Slovenském derby 1995. Ve stejném roce se běželo památné derby i v Česku, Regulus zvítězil v Karlových Varech zadrženě o patnáct délek. "To byla bomba," připomíná Naďa Pilečková.

 

 

Nezapomenutelná zůstává trojkorunová série Arvy v sezoně 1988, ale i dominance Ohne Sorge v derby o patnáct let později. "Jaroslav Donoval v úvodu zachoval chladnou hlavu. Souboj s Tankredem byl úžasný," píše Milan Krejsa.

 

Z novodobých koňských osobností nezapomínáte ani na Ray Of Lighta. "Za mě to asi bylo vítězství Ray Of Lighta ve Velké květnové ceně, kdy sklidil z mého pohledu mnohem silnější aplaus, než jaký pak měl vítěz hlavního dostihu dne," vzpomíná Jenda Šnábl.

 

V Itálii žijící Mirek Hlahůlek vybral první vítězství maďarského Overdose v Premio Aloisi, ve vašich odpovědích padala také jména Age Of Jape, Masini, Orphee des Blins, Ready For Life, Najinska, Kadyny, Hegnus či Merlyp. A samozřejmě nejen koňská jména... "Pro mě byl zážitkem určitě rekordní Václav Janáček a jeho titul šampiona v roce 2009. 82 vyhraných dostihů, to myslím už nikdo jen tak nepřekoná," připomíná Vít Mach.

 

V neposlední řadě je nutné zmínit, že velký dostihový zážitek nemusí nutně přinášet jen vítězství. "Pro mě to bylo období koní jako Librilla, Mir Sada, Sammetsman a dalších hvězd. Tenkrát jsme byly s mámou na dostizích v Chuchli a jako každou neděli si mezi sebou tipovaly, kdo vyhraje. Stály jsme tenkrát u vchodu do prubi, když okolo projížděl Libor Šindar na nějakém koníkovi. Nepamatuji si jméno, ale vím, že to byl outsider. A povídám mámě, že tenhle to vyhraje. Šindar mi na to tenkrát odpověděl: ,Jo holka, to by sis nevydělala ani na čokoládu.’ O pár minut byl v cíli jako první. A za pár let, čti minimálně deset let, jsme se s Liborem setkali v práci. Historku si nepamatuje, ale mně se vryla do paměti," vypráví Hana Prouzová.

 

Pavel Stránský dodnes vzpomíná na třetí místo Ekrazita s Jiřinou Hrabánkovou v Československém derby 1984, kdy před ním byla jen dvojice polských koní Juror a Kojak. "Ekrazit kvůli vodiči zůstal na startu několik délek, a přesto skončil jako třetí," podotýká.

 

Naďa Horáčková připomíná svého velkého oblíbence Marka Stromského: "Velká pardubická 2016. Není k tomu dál co říct. Pro mě snad ještě to, že Marek je velký bojovník a nikdy to nevzdal. I tuto sezonu jsem se na něj tak těšila a těším. Tak snad se dočkáme…"

 

Malé a soukromé dostihové dějiny

 

A pak jsou tady malé soukromé zážitky a historky, které k dostihům také patří. "Pro mě byl zážitek, když jsem sloužívala v ŘDTK. Jednou se něco pokazilo a my měřili čas ručně. To byl stres, aby se to zvládlo! Dopadlo to dobře, pro koně i pro nás," směje se Jaroslava Vrábková.

 

Weronika Nováková si vybavuje svůj debut na poníkovi v Pardubicích. "Vyjela mi noha ze třmenu a za cílem jsem se svým huculem najelo do zadku shetlandovi s Vanessou Růžičkovou. Myslela jsem, že je po nich, poníky jsme hledaly skoro půl hodiny a odkládal se kvůli nám start dalšího dostihu, protože se spokojeně pásli v lesíku. A ještě jsem dostala slušně vynadáno od paní Růžičkové, což nebylo naposledy, protože jsme s Vandou dlouhou dobu jako jediné nemohly ty své kanony za cílem zastavit. Od té chvíle jsem věděla, že mě to prostě bude bavit.” Později se ve stáji potkala například s Iryklonem. “Velkou jarní cenu prohrál snad o nos s Age of Japem. Nikdy jsem moc nebyla na to cílové pokřikování, ale u tohohle dostihu jsem vřískala tak intenzivně, že se mi podlomily nohy. Pak ta chvíle radosti, že jsme vyhríli a dokonce nám i gratulovali, ale cílová fotografie nakonec ukázala něco jiného. Dodnes přemýšlím, jak by to bývalo dopadlo, kdyby Janáčkovi nevypadla cígle. Byly to emoce pro všechny. Zajímavá byla už cesta do Chuchle. Na benzínce jsme zapomněli psy a museli se pro ně vracet. Nervozita dělala čáry…"

 

Kamila Bartošová se ve vzpomínkách vrací k 100. Velké pardubické v roce 1990: "Táta v ten den vyhrál rámcovou Cenu Váhu s Emou. Tenkrát byl skvěle udělaný televizní přenos, po dostihu po převzetí cen hrála hymna a v tu dobu na pozadí v televizi běžel doběh cílové roviny, ty obrazy se jakoby prolínaly. Bylo mi v tu dobu dvanáct let a dodnes si ty záběry přesně vybavuji. Naši mi navíc tenkrát přivezli skvělou zelenou teplakovou soupravu s potiskem 100. VP."

 

Do paměti Jana Derycha se otiskl 12. březen 2007: "To jsem měl tu čest jezdit se Sirem A. P. McCoyem. Trenér mi říkal, ať mu nepřekážím. Nešlo to, neudržel jsem koně. A. P. v pohodě vyhrál a já spadl na posledním skoku…"

 

Dětský hrdina jménem Železník

 

Každý z těchto velkých i malých zážitků má své kouzlo a zvláštní místo v srdci toho, kdo na ně vzpomíná. A nedají se mezi sebou poměřovat. Ve vašich ohlasech se však přesto pravidelně opakoval jeden dostih, který zmínilo tolik čtenářů, že ho směle můžeme vyhlásit největším dostihový milníkem této ankety. Je jím čtvrté vítězství Železníka a Josefa Váni ve Velké pardubické z 13. října 1991. Pojďme se tedy k němu vrátit trochu podrobněji, slovy věrného návštěvníka pardubických dostihů Michala Zmítka.

 

"Běžela se 101. Velká pardubická. Tenkrát mi bylo deset let, byl jsem malý špunt, co byl počtvrté na Velké pardubické (chodím každý rok od 1988) a ještě se mohlo chodit na tzv. svítkovskou stranu závodiště, což bylo místo k stání pro asi 2000 lidí podél dostihové dráhy v oblasti Malých zahrádek. Z těchto míst bylo vidět jen minimálně, žádné tribuny k sezení, a tak člověk viděl maximálně k příkopu Havlova skoku. Ale chodili jsme tam my, Svítkováci. Měli jsme to tam nejblíž a víceméně, jsme se tak znali všichni. Dnes, po výtržnostech a událostech z roku 1992, je toto místo pro diváky uzavřeno a dnes mohou diváci navštěvovat areál závodiště jen v místech tribun. Nicméně...

 

Byl jsem tam tehdy se svým tátou, strejdou a asi stejně starým bratrancem. U nás se tato tradice "chození na Velkou" pro chlapy tradovala snad ještě od dob dědečka, co chodil ještě na Koroka s Václavem Chaloupkou, prostě strašně dlouho... Stáli jsme jako vždy u bíle natřených břeven zábradlí, co držela diváky na vyhrazených místech. Ta byla zhruba metr nad zemí, takže akorát ve výšce těsně pod našimi hlavami. 

 

 

Železník byl mým hrdinou, vždyť vyhrával, když jsem začal na Velkou teprve chodit. Jen v minulém roce - 1990 - padl na Popkovičáku. A  tak jsem tam i tentokrát s našimi stál a spíše poslouchal než sledoval ten slavný dostih… Nejdřív se kolem nás koně prohnali při prvním okruhu, když šli přes Malé zahrádky. Mohl jsem si je prohlédnout skoro zblízka a fandit. A zase jsem nic moc neviděl..Pak jsem jen, ke své hrůze a zklamání desetiletého prcka, pro kterého byl Železník tím největším koňským hrdinou, slyšel z amplionu, že padl na Poplerově skoku..

 

Byl jsem hrozně nešťastný a zklamaný. Moc jsem si přál, aby vyhrál počtvrté. Byl to přece můj hrdina. A pak jsem slyšel, že pokračuje v dostihu. Uběhlo pár minutek a kolem nás se prohnalo stádo dostihových koní s jezdci, zvířilo oranici před námi, přelétlo zahrádky, a zmizelo mi z dohledu....A několik chvil za ním, snad to bylo půl minuty, se kolem prohnal rezavý kůň s jezdcem v žlutém dresu. Sám, osamělý, poslední. Můj hrdina - Železník.

 

Dodnes, znovu a znovu, se slyším, jak tenkrát na něj křičím: "Železníku, přidej!!!" Ryzák přelétl zahrádky a znovu mi zmizel z dohledu. Za nějaký čas se tenhle kůň objevil znovu, přeskočil Havlův skok, co byl přímo naproti nám, stíhaný koněm s jezdcem v zeleném. Běželi k nám, zatočili doleva kolem zahrádek a zase zmizeli.

 

Poslouchal jsem amplion, jak to dopadne, až jsem nakonec zaslechl: "... první kůň v historii Velké pardubické, který počtvrté proběhl jako první cílem Velké pardubické!" Byl jsem neskonale šťastný. Dodnes ty pocity štěstí neumím úplně popsat. Můj dětský hrdina, nejmilovanější kůň, zase vyhrál. A dokázal něco neuvěřitelného - právě to, co dokáží jen hrdinové.

 

Příští rok to bude již třicet  let, a já přesto ten den před sebou vidím, jako včera. Jsem neskutečně rád, že jsem u toho mohl být ještě jako dítě. Protože dětští hrdinové neumírají, žijí navždy a dokáží ty nejtěžší věci a činy. Dodnes Železníkův rekord nikdo nevyrovnal, ani nepřekonal…"

 

 

Foto: Otakar Kroužecký