Prvním velkým koněm parkurové jezdkyně Adély Včelákové byl holštýnský valach Askany po hřebci Askano. Od samých začátků jezdkyni dodával jistotu a ta v něm následně nacházela obrovskou oporu. „Vždy, když jsem vcházela do parkuru, tak jsem věděla, že udělá naprosto cokoliv, aby mě v bezpečí dovezl do cíle,“ říká jezdkyně v úvodu rozhovoru, který je věnován jejímu nezapomenutelnému koni.
Kdy jste se potkali poprvé a jaké byly vaše společné začátky?
Poprvé jsme se potkali v létě roku 2019, kdy ho má trenérka objevila na závodech a jeho původní majitelé nám ho přivezli na zkoušku domů. U nás zůstal poté asi ještě čtyři dny, ale rozhodnutu bylo od prvního okamžiku. Od prvního momentu jsme si sedli a hned vše klapalo a šlo až nečekaně dobře.
V čem jste si spolu od začátku nejvíce rozuměli?
Okouzlil mě svojí oddaností a ochotou, snažil se ze sebe vždy vydat to nejlepší a od první chvíle jsem mu důvěřovala. Věděla jsem, že vždy udělá cokoliv, jen aby mě dostal za překážku.
Je něco, v čem vás konkrétně jako jezdce posunul dál?
Askany mi vlastně dal základ do jezdeckého sportu na velkých koních. Dal mi zkušenost od soutěží stupně ZM a dostali jsme se spolu až do S**.
Jaké měl základní charakteristické znaky?
Askany byl velmi pracovitý a ochotný, vždy chtěl vše udělat správně a sám od sebe, takže kolikrát dělal věci dříve, než měl. Uměl mi číst myšlenky jako žádný jiný kůň. Ale pozlobit taky uměl, hlavně při skákání, když měl radost. Jinak byl velmi hodný, miloval pohyb a především skákání.
Měl nějaké speciální libůstky ve stáji nebo pod sedlem?
Strašně rád se nechával opečovávat a moc rád se mazlil. A také to byl vodomil.
Vybavíte si nějaké veselé historky nebo naopak slabé společné chvilky?
Společných veselých historek máme spoustu, ale co mě asi dokázalo vždy nejvíce pobavit bylo, jak si uměl odpočinout za každé situace. Jinak Askany byl takový ten „správňák“, takže podle mého tónu hlasu poznal moji náladu a podle toho se zachoval. Slabé chvilky přicházely často na opracovišti, jelikož se Askany velmi bál koní. To bylo vždy záživné, ale jakmile jsem přišla do parkuru, tak to byl ten nejhodnější kůň.
Vzpomenete si na první společný úspěch a kterých dalších si ceníte nejvíce?
První společný úspěch byl, když jsme spolu šli moje první L** a hned jsme se umístili na čtvrtém místě. Největší úspěch však pro mě je, kam až jsme se spolu za poměrně krátkou dobu dopracovali.
Nyní jíž pravidelně startujete s dalšími svými svěřenci. Jaký byl Askanyho osud?
Askany se bohužel minulý rok zranil, a i přes všechnu snahu se nedokázal uzdravit. Takže si již užívá důchod na pastvinách ve výběhu s hříbaty, mezi dospělými koňmi se totiž nudil. Odloučení pro mě bylo těžké, nejhorší totiž bylo, že jsem věděla, že Askany do důchodu ještě nechce. On žil závoděním, takže to pro něj bylo určitě mnohem těžší než pro mě, vzdát se toho, co nejvíce miluje, ale po čase si na volno zvykl a dnes je již spokojený.
Měli jste určitě silné pouto. Vzpomínáte na něj často?
Ano, na Askanyho vzpomínám často. Stále mi velmi chybí, protože to byl opravdu skvělý partner za všech okolností.
Foto: poskytla Adéla Včeláková