MVDr. Lucie Kalová je terénním veterinářem se zaměřením na koně. V roce 1996 promovala na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. Pracovala na tamní Klinice chorob koní, ale od roku 2008 je samostatným soukromým lékařem. Povídání s ní by vydalo na několik rozhovorů. Prozradila nám, jak se dostala ke koním, co ji v její profesi nejvíc baví a co ji naopak trápí.
Kdy a jak proběhlo vaše seznámení s koňmi?
Ve dvanácti letech jsem přišla na jízdárnu v Karviné, tehdy to byl oddíl OKR Rekultivace Karviná. Tam jsem prošla vším, co je v chovu možné potkat, a to včetně jezdecké sportovní práce. Standardem bylo, že víkendovou službu měl pouze jeden ze zaměstnanců tehdejšího chovu koní, sám na víc než stovku koní. Polovina z nich byla ve volných stájích, ale i tak byla potřeba je nakrmit, u ostatních vyčistit boxy nebo štonty a zkontrolovat je. Jeden člověk by se nezastavil celý den. Veškerá pomoc tak byla na nás, dětech a puberťácích, kteří chtěli být s koňmi a jezdit. Pomáhali jsme také u letní sklizně sena a slámy. Díky oddílu v Karviné umím manipulovat s koňmi všech věkových kategorií, nevadí mi zacházení s plemeníky. Dnes je to pro mě obrovská deviza. Občas jako veterinář potkám majitele, kteří neumí svému koni ani nasadit ohlávku.
Kdy jste se rozhodla, že byste chtěla dělat veterinární medicínu?
Někdy kolem patnáctého šestnáctého roku, kdy jsem se potkala s mým celoživotním kamarádem, kolegou Tomášem Maškem. Chtěla jsem zůstat u koní, takže jsem měla v plánu jít na vysokou zemědělskou školu v Těšíně, ale Tomáš mě inspiroval ke studiu na veterinární fakultě. V legraci říkám, že moje máma si dodnes myslí, že mě přesvědčila ona.
Když jsme u vašich rodičů, nabízí se otázka, jestli váš vztah ke koním a zvířatům obecně měl nějaký základ v rodině?
Rodina, kam má paměť sahá, neměla s koňmi nic do činění. Se zvířaty ovšem ano, máma milovala, chovala a chová psy. Od mých osmi let jsme vždy nějakého měli. Překvapila mě babička, která mi na sklonku života povídala o rodině. Podle ní její děda nebo děda dědy, to jsem bohužel úplně nezachytila, byl cikánský obchodník s koňmi. Tak možná tam ten vztah ke koním někde je. Právě začínám pátrat po svých kořenech, tak uvidím…
Vraťme se k oddílu v Karviné. Jak pokračovala vaše cesta?
Z dob docházky do oddílu musím vzpomenout na první trenérku. Bohužel už si nevybavím jméno, což mě mrzí. Dala mi velmi dobré „koňařské“ základy. Chtěla po nás mimo jiné teoretické znalosti, třeba o plemenech a původech koní. Chtěla, abychom kromě jízdárenské práce znali samozřejmě veškeré části výstroje nebo třeba anatomii . Už jako náctiletá jsem pomáhala při obsedání nebo zapřahání mladých koní. Byla jsem na jízdárně denně, včetně víkendů. Kdykoliv byl volný „školní“ kůň, prosila jsem, abych mohla jezdit. Když vzpomínám na ty, kteří mě nejvíc naučili, musím zmínit také Jaroslava Kuželku staršího, Josefa Madeckého, Eduarda Latečku, Jaroslava Konečného a Jaroslavu Matulovou.
A co výběr povolání?
Po maturitě na gymnáziu, kde jsme měli výbornou profesorku biologie, jsem si podala přihlášku na veterinární fakultu do Brna. Byla jsem dost troufalá, pouze jedna škola, ale tehdy to nebylo jinak možné. Díky té paní profesorce jsem znala všechny pojmy z biologie i v latině, což mi hodně pomohlo.
Přijímačky vedle chemie, biologie a všeobecného rozhledu zahrnovaly také politickou vědu. Nikdy nezapomenu na profesora Hořína, který si na obličej položil celý kapesník, jakože si čistí nos, slyšíc můj politický výklad „poučení z krizového vývoje“. Celé to bylo o prověření „socialistického charakteru“ studenta. Po zkouškách za mnou na vlakovém nádraží přišel cizí chlap v dlouhém kabátě, který mi vysvětlil, že mě přijali, ale mají vůči mně a mé rodině výhrady a budou si mě hlídat. Byl to docela šok. Díky bohu, bylo léto 1989 a můj nástup na vysokou začal sametovou revolucí.
Jak tedy probíhalo studium?
Vždy jsem chtěla pracovat jako koňský veterinář a pamatuji si, jak se mi víceméně všichni smáli: „To ani náhodou, koně tě neuživí“. Hned od prvního ročníku jsem docházela na chirurgii, spolupracovala jsem úzce s doktorem Zdeňkem Žertem na chirurgické klinice. Po ukončení studia jsem dostala pracovní příležitost na I. interní klinice později Klinice chorob koní.
Dnes působíte jako soukromá veterinární lékařka, jak k tomu došlo?
V roce 2002 jsem získala všechny náležitosti pro výkon praxe soukromého veterinárního lékaře a celou dobu během zaměstnaní na klinice jsem jezdila odpoledne i po večerech také do terénu, protože mi plat z kliniky včetně nočních služeb neumožňoval uživit sebe a syna. V roce 2003 jsem Kliniku chorob koní opustila. Práce na klinice mě hodně bavila, bavilo mě vyučování studentů, ale došla jsem k závěru, že dál to není možné kvůli platu. Když jsem odcházela, měla jsem necelých třináct tisíc hrubého. A také mi nevyhovovaly vztahy a komunikace na pracovišti. Pracovala jsem pak dva roky jako veterinář pro Prezidium PČR a rok jako zástupce šéfa veterinární divize Purusu/Phoenixu. Potom jsem začala pracovat na plný úvazek v terénní praxi se spolužákem Liborem Hlačíkem. A zjistila jsem, že to mě nejvíc „bere“. A tak se stalo, že jsem začala fungovat sama na sebe. Nezapomenu na ošetřovatele z hřebčína v Napajedlech, kteří mi přišli vyjádřit podporu k tomu stát se veterinářem „na volné noze“. Dokonce pro mě vybrali peníze. Od roku 2008 jsem naplno samostatně pracující terénní koňský veterinář. Během dvou let jsem byla schopná zaměstnat další veterináře, v jednom okamžiku nás bylo pět.
Věnujete se jen koním, nebo ošetřujete i jiná zvířata?
Dělám pouze koně. Jsem schopná navakcinovat psa nebo kočku, udělat základní akutní ošetření. Do ničeho složitějšího se nepouštím. Nesáhla jsem na malá zvířata více než dvacet let. I se svým psem a kočkami jezdím za svými „malozvířecími“ kolegy.
Máte nějakou specializaci, co se týká koní?
Jsem specialista na choroby koní schopný ošetřit a odoperovat vše, co jde v terénu. Asi nejvýznamnější složkou mé práce je ortopedie. Vzhledem k velkým zkušenostem z mezinárodních závodů, mám vycvičené oko pro posouzení pohybu koně. Rovněž si troufám říci, že mám přehled v RTG a USG vyšetření pohybového aparátu koně. V mnoha případech ale odkazuji na další odborníky. Hlavně v interní medicíně na docentku Bezděkovou. Nehraju si na to, že je možné operovat koliku u koně v terénních podmínkách nebo non-stop monitorovat složitého interního pacienta, koně s těmito problémy patří na klinické pracoviště
Co vás na práci s koňmi baví?
Baví mě to, že koně i přesto, že do nich píchám jehly a dělám různé nekomfortní věci, si o mě otírají nos, když k nim opět přijdu. Neumím si to vysvětlit jinak, než že si mou otravnou přítomnost spojují s úlevou. Že to celé pochopí.
Baví mě majitelé, kteří volají opakovaně, protože poznali, že pro jejich zvířata dělám maximum. Pokud nevím, kontaktuji své kolegy napříč světem, ptám se a konzultuji. Díky práci pro Mezinárodní jezdeckou federaci, kdy jsem svého času měla nejvyšší statut pro endurance soutěže jako FEI veterinář i ošetřující veterinář, mám hodně kontaktů po světě. Jako nejbližší zdroje informací a konzultací „zneužívám“ své kamarádky a kolegyně Martu Schmidhalter působící ve Švýcarsku, Barboru Bezděkovou, profesorku Alexandru Trbolovou, což je oční specialista působící na klinice v Košicích, Erika Bergmana ze Sporthorse Medical Diagnostic Centre v Belgii a Rheu Marii Annu Haralambus, která působí na Vídeňské univerzitní klinice.
Troufám si říct, že v koních umím číst. Miluji tato ušlechtilá zvířata, miluji to, že o nich vím velice mnoho, umím s nimi zacházet a myslím, že na terénního lékaře mám i velký chovatelský přehled a znalosti. Vždy se snažím ošetřit koně co nejlépe, ale mnohdy mě nutí finanční situace majitelů slevit. Což neznamená, že nechám koně trpět. Zažila jsem už i případ, kdy jsem zavolala policii, která mi pomohla situaci vyřešit.
Co se stalo?
Majitel mě nechtěl nechat ošetřit ucpání jícnu s tím, že to příroda vyřeší sama. Možná, kdyby byl jícen ucpaný kusem řepy, tak by to ta příroda mohla vyřešit sama, ale tady šlo o řepné řízky, které extremně bobtnají při kontaktu s tekutinou, a pokud se dostatečně nenamočí před podáním, tak to rozhodně příroda sama nevyřeší. Rozumím momentům, kdy jediná možnost koni pomoci je operace na klinice a majitelé vědí, že nemají dostatek financí. Nikdy jsem je nesoudila, není to pro mě jednoduché, ale považuji v takové chvíli euthanasii koně za lepší řešení, než ho nechat umírat v bolestech.
Tím se dotýkáme méně příjemné stránky této profese. Možná dost lidí si práci veterináře idealizuje, řekněte nám, co je na ní náročné?
Bohužel je to hlavně komunikace s majiteli. Jednak ty „moudrosti“, které si našli na internetu, ale hlavně jejich neschopnost manipulovat s vlastním koněm, nepochopení koně jako zvířete. Můžu to dokumentovat tisíci zážitky...
Můžeme něco zmínit konkrétněji?
Mnozí majitelé nechápou vůbec koně jako zvíře, jeho stádové chování a vlastnosti. Buď se vlastního koně bojí, nebo s ním zachází jako s miminkem. Jejich koni jde o život, já se mu snažím pomoct a oni se pohoršují, že na něj třeba křiknu , když je sobě i mně nebezpečný. Pak jsou majitelé, u kterých si až říkáte, jestli ty koně mají vůbec rádi. Zažila jsem, že jsem dvě hodiny nechávala vyvolávat majitele, jehož kůň po dostihu v mycím boxu zkolaboval. Bohužel šlo o těžký šokový stav, a nakonec mu nebylo pomoci. Byl to hrozný boj, který ani nechci podrobně popisovat, ale musel být uspán. Když si dokráčel majitel do stáje po těch dvou hodinách, seděli jsme všichni na zemi úplně vyčerpaní. Ptala jsem se ho, kde proboha byl. A on, že mu běžel kůň! Ale tenhle kůň, který tam ve stáji běžel svůj poslední dostih v životě, ten je přeci také jeho!
To musí být dost vypjaté okamžiky…
Já koně miluji, dala bych za ně duši. Vždy jedu ke koni s tím, že se mu budu snažit ze všech sil pomoct. Ale víte… Veterinář, který tak moc miluje zvířata, je zároveň o to víc zranitelný člověk. Čím jsem starší, tím hůř nesu, když koně uspím. Vím v daný moment racionálně, že to je to nejlepší a jediná úleva, ale jako bych si ty všechny trpící koně a ten smutek lidí kolem ukládala někde do batůžku a nesla s sebou.
Když se vrátím k majitelům, extrémně náročná je také neschopnost pochopit, že i veterinář je jen člověk. Telefonáty pozdě večer, o víkendech, brzy ráno kvůli neakutním věcem, obrovská arogance až slovní agrese lidí. Veterina je jednou z profesí nejvíce ohrožených vyhořením a sebevraždami. Je náročná už právě tím, že vy rozhodujete o životě a o smrti. Navíc je třeba si uvědomit, že veterinář v terénu to má ještě o něco těžší než ten v ordinaci. A to nijak nesnižuji náročnost práce na klinikách. Ale tady máte všechno v autě, stovky kilo materiálu, přístroje, které jsou nesmírně drahé, léky, které podléhají přísným pravidlům. Dorazíte na místo, nevíte, jak to tam bude vypadat, nemáte všechno hned po ruce, nemáte k dispozici sestru, všechno děláte na koleni pokaždé v úplně jiných podmínkách. Mně je jedno, kolik má majitel koní, zda je movitý nebo ne. Chci, aby si naší práce lidi vážili. Proto mě třeba také uráží s někým, kdo koupil drahého koně a má nejlepší vybavení, licitovat o stokoruny, když jedu hodinu k jeho koni mu pomoct a hodinu jedu zpět. Za rok najezdím skoro tolik jako řidiči z povolání.
Pojďme k tomu, co vás na práci těší. Na jaký případ nejraději vzpomínáte?
Na plnokrevníka Valdštejna, který byl operován s velmi vážným kolikovým nálezem na střevech. Bylo to v době, kdy jsem ještě pracovala na Klinice chorob koní. Byl tak trochu nesnášenlivý vůči lidem. Většina koní v problémech jsou milá stvoření, dokud se jim neuleví, pak se začnou chovat, jak jsou zvyklí. Tento kůň byl zlý i v okamžicích, kdy mu nebylo dobře. Byla jsem s ním zhruba čtyři dny, tenkrát jsme sloužili bez ohledu na zákoník práce. První hodiny noční služby jsem k němu vcházela s lopatou – na obranu, protože kousal a kopal. Tehdy ještě na klinice sloužil v noci veterinář úplně sám, takže kdyby mě knokautoval, najdou mě až ráno. Po několika ošetřeních mě ten rabiát začal vítat řehtáním. Nemůže to být jinak, než že si mě spojil s úlevou, která nastala po aplikaci léků. Při ranní vizitě skočil na kolegu zuby rovnou do mříží. Když jsem promluvila já, začal řehtat.
Pak vzpomínám na svou první vymasírovanou tříselnou kýlu. Do té doby to pro mě byl život ohrožující stav řešitelný jen operací. Nyní vím, že lze v terénu udělat ošetření, které může eliminovat operaci – otevření břišní dutiny, což je extrémně náročný zásah pro každého koně. Je potřeba se k této situaci dostat včas, ideálně do dvou, maximálně do osmi hodin od vzniku. Postup mi po telefonu poradil doktor Žert, znal ho od jiného kolegy ze zahraničí, ale nikdy neměl šanci ho vyzkoušet. Byl velice rád, že jsem mu prakticky potvrdila, že je tento postup funkční. Je to skoro dvacet let.
Bývala jste několik let také manažerkou vytrvalosti v rámci České jezdecké federace, jak jste se k tomu dostala?
Někdy kolem roku 2000 jsem se začala věnovat vytrvalosti. Mockrát jsem od doktora Jahna slýchala, že chybí veterináři do soutěží endurance. Z jeho strany pak k žádnému mému posunu nedošlo, moc mi ovšem pomohl Rudolf Nachtigal. Dnes bohužel už není mezi námi. Jako rozhodčí i pro disciplínu vytrvalost vyhodnotil, že jsem schopným kandidátem. Vzpomínám na něj jako na svého mentora ve vytrvalosti. On mě k ní přivedl, on ve mně viděl potenciál, on mi předával všechny informace a kontakty. Velmi mi chybí, troufám si tvrdit, že chybí hodně lidem z české vytrvalosti. Byl úžasným učitelem a zároveň pro mě znamenal ten dotek s „koňaři“, s lidmi, kteří vyrostli u koní. Díky němu, jsem během několika následujících let, za podpory tehdejšího vedení vytrvalostní komise a ČJF, získala první možnosti etablovat se v disciplíně endurance. Intenzívně jsem pracovala na získání mezinárodního veterinárního statusu. A moje snaha se propojila s potřebou změny manažera endurance pro ČJF. Po určitém rozčarování jsem ale po pár sezonách funkci opustila.
Je tedy vytrvalost vaše oblíbená koňská disciplína?
Ano. Sama jsem jezdila parkur a military, nicméně největší profesní pole působnosti jsem měla ve vytrvalosti. Tam je veterinář součástí závodu, součástí veškeré práce s koněm, ochraňuje ho a pomáhá.... Vytrvalost je pro koně neskutečná zátěž. Mám na mysli stupeň zhruba od S nahoru, stejně jako v jiných disciplínách, tady se to začíná lámat. Jezdci z ostatních disciplín se občas smějí, že je to běhání kolem hnoje... Že neví, o čem mluví, jsem pochopila až jako veterinář na „lajně“. Endurance mi ukázala mnoho momentů, které veterinář bez této zkušenosti nechápe. Endurance mi umožnila vidět takové extrémy metabolismu koně, které nelze jinak potkat, s tím, že je možné se správným ošetřením koně vrátit zpět do sportovní zátěže. Naučila mě vnímat koně každým pórem, menežovat koně tak, aby mohl vítězit v soutěži na 160 kilometrů v jednom dni nebo 80 kilometrů dva nebo i tři dny za sebou. Což jsem si opakovaně vyzkoušela jako týmový veterinář. Byla jsem na všech veterinárních pozicích na mnoha mistrovstvích světa a Evropy. Vytrvalost mi odborně, jako koňskému veterináři, dala strašně moc.
Jezdíte sama ještě na koni?
Ježdění na koni bylo svého času můj celý svět. Nebyla jsem extrémně schopný jezdec, otázkou ale je, jak bych dokázala fungovat s velmi dobrými koňmi. Jezdectví je o partnerství, nestačí umět jezdit, musíte mít i koně, který to umí, má nadání. Paradoxem mé práce se stalo, že když mám volno, netoužím být ve stáji, ani vidět koně. Zní to jistě pro lidi od koní divně, ale mám potřebu čistit si hlavu fyzickou aktivitou, která ani trochu nesouvisí s koňmi. Objevuji nové světy, po čtyřiceti letech, kdy jsem poprvé potkala koně a konečně mohla naplno projevit svou vášeň, jsem nyní ve fázi, kdy v hodinách volna nechci koně vidět. Sama se s touto změnou ještě vyrovnávám.
Takže vlastního koně nemáte?
Měla jsem hucula, kterého jsem koupila za pět tisíc od majitele, kde stál uvázaný na řetězu vrostlém do krku, celý doškrábaný, protože měl alergii na hmyzí kousnutí. Stabilizovala jsem ho, byl úžasný, měla jsem ho skoro jako psa, protože měl dva roky a já s ním chodila na vodítku. A pak přišla má velká chyba, kdy jsem ho dala na pastvinu člověku, kterému přišlo v pořádku nechat mého koně na lonži uvázaného bez kontroly poté, co odvedl jeho „sparing partnera“. Zavolal mi až po dvanácti hodinách, co tam ležel zamotaný v lonži. Bohužel jeho zranění nebylo možné řešit. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem to dovolila.
Potom jsem měla klisnu, mimochodem s velmi zajímavým původem, která měla, lidově řečeno, rakovinu kopyta, tedy vážný rozpad rohoviny. Což bylo možné řešit, kdyby nebyla extrémně závislá na koních, tudíž ve stáji, kde byla, nemohla být sama v boxe a řešení jejího problému to vyžadovalo. Po několika pokusech a velké snaze jí pomoci, jsem ji musela uspat.
A posledním mým koněm byl Virgin Gold, plnokrevník, kterého jsem koupila od původních majitelů za jateční cenu, protože se, v jeho dvou třech letech, u něj hromadily různé ortopedické problémy. Byl to velký kamarád, bohužel jeho život ukončilo kolikové onemocnění, když mu bylo třináct.
V současné době vlastního koně nemám. A asi ani nechci, protože Murphyho zákony praví, že každé zvíře veterináře si vyrobí neskutečně raritní a složitý zdravotní problém.
Foto: Michaela Litovová
