Pokud bychom hledali jedno výstižné synonymum ke jménu Marcuse Ehninga, bude to respekt. Německý olympijský vítěz se ve vrcholovém parkurovém sportu pohybuje bezmála tři desítky let. 

 

Už jako mladý jezdec získal několik cenných kovů na evropských šampionátech, má medaile ze Světových jezdeckých her, zlato ze soutěže týmů na olympiádě 2000 v Sydney a je jedním z malá skokanů, kteří dokázali třikrát vyhrát finále Světového poháru. 

 

Platí za stylového jezdce, jehož výkony na kolbišti jsou klidné a vyrovnané. Respekt má i u nejsilnějších soupeřů. Aktuální lídr světového žebříčku Švéd Henrik von Eckermann jednou doslova řekl, že „není žádný Marcus Ehning“, čím měl na mysli, že nemá takový talent a vše má takzvaně vydřené. 

 

O německém jezdci je známo, že za základ považuje každodenní péči o koně, snahu jim porozumět a udělat pro ně to nejlepší. „Mojí motivací nejsou velké závody ani velká vítězství. Mojí motivací je vztah s koňmi,“ uvedl v jednom ze starších rozhovorů. Řídí se pravidlem, že chyby na parkuru jsou skoro vždy chybami na straně jezdce.

 

Před pár dny poskytl obsáhlé interview populárnímu parkurovému serveru World Of Showjumping, v kterém se dotýká i palčivých témat. Pojďme si některé jeho názory představit.

 

 

Pečovat o koně, trávit s nimi čas a věnovat se intenzivně základům ježdění, to je třeba pěstovat od dětství. Marcus je přesvědčený, že právě na tomto stojí jeho pozdější úspěchy. „Když jsem dospíval, měl jsem to štěstí, že jsem se naučil základy ježdění opravdu dobře. Myslím, že můj styl a ježdění pochází právě z těch časů. Moji rodiče nejezdili, ale sestra ano. Měli jsem poníka a velmi dobrého drezurního trenéra v klubu v Borkenu,“ vzpomíná Marcus. 

 

„Když jsem byl junior a mladý jezdec, německý tým měl stáže s jezdci jako byl Fritz Ligges. Neměl jsem tou dobou doma k dispozici trenéra. Vždy jsem přijel z takové tréninkové kliniky a snažil jsem se zdokonalit to, na čem jsme tam těch pár dní pracovali.“ Jako vzor z dětství jmenuje Johna Whitakera. „Z jeho způsobu ježdění vždy nabydete dojmu, že je s koněm jedna bytost.“

 

Později ho zaujali Franke Sloothaak, Ludger Beerbaum nebo Michel Robert. Z aktivních jezdců jmenuje vedle Johna Whitakera také Harrieho Smolderse, Henrika von Eckermanna nebo Bena Mahera a také kolegy z národní reprezentace. „Stále je, co se učit,“ říká.

 

 

Marcus v rozhovoru naráží i na témata, které ho pálí. „Dělá mi starost, když vidím, jak odlišná je cesta, kterou se dostávají mladí jezdci do nejvyššího sportu. Všechny ty akademie mají jistě dobrý úmysl, ale z devadesáti procent se věnují fitness, tomu a tamtomu, ale zapomínají na to nejpodstatnější. Na koně. Já jsem vyrostl úplně jinak. Staral jsem se o své poníky a koně sám, trávil jsem čas s nimi, abych udělal vše potřebné. Vypadá to, jako by hodně mladých přeskočilo jeden krok a jdou rovnou na mezinárodní úroveň, přitom by měli zůstat na té národní. To vede k tomu, že národní závody upadají a nižší mezinárodní závody mají naprosto šílené počty startujících. Bojím se, že mladá generace se dostává dál a dál od toho nejdůležitějšího, a to je kůň.“

 

V rozhovoru na World Of Showjumping zmínil i další věci, které neakceptuje. „Je pár záležitostí, o kterých si myslím, že nejdou tím správným směrem. Já se tedy nezamýšlím nad politickými aspekty, soustředím se na to, abych dostal svoje koně do co nejlepší formy. Ale pro příklad: nepochopil jsem, proč se změnil olympijský formát na tři jezdce za družstvo. A tento názor mám pořád. Nejsem šťastný z mnoha změn, ke kterým dochází. Včetně nové Ligy národů od příštího roku.“

 

 

Jednou z otázek, na něž Marcus v rozhovoru reaguje, je, na co se soustředí, když jezdí. „To je složité. Předně, jednoduše mám rád ježdění a práci s koňmi, samotné ježdění je moje motivace, i po všech těch letech a titulech. Motivuje mě připravovat doma mladé koně, stejně jako jezdit na pětihvězdové závody a šampionáty. Chci, aby koně byli v klidu, aby měli čistou mysl a byli spokojení. To pro mě znamená, že mají být hodně venku. Věřím, že koně potřebují mít pohyb, být ve výběhu, jsou tak v tom správném prostředí. Je pár věcí, na které se zaměřuji v sedle. Většinou je to o tom udržet koně v pohodě a motivovaného, není to tak, že dělám hodiny čistou drezuru. Snažím se najít rovnováhu se zábavou, ale snažím se je udržet soustředěné. Potřebuji vědět, že mi kůň naslouchá, je soustředěný na mě, a ne na všechno možné kolem,“ zazní mimo jiné na jmenovaném serveru. Ehning také říká: „Když jsem byl mladší, chtěl jsem závodit, abych mohl vyhrát tohle a tamto, a také jsem naštěstí něco z toho vyhrál. Nicméně normálně podávám nejlepší výkon, když nejsem přemotivovaný. Když něco příliš chci, obvykle se to nedaří.“

 

 

Prostor je věnovaný také hřebci Stargoldovi, který je aktuálně jedním z top koní, které Marcus sedlá. „Koně jsem si moc nemohl vybírat, bral jsem, co bylo. Nebyl jsem v pozici, že bych si mohl koupit drahého hotového koně. V začátcích jsme měli pár vlastních mladých koní, které jsme se snažili posouvat dál. Potom přišel For Pleasure a s ním začaly úspěchy. A začali se ozývat majitelé s nabídkami.“

 

Marcus sedlal za svou kariéru celou plejádu koňských hvězd. Kromě zmíněného plemeníka For Pleasure, s nímž má zlato z olympiády 2000, sbíral úspěchy s hřebcem Sandro Boyem, klisnou Noltes Küchengirl. V roce 2021 ukončili kariéru Cornado NRW, Comme Il Faut a Pret A Tout. Několik let před tím odešel do chovu Plot Blue. Letos v červnu oznámil německý reprezentant konec sportovní kariéry ryzáka jménem Funky Fred. S těmi všemi to dotáhl na nejvyšší úroveň parkurového sportu.

 

K dispozici má i aktuálně několik skokanů, kteří jsou výkonnostně na úrovni do 150 až 160 centimetrů. „Když skončí koně jako Cornado, Comme Il Faut nebo Pret A Tout, chce to čas, než zjistíte, jestli nějaký z dalších koní po nich může udělat ten krok vzhůru. Toto období je velkou výzvou. Jen vy víte, zda jsou vaši koně dost dobří, aby udělali další krok do vyšší úrovně.“

 

Koněm, který přišel po uvedených hvězdách, je hřebec Stargold. „Byl velmi dobrý na mistrovství Evropy v Riesenbecku i na mistrovství světa v Herningu. Také vyhrál pár těžkých Velkých cen. Když je na parkuru, je neuvěřitelný. Ale i přesto, že jsou jeho výsledky dobré, cítím, že je na devadesáti procentech. Ještě to není těch sto, na kterých by mohl být. Tak myslím, že máme ještě naději,“ říká s humorem německý jezdec.

 

„Dostal jsem Stargolda, když mu bylo sedm. Už měl dost prvních míst s Tobiasem Meyerem. Když jsem ho zkoušel, hned se mi líbil. Pár měsíců ale trvalo, než opravdu pochopil, co po něm chci. A také dlouho trvalo, než mi začal věřit. Je to velmi chytrý kůň. Další výzvou bylo najít rovnováhu mezi hraním a tím brát to vážně. Stargold chce všechno dělat příliš rychle, takže zabralo čas naučit ho, jak se zklidnit. Jeho vývoj ovlivnily dvě věci: pandemie covidu a také jsem tou dobou měl hodně starších koní pro nejvyšší skákání. Trochu nám chybělo v takových těch soutěžích po úrovni pro mladé koně, těch do 150-155 centimetrů, nešlo hned jít do Velkých cen. Hodně lidí v něj nevěřilo, ale já jsem vždy cítil, že je jedno, co se mu stavitel postaví, chtěl jsem to s ním zkusit. Občas dostáváte úplně jiný pocit, než co je vidět na pohled. Vždy jsem plánoval skákat s ním nejvyšší úroveň, není moc koní, z kterých bych měl takový pocit,“ popisuje Marcus svého hřebce.

 

Letos spolu vyhráli Rolex Grand Prix při CHIO v Cáchách. „Myslím, že pro všechny jezdce jsou Cáchy výjimečným mítinkem, ale pro Němce to není jen výjimečné, je to velký tlak,“ přiznává Marcus s tím, že se mu na světoznámém travnatém kolbišti snaží nepodléhat. „Když je tam moje rodina, nemyslím na těch čtyřicet tisíc diváků, jedu jen pro moje děti. Musíte si najít dvou cestu, jak se vyrovnat s tlakem, to má každý jezdec jinak. Jsou dny, kdy jsem nervóznější z menších parkurů než z těch hlavních soutěží. Jsou dny, kdy jsem úplně v pohodě. Nepřestávám se překvapovat. Opravdu nevím, jestli přijde nervozita nebo ne.“

 

Zdroj: World Of Showjumping

 

Foto: Herve Bonnaud / FEI