Na přelomu tisíciletí patřily šedo-vínové barvy majitele a chovatele Miloslava Halíka k nejviditelnějším stájím tehdejšího českého turfu. Domácí odchovanci trénovaní Ladislavem Šilhavým v Radimovicích dosáhli celou řadu úspěchů, tím nejvýraznějším byl triumf ryzky Letní Noc v Jarní ceně klisen 1995.

Pro 67letého hudebního skladatele, filmaře a producenta, který několik let zasedal ve vedení Jockey Clubu ČR a působil také v mezinárodních dostihových strukturách, je tato éra už minulostí. V Radimovicích se nadále stará o řadu svých bývalých dostihových hvězd na penzi, jinak se však jeho zájem obrátil k parkurům, které úspěšně jezdí dcera Andrea.

"Nechtěl jsem dceru pustit do dostihového světa, šli jsme tedy cestou sportovních koní. Dospěl jsem do situace, že jsem pro Andreu musel postavit halu a kolbiště, nastavit areál jinak. Naši dostihovou anabázi nám stále připomínají koně stojící v polovině stáje a spousta fotek. Mám ten sportovní svět rád, obsahuje tu společenskou stránku, která mi v současném dostihovém dění chybí. Závody trvají od čtvrtka do neděle a lidé tam tráví ty čtyři dny spolu. Mé srdce ovšem nadále patří dostihům, i když je to pro mě v našich podmínkách už uzavřená kapitola," řekl Halík ve středečním Podcastu Martina Cápa na EquiRadiu.

Čtěte více: Letní Noc už nežije. Klasické vítězce a úspěšné matce bylo 30 let

Andrea Halíková je v rodině už třetí generací, která se věnuje ježdění. Její dědeček Miloslav Halík starší byl ve čtyřicátých letech úspěšným pánským jezdcem ve Velké Chuchli, mimo jiné zvítězil v pražském Memoriálu kapitána Rudolfa Poplera. Jako restauratér z pražského Smíchova si mohl dovolit i vlastní dostihové koně, kteří běhali za stáje Hadži a Kafri. Lásku k dostihům předal i svému synovi, třebaže po znárodnění o všechno přišel a dlouho se odmítal na závodiště vrátit.

"Táta tu bolševickou křivdu nesl těžce. Chodil ale do lázní u svatého Václava na Smíchově, kde se potkával s rajťáky a ti ho po mém narození v roce 1955 stále přesvědčovali, ať přijde a vezme kluka ukázat do Chuchle. On se tomu bránil, protože měl obavy, jak to on sám psychicky zvládne. To byla ještě stará Strakonická ulice s trolejbusy, a my jsme šli a dívali jsme se na dostihy ze silnice, protože táta odmítal zaplatit vstupné. Dostali jsme svačinu, táta měl triedr a sledovali jsme všechny starty. Doběhy jsem sice neviděl, ale i tak jsem dostihům jako dítě propadl. Pak mě táta vzal do stájí a postupně se dostal do toho světa zpátky. Ve svých 55 letech si zase sedl na koně a začal jezdit v práci. Mě pak posadil po práci, mám nádhernou fotku třeba na pozdější vítězce Velké pardubické Mocné," vypráví Halík.

Sám několik let jezdil amatérské dostihy, mimo jiné i v barvách hřebčína Napajedla. Tuto etapu Halíkova života však kromě problémů s udržováním váhy ukončilo studium na konzervatoři. První klavírní koncert odehrál už v šesti letech. Později hrál s různými prestižními světovými orchestry, koncertoval mimo jiné v Royal Albert Hall a dvakrát také v Bílém domě. Od 80. letech kombinoval hudební kariéru s prací pro film a televizi.

Do dostihového světa se naplno vrátil založením stáje MHM v roce 1993. Koně kupoval výhradně v Česku, především v hřebčínech Napajedla a Mimoň, všichni tři jeho jedničkoví vítězové pocházejí z rodiny La Lézarde. S odstupem času říká, že ani v době narůstajících importů ho nikdy nenapadlo posilovat stáj v zahraničí.

"Nebyl v tom přitom žádný zvláštní patriotismus. Tím, jak jsem vyrůstal v blízkosti napajedelské stáje, jsem prostě vnímal český chov jako něco, co sem patří. Zároveň jsem zažil řadu dobrých českých koní. Po revoluci to začalo Ex Caliberem v Mimoni, na to se postupně nabalili další. Viděl jsem, jak si Láďa Šilhavý považoval, když jsme spolu jeli koupit koně do Napajedel a uvědomoval jsem si, jak to pro ty koňáky opravdu něco znamená mít koně právě odtud. Pojem Napajedla měl zkrátka svoji váhu. Navíc mi bylo jasné, že dosáhnout na dobrého koně často není otázka peněz, ale štěstí. Bavilo mě jezdit do hřebčínů, prohlížet si ročky a hledat mezi nimi ty zajímavé," vzpomíná Halík v podcastu na EquiRadiu.

Že trenér Šilhavý dokázal najít parketu jakémukoli koni, svědčí i příběh zmiňovaného Ex Calibera. Hnědák narozený v Mimoni vyhrál dvanáct dostihů v Lysé nad Labem a držel si na tomto závodišti mezi lety 1994 a 2001 neporazitelnost. Jeho obraz dodnes visí v majitelově obývacím pokoji.

"Jako dvouletý se Ex Caliber jevil v práci dobře, jakmile jsme ho však přivezli na dostihy, začal se v sedlišti klepat a byl velký problém dostat ho do startovacích boxů. Párkrát jsme to zkusili a zjistili jsme, že je klaustrofobní. Láďa ho nechal být a jako tříletého jsme ho vzali do Lysé. V dostihu bez boxů to byl úplně jiný kůň a tím bylo rozhodnuto o jeho kariéře. Bylo jasné, že nebude běhat velké dostihy ani na áčkových závodištích. Na drahách bez boxů byl nepolapitelný," ohlíží se Halík.

Vítězná série v Lysé nad Labem vyvolávala obdiv, ale pro hnědákův tým nebylo snadné ji ustát. “Všechny nás to svým způsobem mučilo. Stále jsme čekali, kdy přijde ta porážka. Ten adrenalin cítili i jezdci, protože nikdo nechtěl být ten, kdo s ním nevyhraje a přeruší sérii,” dodává Halík.

Foto: poskytl Miloslav Halík