U koní se Eliška Punčochářová pohybuje již od dětství. Jezdectví následně vystřídalo studium na Veterinární univerzitě Brno, kde se Eliška začala v rámci doktorského studia specializovat na reprodukci. Kromě toho se věnuje i fyzioterapii koní a s manželem jsou majiteli hned několika koní, takže jejich život je s těmito zvířaty velmi úzce spjat.
Jak se vyvíjel váš vztah ke koním od samého začátku?
Nedokážu si vybavit, kdy přesně to začalo, ale velmi dobře si pamatuji ten silný pocit touhy být s koňmi. Kdekoliv a kdykoliv. V naší rodině neměl s koňmi nikdo nic společného, takže pro mě bylo dost těžké si to prosadit. Táta mi pod tíhou ustavičného škemrání o vlastního koně vyrobil dokonalého velkého koně ze dřeva a celá rodina se poté musela podílet na výrobě sedla a uzdečky. Rodiče odolávali až do doby, než jsem započala školní docházku. Poté jsme v okolí naší chalupy narazili na rodinnou stáj v Zálesí u Dvora Králové a tam to vše začalo. Strakatý pony Dáša, první místování, první vyčištěné kopyto, vůně sedla a uzdečky a ten pocit, že konečně sedíte v sedle živého koně. Nezapomenutelné. Poté už začal klasický vývoj, najít si ten správný jezdecký klub poblíž domova a udržet se zuby nehty v sedle jakéhokoliv koně. Hodiny a hodiny práce ve stáji, první překonané překážky, první mašle ze závodů, první vlastní kůň, a hlavně také kamarádi na celý život. Nádherné dětství. Aktivní jezdectví pro mě skončilo s nástupem na vysokou školu v Brně, nicméně i tam jsem měla tu možnost si občas sednout na koně a za to patří velké díky kolegům z Kliniky chorob koní, kteří mi to umožňovali. Po šesti letech v Brně jsem nastoupila do terénní praxe, a zanedlouho poznala svého budoucího manžela. Ten mě přivedl na zcela jinou cestu pracovního jezdectví. A tímto směrem se aktuálně snažím jezdecky vzdělávat a zlepšovat.
Kdy vás poprvé napadlo, že se chcete stát koňským veterinářem?
Myslím, že to bylo již v době mých jezdeckých začátků. Když přijel veterinář, vždy jsem u toho potřebovala být. Vše mě velice zajímalo a fascinovalo. Nicméně v průběhu základní školy jsem byla spíš sportovně založený student, a ne zrovna premiant. A tak jsem pochybovala o tom, jestli na vysokou školu vůbec mám. Chvíli jsem tedy dost vážně zvažovala uměleckou průmyslovku. Nakonec mě má touha stát se veterinářem pomohla připravit se na přijímačky na gymnázium, odmaturovat a následně úspěšně projít přijímacím řízením na Veterinární univerzitu.
Jak vzpomínáte na vaše studijní léta?
Měla jsem vždy velké štěstí na báječné kamarády a dobré učitele. Ať už to bylo na sportovní základce nebo na tanvaldském gymnáziu, byl to vážně krásný čas. A na roky prožité v Brně, v nádherném kampusu Veterinární univerzity, vzpomínám velmi často a ráda. Bylo to sice náročné studium, bylo ale plné skvělých zážitků, cestování, kamarádů a lásek. Během studia se mi podařilo získat brigádu jako technik na univerzitní Klinice chorob koní. Když byly boxy pro pacienty obstarány, mohla jsem se účastnit prakticky všech procedur, a to již od prvního ročníku. Chtěla jsem být u všeho, pokud to bylo jen trochu možné vzhledem k časové náročnosti studia. Nejraději ale vzpomínám na dobu, kdy jsem byla Ph.D. student. To už pracujete jako lékař, zároveň se aktivně věnujete výzkumu, výuce, účastníte se zahraničních stáží a konferencí. A to vše ve společnosti skvělých kolegů, kteří vás podrží, když už si nevíte rady. Pro mě to bylo jako sen. Kdyby bylo možné studovat ještě dál, jdu jednoznačně do toho.
Co všechno vám dala veterinární škola a co vás víc naučil život?
Škola mi dala základní znalosti, naučila mě zpracovávat velké množství nových informací, být trpělivá a jednoznačně také příležitosti cestovat do zahraničí za zkušenostmi. Dala mi skvělé kamarády a kolegy, což je pro mě zásadní. Život mě naučil, že nic není černobílé. Vždy je potřeba se umět podívat na problém z vícero úhlů a pokorně přijímat vše nové, co nám do cesty vkročí. Protože v tu stejnou chvíli, kdy jen pomyslíte na to, že něco umíte nebo si připadáte, že jste v něčem dobří, přijde nový případ a pacient, který vám opět ukáže, že je tu stále co se učit a v čem se zdokonalovat.
Jak probíhaly vaše veterinární začátky? Vzpomenete si na svůj úplně první případ?
Po škole jsem dostala možnost pracovat po boku jedněch z nejlepších terénních veterinářů v České republice. Splnil se mi tím můj dětský sen. Velmi zakrátko jsem ale s jistou hořkostí zjistila, že tato cesta není pro mě. Nezvládla jsem velký nápor stresu ze všech stran, a když přišla nabídka na doktorát z univerzity, nemusela jsem dlouho přemýšlet a přijala ji. Na první samostatný výjezd si pamatuji velmi dobře. Jednalo se o noční pohotovost. Pacient s kolikou. Při nosojícnové sondáži, což je běžný úkon, který se v rámci managementu kolikového pacienta provádí, se mi bohužel podařilo rozkrvácet citlivou nosní sliznici natolik, že majitel koně málem potřeboval zavolat sanitku také. Připadala jsem si naprosto nemožně, i přesto, že jsem to na klinice zažila mnohokrát, ale když najednou stojíte před klientem úplně sama a musíte to vše obhájit a ustát, je to něco jiného. No, nebylo to příjemné.
Na co se ve své praxi nejvíce specializujete?
Vybrala jsem si hned dvě krásná odvětví veterinární praxe. Reprodukci a fyzioterapii. Reprodukční specializaci jsem měla možnost zdokonalovat v rámci svého doktorátu při práci na Klinice chorob koní v Brně. V tomto odvětví je to jednoduché, jakmile začne reprodukční sezóna, jsme společně s mou kolegyní, doktorkou Kristýnou Hodinovou, k dispozici prakticky non-stop. Převážně za námi jezdí klisny s poruchami zabřezávání, které je potřeba nejprve řádně vyšetřit, poléčit a nakonec inseminovat. Dále také hřebci na odběry a analýzu spermatu, klisny na hlídané porody, inseminace mraženým spermatem, atd. Má druhá specializace je fyzioterapie zvířat, které se věnuji celoročně. U většiny svých pacientů provádím hlavně chiropraktické ošetření, doplněné o různé měkkotkáňové techniky podle potřeby. K terapii a analýze pohybového aparátu používám převážně vlastní ruce. Ošetření podle potřeby doplňuji aplikací vibračních masážních pomůcek, akupunkturních jehel, kineziotejpů, fasciálních pomůcek, baněk apod. Většina mých pacientů benefituje z pravidelné péče. Majitelé po ošetření popisují větší pružnost koně, snazší jezditelnost a celkově výrazně větší „radost ze života“ svých koní. A na tom se vyplatí pracovat.
Co vás přivedlo na myšlenku věnovat se chiropraxi?
Jako náctiletá zapálená parkuračka jsem poprvé viděla provádět manuální terapii u našich sportovních koní. Již tehdy mě to zcela fascinovalo, ale v té době jsem si nevěřila natolik, abych se přihlásila na zahraniční školu. Chiropraxe se v ČR studovat nedá. A to mě odrazovalo. Od nás musíte vyrazit do Německa, případně do Anglie, kde zakončíte náročné studium mezinárodní zkouškou a certifikací. Po několika letech snažení o studium fyzioterapie zvířat v ČR jsem narazila na další osudovou parťačku, doktorku Zuzku Zápalkovou, a s tou jsme společně vyrazily na cestu do Anglie za chiropraktickým vzděláváním. Dodnes mi Zuzky dokonalý organizační talent pomáhá na našich společných dalekých cestách na další kurzy a semináře, i přesto, že jsme obě dvě již maminky. Aktuálně se obě dvě se Zuzkou aktivně podílíme na vývoji nového studijního programu pro fyzioterapeuty koní v ČR pod hlavičkou Asociace fyzioterapie a rehabilitace zvířat.
Utkvěl vám v hlavně nějaký konkrétní kůň, jehož léčba byla extrémně náročná, ale dopadlo vše dobře?
V rámci svých chiropraktických pacientů se naštěstí s extrémními případy často nepotkávám. Většina mých klientů dopřává svým milovaným svěřencům mé služby pravidelně, a tak se povětšinou společně těšíme z příjemné masáže a jemného chiropraktického ošetření. Pokud se jedná o extrémní neštěstí, jako například zlomené nohy, pánve nebo vykloubené kyčelní klouby, tam se bohužel šťastné konce nekonají. Nejvíce extrémních případů zažívám v rámci ztížených porodů a dalších gynekologických pacientů. Dodnes mám před očima podlahu vyšetřovny zcela pokrytou hnisem a krví, které jsme vypláchli z dělohy menší klisny, která měla být březí, a tak nikomu nepřišlo divné, že se ji zvětšuje dutina břišní. Hříbě tam ale nebylo. Naštěstí nedošlo k perforaci děložní stěny probíhajícím zánětem a po dlouhém přeléčení byla klisna a její děloha naprosto v pořádku.
Jak jste se naučila smiřovat s tím, že ne vše má tzv. happy-end?
Na tyto situace se bohužel nedá nijak připravit. Musíte odvést dobrou práci, i když se jedná například o eutanazii. Myslím, že čím víc toho prožijete, tím víc se „obrousí hrany“. Nikdy to ale není zcela bez emocí. Většinou mi pomáhá představa o tom, že jakmile bude po všem, pacient už neucítí žádnou bolest. Často se také potkávám se zklamáním v reprodukci. Když má majitel klisnu, která má potíže se zabřezáváním, vy uděláte naprosté maximum, podle nejnovějších výzkumů a zkušeností světových odborníku, a stejně nezabřezne, tak to je taky velmi náročné. Ale je to tak, a je potřeba to pokorně přijmout.
Prozraďte nám, jak probíhá váš běžný den v práci?
Aktuálně se nacházíme v reprodukční sezoně, takže hned jak doprovodím synka do školky, začínají ranní repropacienti. Nejprve s naší asistentkou Kačkou vyšetříme klisny, povyplachujeme dělohy nebo odebereme hřebce a přichystáme vše, co bude ten den potřeba ještě udělat. Pak se vydávám za svými chiropraktickými pacienty. Po obědě buď já nebo manžel vyzvedáváme synka a odpolední kolotoč s repropacienty začíná nanovo. Vyšetření, výplachy, aplikace antibiotik a další terapie. V reprodukci je to hlavně týmová práce s doktorkou Hodinovou. Nicméně o nějakém volnu si můžeme v sezoně nechat jen zdát. Když se to s reprodukcí zklidní, objíždím po zbytek roku převážně chiropraktické pacienty. Také jsem stále ještě na částečný úvazek na Klinice chorob koní v Brně, kde se aktuálně podílím na výuce studentů a výzkumu. To je pro mě srdeční záležitost. Nic z tohoto by nebylo možné, kdyby se na výchově a péči o našeho tříletého synka aktivně neúčastnil můj manžel. Bez jeho nasazení bych byla maminka na plnohodnotné mateřské „dovolené“. Také máme naštěstí velkou podporu i u dalších členů rodiny. Jsou tu babičky a dědečkové našeho synka, kteří velice pomáhají.
Daří se vám práci oddělovat od soukromí, nebo jste na telefonu v podstatě nepřetržitě?
Tato problematika je pro mě velice složitá. Mám obrovské štěstí, protože moje práce je zároveň mým koníčkem a naplňuje mě to hřejivým pocitem, když víte, že opravdu pomáháte. Nicméně vybalancovat rodinný život a veterinární práci je prakticky nemožné. Tento životní styl je ale dlouhodobě neudržitelný. Musím si tedy velmi pečlivě střežit své volné chvilky, které chci prožít s rodinou.
Co se vám na této práci nejvíce líbí a co je naopak na ní nejvíce náročné?
Náročné je jednoznačně to, když se snažíte opakovaně vyřešit problém u stejného pacienta, který je většinou způsoben neochotou jezdce nebo majitele změnit svoje stereotypy. To je velmi nepříjemné a demotivující. Krásné je naopak to, když vidíte, že třeba jen malá zmínka či rada dokáže naprosto změnit přístup některých majitelů a koni to přinese obrovské benefity. Stačí jen chtít. Na asistované reprodukci mám nejraději celé příběhy. Když například poléčíte klisnu, odeberete hřebce, zkontrolujete sperma, inseminujete a nakonec jste i u zrodu nového jedince. To je prostě překrásný pocit.
Stíháte se koním či jezdectví věnovat aktivně mimo veterinární praxi?
Společně s manželem Adamem jsme majiteli hned několika koní, takže se tomu nevyhnu ani mimo práci. Adam se živí tréninkem koní. Náš společný život se tedy kolem koní točí celkově. Někdy je to fajn, někdy je toho už moc. Od vysokoškolských let se už za aktivního jezdce nepovažuji. Závodním ambicím u mě odzvonilo již dávno. Našla jsem si ale díky mému osobnímu trenérovi (manželovi) nové zalíbení v úplně jiném smyslu jezdectví. Stačí mi jen pár dobrých kroků, kdy mě můj kůň „vezme na záda“ nebo dobře „přečte“ krávu a jsem v sedmém nebi. Velmi se mi líbí pracovní jezdectví, kdy koně používáte k posunu stáda krav, lasování a značkování, nebo si ze sedla otevřete bránu. Všechny cviky, které se trénují „naprázdno“ v obdélníku vám najednou budou dávat mnohem větší smysl, když je budete opravdu potřebovat.
Foto: poskytla Eliška Punčochářová
