Česká reprezentantka Anna Marie Křížová zakončila rok 2023, a tím zároveň působení v kategorii dětí, jako vedoucí jezdkyně světového žebříčku. Minulá sezona jí přinesla řadu krásných okamžiků, u kterých vedle klisny Diamantiny nemohla chybět také její maminka a trenérka v jedné osobě – Barbora Leiterová. Sama je drezurní jezdkyní s bohatou závodní kariérou. V rodinném kolotoči těch funkcí plní ale mnohem víc…

 

 

Pojďme k začátkům vaší sportovní kariéry. Jak jste přišla ke koním?

Já jsem se s láskou k nim asi narodila. Od malička jsem měla jediné přání, a to mít možnost chodit ke koním. Nevím, kde se to vzalo, nikdo mě tím směrem nevedl. Rodiče ke koním neměli vztah, víceméně byli spíš proti. Doufali, že to skončí sbíráním pohlednic, ale to se nestalo. Jakmile to trochu šlo, tak jsem si oběhala všechny stáje kolem Brna a rozhodla jsem se, že začnu docházet do jezdeckého oddílu Pegas v Moravanech. Tenkrát bylo členství v klubu limitováno dolní hranicí věku, myslím, že to bylo dvanáct let. Samozřejmě mi řekli, že mě přijmou až od těch dvanácti, nicméně že chodit jen tak můžu. Tak jsem denně dojížděla MHD z jednoho konce Brna na druhý, cesta trvala více než hodinu. Pomáhala jsem kolem koní, skládala slámu, zametala dvůr a dívala se na práci s koňmi. A trpělivě jsem čekala, kdy mě někdo nechá koně vyčistit, povodit nebo popást.

 

A co drezura, jak jste si ji vybrala?

Myslím, že jsem byla tak otravná, že jsem se nakonec mohla starat o jednu skokovou klisnu doktora Michala Bártíka. Když jsem byla stále dál urputná, koně jsem měla pořád naleštěného, připravené cajky, namazaná kopyta, dostala jsem nakonec možnost sednout si do sedla. A pak už to nějak šlo, jezdila jsem skokové koně. Samozřejmě jsem chtěla skákat, drezura mně připadala nudná. Ale později jsem dostala šanci mít vlastního koně, tříletého a neobsedlého, a to pod trenérským vedením Ing. Jana Schütze. A tak jsem se začala věnovat drezuře. Takže drezura si tak trochu vybrala mě. Baví mě ze všeho nejvíc, ale musela jsem si na to přijít, nebylo to samo od sebe. S Janem Schützem jsme dlouhodobě spolupracovali, bylo to celé mé dětství a mládí. Připravovali jsem společně mnoho různých koní. Měla jsem i možnost závodit v juniorských kategoriích a dále. Moc ráda na tu dobu vzpomínám.

 

Na jakého koně nejraději vzpomínáte, čím byl výjimečný?

Koněm, který byl zcela výjimečný, byl Ataman. Byl to kůň z hřebčína Albertovce, z německé klisny. Byl pohybově velmi nadaný, v dnešní době bych řekla, že měl určitě FEI kvalitu, a navíc měl velmi zvláštní povahu. V pozitivním slova smyslu. Byl to takový člověk v koňské podobě, všemu rozuměl, všechno chápal, jen jsem čekala, kdy začne mluvit. Koně s takovou povahou jsem už nikdy nepotkala. Byl krásný, s obrovskou sílou a energií od zádi.  Pracovali jsme s ním též od úplného začátku, od obsedání až do úrovně stupně T. Bohužel se potom zranil a sportovat už nemohl.

 

Jsou nějaké výsledky, kterých si ve své jezdecké kariéře vážíte?

V mladých kategoriích jsem toho tady v rámci českého sportu najezdila docela dost, ale pak se změnil svět, já jsem zrovna dostudovala, a musela jsem se věnovat velmi aktivně práci. Takže pro závodní ježdění už nebyl tolik prostor.

 

Závodíte ještě, nebo už s úspěšnou kariérou dcery Aničky na to není čas?

Ano, ještě závodím, ale už jen když zbyde nějaký volný víkend, případně kůň. Překvapivě mě to pořád i baví, ale ne za každou cenu. Mnohem víc než závodit, mě stejně baví práce s koňmi, jejich vzdělávání.

 

Vaše role v rodině je celkem náročná, protože nejste jen máma, ale také dceřina trenérka. Chtěla jste, aby jezdila, nebo to vyplynulo samo?

Vyplynulo to samo. Samozřejmě by bylo jednodušší, kdyby dělala nějaký méně náročný sport. Všichni víme, co jezdectví obnáší. Jednak časová náročnost je obrovská, komfort značně snížený, když je mínus dvacet stupňů, ruce a nohy mrznou, nebo naopak před vedrem přes třicet stupňů se taky nikam neschováte. Někdy, i když dřete nadstandardně, výsledky se nedostaví a neznamená to, že jste špatní nebo horší než ostatní… Ale přece jen víme, že jsme jen lidé a k tomu ještě máme koně, kteří také mají své meze, nálady a možnosti.  Takže třeba vzít do batůžku plavečky a jít trénovat do bazénu by bylo podstatně jednodušší. Na druhou stranu je fajn, že tento sport můžete dělat celý život, v různých jeho podobách a vždy je to o vztahu člověka a koně, a tedy možná i únik z reálného života, plného psychického vypětí, spěchu...

 

Jak vypadá váš tým a co v něm děláte vy?

Máme koně ustájené v Brně na Panské líše, ale jsme taková samostatná jednotka „family stable“. Já jsem předně máma a potom řidič, ošetřovatel, snažím se být trenér, rádce… Fyzicky se to dá s přehledem zvládnou, psychicky je to docela náročné. Je to celkem velká odpovědnost, bylo by mnohem jednodušší předat dítě někomu jinému, kdo by odpovídal za výkony. Asi bychom si ušetřily mnoho nelehkých situací, které musíme obě zvládnou, ale na druhé straně vím, nebo alespoň doufám, že to všechno si Anička ponese do života. A jelikož jsem hlavně matka, tak to vše kolem koní považuji i za součást výchovy.

 

Teď už se dokonce stává, že se role obrací, když třeba závodím já, tak si měníme pozice a Anička pomáhá mně. A je to fajn vidět, jak nám to funguje a je to bezva pocit, když víte, že vaše dítě je ten, na koho se můžete na sto procent spolehnout. Jsme předně parťáci, a to je pro mě hrozně důležité. Díky koním a tomuto sportu trávíme hodně času společně.

 

Jaký je váš běžný den kolem koní?

Nejsme profesionálové, máme koně jako koníčka, takže je řešíme po práci a po škole. Teď máme tři koně, se kterými pracujeme. Někdy jdeme jezdit s Aničkou současně, každá jednoho, a potom ještě některá toho třetího. Většinou Anna. A někdy jdu napřed s ní potrénovat a potom odjezdit. No a ano, je to náročné… 

Takže po škole vyzvednu Annu a jedeme dělat koně, potom večer domů. Nebo opačně, napřed se stavíme doma udělat něco do práce ještě a do školy a koně jdeme dělat až večer třeba od sedmi hodin. To je fajn, protože už pak máme větší klid na práci. Jenže zase domů přijíždíme až v deset.

 

Práce ve vrcholovém sportu s vlastním dítětem bývá občas problematická. Jak je to u vás?

Samozřejmě to není jednoduché. Naše spolupráce vypadá jinak než běžné trenérské hodiny. Už tady to asi začíná, nenazývám to tréninkem, ale „spoluprací“, což je důsledkem mé trochu odlišné ideologie. Někdy to nevypadá, ale já nad tím vším docela dost přemýšlím. Máme i trochu odlišný způsob komunikace. A jestli máte na mysli to, jestli je vše jen zalité sluncem a stále se na sebe jen usmíváme – tak rozhodně ne, rozhodně to občas vře. Ale přesně tyhle situace nás posouvají dál a dávají nám obrovskou sílu. Obě totiž máme neskutečnou vůli, máme chuť dřít a stále se učit a každé nedorozumění či nepovedený krok nás nutí hledat další cestu a zocelují nás a posouvají. Každý se může posunout. Ale když někdo něco opravdu chce, musí začít u sebe.

 

Máte za sebou úspěšnou sezonu. Dovolila bych si tipnout, že rády vzpomínáte na mistrovství Evropy dětí v Kronbergu, kde Anička s Diamantinou dojela ve finále v top 10…

Ano, určitě. Mistrovství Evropy bylo krásné a plné emocí. Bylo tam velmi těžké prostředí, citlivější koně to vše kolem dost prožívali. Opracoviště bylo fajn, takové nekonfliktní, kousek od stájí. Potom jste mohli jít na dvacet minut před startem opracovat do haly, která byla vedle závodního obdélníku. Cesta z opracoviště do haly byla přes silnici, přes normální veřejnou komunikaci s docela slušným provozem, kde jste s koněm čekali na přechodu na zelenou, abyste se dostali na druhou stranu. A po dvacetiminutové přípravě v hale jste vyšli ven do závodního obdélníku, který byl nádherný, obklopený překrásnou květinovou zahradou.

 

A samotné soutěže?

Samozřejmě obrovskou radost jsme měli všichni z postupu do finále. Anička dojela úlohu a čekali jsme na výsledek. Když naskočilo skóre, ze kterého bylo takřka jasné, že do finále postoupí, tak to byla exploze emocí. To máte obrovskou radost, přitom vám tečou slzy, spadnou z vás nervy. Když mluvím o nervech, tak Anna je relativně psychicky stabilní, jde si za svým cílem a výkonem, ale na mistrovství Evropy je to jiné, opravdu vás to nenechá v klidu. Tam je nervózní asi úplně každý, kdo je součástí toho všeho.

 

Co další klíčové závody roku 2023?

Hodně důležité závody pro nás loni byly v rakouském Gössendorfu. Byly to první závody sezóny a nevěděli jsme, jak jsme po zimě na tom. Samozřejmě Diamantina a Anička byly připraveny, ale i když si to myslíte, tak vždy čekáte, jak to vlastně budou vidět rozhodčí, jestli zimní příprava šla správným směrem. Jely jsme tam obě absolutně bez očekávání a dovezly jsme si dvě vítězství, velmi pozitivní hodnocení rozhodčích, a hlavně obrovskou motivaci k práci na tom, co ještě nevypadalo dokonale.

 

Také na CDI v Olomouci budeme dlouho vzpomínat. Hodnocení nad osmdesát procent asi nikdy nezapomenete. A je super, když sledujete jízdu a čekáte na všechna úskalí, která znáte a víte, že mohou nastat. A vidíte, že dvojice opravdu provádí všechny, byť nejdetailnější detaily tak, jak jste na nich pracovali. S pozdravem na konci úlohy je to úleva, a úžasný pocit, že se to fakt povedlo, že ta dřina stála za to.

 

Jsme na startu další sezony. Jaké máte cíle, sny a plány do budoucna pro Aničku i pro sebe v roli trenéra a mámy?

Přála bych si, aby z Aničky byl hlavně dobrý člověk, aby uměla rozpoznávat správné životní hodnoty, aby uměla jít za svými cíli a sny.  Přála bych jí hlavně, aby byla v životě šťastná. Našim koním bych přála, aby to s námi měli dobré. A sportovní cíle? Určitě jsou, a jsou velké. Chceme pokračovat, jak nejlépe to půjde a cílem je dostat se s koňmi co nejdál co do stupně výcviku a kvality. Naučit se co nejlépe jezdit. A určitě pokračovat v závodní kariéře.