Ještě v květnu přihlížel dostihům na svém milovaném závodišti ve Velké Chuchli a jako obvykle rozmlouval se známými kolem koní. Minulou sobotu Jan Zágler po krátké vážné nemoci zemřel. Bylo mu 82 let.

Odešel v něm nejen dlouholetý člen dostihových komisí, bývalý amatérský jezdec a fotograf, ale především mimořádně populární dostihová osobnost a zřejmě poslední pamětník historie závodiště těsně po druhé světové válce. Na vlastní oči viděl 62 ročníků derby.

"Pro mě je chuchelské závodiště srdeční záležitost, vždyť jsem se narodil v jeho přímém sousedství a už jako malý kluk jsem si tam chodil hrát. Dnes se sem vracím jako spokojený divák. V dostihové komisi jsem skončil se svými 75. narozeninami. Říkal jsem si, že už toho bylo dost. Přece jen hůř vidím a někdy mi vypadne z paměti nějaké jméno. Ale dostihy mám stále rád a sleduji je," řekl před třemi lety v obsáhlém rozhovoru.

Čtěte také: Aigle Vaillant vítězem Velké ceny Slovenska, Češi opět dobyli i Merano

Narodil se 19. listopadu 1940 v jedné z vil přímo vedle závodiště. Jeho otec Eduard Zágler byl jezdcem lehkých vah, který se vyučil v Maďarsku a nakonec zakotvil právě ve Velké Chuchli. "Jeho rodiče byli rakouského původu a bydleli na Slovensku, ale otec byl vychován u své babičky ve Vídni. Pracovala jako garderobiérka v opeře, a tak otec vyrůstal v dětském baletu vídeňské opery. Kdysi mi vyprávěl, že dokonce účinkoval v nějaké opeře, kde zpíval samotný Caruso," vzpomínal Jan Zágler.

"Jako třináctiletého kluka ho vzal jeden pán na dostihy a jemu se to tak zalíbilo, že ho dali vyučit jezdcem v Maďarsku. Když mu přísný trenér prodloužil učební smlouvu na pět let, otec za dramatických okolností utekl. Jezdil pak v Itálii, Německu, Rakousku a Československu. Protože byl malý a lehký, jen málokdy dostal lepšího koně a nikdy neuspěl v klasickém nebo jiném významném dostihu. Drobnou postavu jsem zdědil po něm," poznamenal.

Samotný Jan Zágler se toulal po závodišti už v raném dětství. "Pozemek domu, kde jsme bydleli, hraničil se zdí nejstarší chuchelské stáje, a tak jsem si nechodil hrát jinam, než na závodiště. Neustále jsem tam utíkal a ve stájích se samozřejmě nějakou vybranou češtinou nemluvilo. Když máma viděla, co jsem se tam naučil, zamyslela se a poslala mě o rok dřív do školy," smál se.

"Chuchle mého dětství žila dostihy. Koně byli ustájení u místních sedláků, řada žokejů bydlela v podnájmech u různých lidí v chuchelských vilách a domečcích… Koně stáli u Danihelků, ve Zvonečkovně, u Klánů, u Čejků, u bývalé restaurace U Holečků nebo také v bývalém Waltrově zahradnictví," vyprávěl pan Zágler.

Jeho dětským idolem byl žokej a trenér Bohumil Klečka, vítěz derby v roce 1944 s klisnou Divou, který ve svých 37 letech náhle zemřel v chuchelské vážnici. "To byl můj druhý táta. Všude mě bral s sebou a učil mě různé hlášky. Já jsem se chtěl i česat jako on, byl to pro mě bůh. Věřím, že kdyby zůstal naživu, tak bych se k němu šel učit…"

Amatérský jezdec, divadelník i patriot

Rodiče si však nepřáli, aby se vydal v otcových stopách. "Když jsem vycházel ze školy, nabízeli mi dvě řemesla - kováře a tesaře, což bylo při mé váze 35 kilo absurdní. Nakonec jsem se přes švagra vyučil v komunále na Zbraslavi fotografem."

I proto se jeho zájmy zdaleka neomezovaly jen na koně. Už jako dítě pomáhal mamince v ochotnickém divadle. "Později vytvořil se spolužáky soubor Kolektiv satiry (KOS), s nímž v padesátých a šedesátých letech úspěšně vystupoval. Jeho kamarády a spolužáky byli například skladatel Jaromír Klempíř nebo zpěvačka Jana Petrů,” připomíná málo známé okolnosti chuchelský kronikář Tomáš Hromádka.

K dostihovým koním se Jan Zágler vrátil zvláštní oklikou ve svých pětadvaceti letech. "Několik sezon jsem kvůli divadlu vynechal. Jednou mi v hospodě řekli lidé ze stájí: Člověče, ty jsi takový lehký a už jsi na koni seděl, tak přijď! Tak dlouho mě hecovali, až jsem se přišel svézt," vzpomínal.

V tréninku začínal u trenérů Stanislava Bárty a Josefa Celera, než přešel do stáje Adolfa Rady a zažádal si o amatérskou licenci. "Bez větších problémů jsem navážil 43 kilo. S ježděním jsem paradoxně začínal v době, kdy jiní končili. Svůj první dostih jsem jel v devětadvaceti letech. Táta z toho nebyl nijak nadšený, až později se na to díval shovívavěji a snažil se mi pomáhat. Nebyl jsem žádný borec, ale byl jsem hrdý na to, že jsem se v dostihu potkal s některými matadory jako panem Josefem Šachem, Františkem Hulešem nebo Miroslavem Šustou," bilancoval.

Střední a mladší generace dostihových příznivců znají Jana Záglera především jako člena dostihových komisí a rozhodčího. Byla to přitom jen malá výseč z jeho bohatých aktivit. Dlouhá léta působil jako chuchelský místostarosta, zastupitel, starosta tamního Sboru dobrovolných hasičů či redaktor Chuchelského zpravodaje.

Zásluhou pana Záglera se zachovaly mnohé detaily z dostihové historie. Nikdy zcela neopustil ani svou původní profesi fotografa. Už v osmdesátých letech spolupracoval s legendárním Markem Skálou, i v pozdější éře průběžně dokumentoval dění v rodné obci a kolem koní. Před třemi lety nechal do svého bohatého archivu nahlédnout i čtenáře Jezdci.cz.

Odešel vzácný člověk, po němž zůstává úctyhodná stopa. Jeho věčný optimismus a charakteristický úsměv nám budou všem chybět.

Foto: Martin Cáp