Je to jedno z letošních velkých dostihových výročí. 16. října uplyne 90 let od smrti kapitána Rudolfa Poplera na pardubické dráze. K tragickému pádu došlo v Kinského memoriálu na nízkém dvojbradlí, jen desítky minut poté, co Popler dojel na svém valachovi Gyi lovam! těsně druhý ve Velké pardubické za rakouským Remusem s italským jezdcem Ruggierem Spanem.

Rudolf Popler má na závodišti rekonstruovanou pamětní desku, v kursu Velké pardubické dodnes nechybí Poplerův skok a pozorní návštěvníci stále mohou na parkovišti najít označené místo původního skoku a kapitánova skonu.

Po tolika letech je základní osa příběhu notoricky známá a lze čekat, že v průběhu letošního roku snad bude v českých médiích opakovaně připomenuta. O tom, že navzdory tomu i tady stále existují “bílá místa” a neobjevené dokumenty, se autor těchto řádků přesvědčil na sklonku loňského roku, kdy byl v jednom z rakouských antikvariátů objeven portrét vítězného Remuse od slavného vídeňského malíře C. F. Bauera. Obraz je stále na prodej a pokud by se kdokoli z českých turfmanů nebo dostihových institucí rozhodl ho zakoupit a zachránit pro budoucnost, může získat kontakt na majitele v naší redakci.

Ale vraťme se zpátky na začátek třicátých let. Málokdo dnes ví, že Rudolfa Poplera a Remusova majitele Alfreda Tonellese pojilo přátelství, které přetrvalo až do tragické Velké pardubické. Samotný Tonelles o tom zanechal poutavé svědectví ve svých dostihových memoárech Go on Bernadotte, které vyšly za druhé světové války v Budapešti.

Zklamání v Aintree a nová naděje

Píše se rok 1931. Rudolf Popler se zklamaně vrací z Aintree u Liveproolu, kde se mu přes veškerou snahu nepodařilo dokončit Velkou národní. Jeho valach Gyi lovam se na trati slavné steeplechase zranil a musí si na několik měsíců od dostihů odpočinout.

Gyi lovam! byl bezesporu nejpopulárnějším steeplerem prvorepublikové éry. Společně s Poplerem sbírali řadu úspěchů na českých i zahraničních drahách. Na vrcholu slávy byli v roce 1930, když se jim podařilo vyhrát Velkou pardubickou. Pokořili tehdejší časový rekord (12:00 min) a zbytek pole doslova odrovnali. Rozhodčí vynesli výrok: "Zvítězil o velkou vzdálenost"...

Po velkém triumfu napsal Popler žádost ministerstvu národní obrany o povolení účasti v příští Velké národní. Bylo mu vyhověno a kapitán mohl začít s náročnou přípravou. Do uskutečnění jeho snu se zapojili přátelé, trenér Karel Truhlář a žokej Leslie Lomax, kteří s ním začátkem roku 1931 odjeli do Anglie.

Smělé plány byly pro Poplera finančně neproveditelné, ale s pomocí přátel nakonec potřebný obnos přece jen sesbíral. To však zdaleka nebylo jediné úskalí výpravy. Popler si sice opatřil nákresy anglických skoků, ale na pardubickém vojenském učilišti měl pouze jedinou podobnou překážku. Stále však nepřestával doufat a intenzivně pracoval dál. Dokonce si začal vést deník, v němž popsal své snažení od začátku až do konce.

Gyi lovam! byl ustájen u trenéra Harrisona, v zimě na ostrovech absolvoval jeden přípravný dostih a 29. března 1931 se konečně postavil na start Velké národní. Československá dvojice se od startu držela v těsném závěsu za vedoucími koňmi, po prvním kole však valach začal slábnout. Při druhém překonávání obávaného Becher's Brooku upadl. Popler sice nasedl, ale další pád na Canal Turnu pohřbil československé naděje definitivně.

Navzdory neúspěchu byl Popler po návratu do vlasti oslavován početným davem jako "liverpoolský hrdina". Ctižádostivý kapitán se rozhodl obrátit svou pozornost opět domů a pokusit se o třetí vítězství ve Velké pardubické, čímž by vyrovnal tehdejší maximum Richarda Harryho Fletchera, Hectora Baltazziho, Edwarda Geoghegana a Thomase Buckenhama z 19. století. Pro tento cíl začal Popler od svého návratu domů žít.

Novému snu českého kapitána se ovšem postavil do cesty sen někoho jiného - úspěšného vídeňského advokáta Alfreda Tonellese, který byl v Aintree přítomen snažení svého přítele Poplera jako divák.

Hledání vhodného koně

Tonelles si svého prvního plnokrevníka koupil ještě za Rakouska-Uherska. Jeho druhým domovem bylo závodiště Freudenau, k němuž přilnul již jako chlapec. Začínal skromně, s postupem času se však jeho barvy - modrý dres s červenou čapkou - začaly prosazovat stále častěji, a to i ve velkých dostizích.

Tonelles si přál vlastnit derby-vítěze derby a vytrvale to na trase Vídeň - Budapešť zkoušel. Na sklonku dvacátých let se však jeho pozornost obrátila i k Velké pardubické. Na polokrevné dražbě v hřebčíně Graditzu koupil nejdražšího koně, šestiletého Freischütze. Předpokládal, že nádherný bělouš musí být výborným skokanem, protože byl v předchozích třech letech používán jako kůň mastera při honech v okolí Torgau.

Tonelles za něj neváhal dát 6000 marek a umístil ho do vídeňského tréninku. Freischütz ještě ve stejném roce startoval ve Velké pardubické pod výborným pánským jezdcem Lukasem Staudingerem, žádná sláva se však nekonala. Urostlý bělouš skončil už na Taxisu. V následujících letech se připravoval i v Praze i Berlíně, ale na těžkých skocích nikdy nevynikl. Chyběla mu vytrvalost. Rozčarovaný majitel ho prodal a Freischütz skončil jako školní kůň na jízdárně.

Tonelles se z neúspěchu poučil. Už nehledal vhodné steeplery na dražbách a všechny naděje upřel na svého jezdeckého koně Remuse. Urostlého vraníka s bílou lysinou získal společně s Freischützem v Graditzu. Měl ho ustájeného na jízdárně a často ho bral na dlouhé vyjížďky po vídeňském Prátru. "Jezdit Remuse bylo potěšení. Trochu sice puloval, ale zato skákal s neuvěřitelnou lehkostí, takže člověk nikdy pořádně nevěděl, zda má skok již za sebou." napsal Tonelles po letech.

Snad právě dlouhé vyjížďky jej přivedly na myšlenku, že by se Remus mohl hodit do Pardubic. Po předchozích zkušenostech ho však nedal do dostihové stáje. Dospěl k názoru, že polokrevníci nesnášejí dostihový trénink tak dobře jako plnokrevníci a musejí být připravováni mnohem pomaleji a cíleně.

Remus zůstal v jízdárně a Tonelles angažoval dragounského důstojníka Kaisera jako ošetřovatele. Statný vraník se občas zúčastnil dostihů jezdeckých koní ve Freudenau, některé i vyhrál. Kromě skokanského talentu prokazoval i proti plnokrevníkům slušný speed.

Pardubické nedorozumění

V roce 1931 dosáhl Remus věku šesti let a mohl se zúčastnit Velké pardubické. Tonelles vzhlížel k dostihu s velkými nadějemi, protože hlavní soupeř, Poplerův Gyi lovam!, nemohl kvůli zranění z Aintree startovat. Remusově účasti však zabránila kuriózní chyba. Tonelles úplně zapomněl, že svého koně přihlásil i do všestrannosti v rámci jezdeckých závodů v Pardubicích, které shodou okolností probíhaly souběžně s Velkou pardubickou. Remusův opatrovatel Kaiser dal v majitelově nepřítomnosti přednost všestrannosti.

Tonelles zuřil, ale nedalo se nic dělat. Z pardubického nedorozumění vyvodil jeden důsledek - na jaře našel pro Remuse jiného jezdce a trenéra, italského poddůstojníka Ruggiera Spana. Ten prodělal stejně jako Rudolf Popler jezdecký výcvik ve slavném Pinerolu. Po třech letech na akademii odešel do jezdecké společnosti blízko Říma. Zde ho objevila nadšená rakouská jezdkyně paní Habig-Thunová a vzala ho s sebou do Vídně, kde Spano získal místo učitele jízdy na Rasumovské jezdecké škole.

Tonelles si nemohl vybrat lépe. Ve Spanových rukou dospěl Remus ve famózního steeplera. Zároveň se jezdec a kůň natolik spřátelili, že chtivý Remus plnil na dráze i ve stáji každé Spanovo přání.

V roce 1932 již nestálo uskutečnění Tonellesova snu nic v cestě. Remus a Spano odcestovali několik týdnů před Velkou do Pardubic, aby se sžili s prostředím. Brzy začaly ze závodiště chodit zprávy o výborném polokrevníkovi se skvělými skokanskými schopnostmi.

Jakkoliv očití svědkové z Pardubic i vídeňský deník Sport o Remusovi básnili, dostihoví odborníci potřásali hlavami. Domácí viděli neotřesitelného favorita v Gyi lovamovi a rakouští turfmani se podivovali nad opovážlivostí poslat do tak těžkého dostihu "pomalého polokrevníka", navíc s jezdcem, který nikdy neabsolvoval oficiální dostih. Tonelles na výtky odpovídal, že "Velká pardubická je cross country, kde se uplatní spíše jezdec s dobrou skokovou technikou než žokej se zkušenostmi z dostihového oválu".

V jedné věci nakonec nervózní majitel ustoupil. Urychleně zařídil Spanovi dostihovou licenci a nechal ho ve Vídni svézt v jednom dostihu přes proutěné překážky, aby se mladý Ital sžil s dostihovým prostředím. Samotný Spano s žádostí o licenci nesouhlasil, cítil se být pánským jezdcem. Přání majitele však vyhověl a v dostihu si poradil s nezkrotným Szigetvárem. Tím Tonellese definitivně přesvědčil, že volba jezdce byla správná.

Nečekaný handicap

Tři dny před startem došlo k malé sportovní tragédii. Remus přestal žrát a měl nepříjemný otlak od sedla. Spano přestal s koněm pracovat a vídeňský Sport okamžitě otiskl domněnku, že Remus nebude startovat. Tato zpráva se v kuloárech roznesla a Remusův kurs u bookmakerů spadl na 66:1.

Tonelles váhal. Na závodiště přijel v neděli brzy ráno. Jeho první kroky vedly do stáje hned vedle hotelu Veselka, kde byl Remus ustájen. Před vchodem seděl Spano a plakal. Remus šel prý v práci tak dobře, že by měl určitě šanci na vítězství.

Spano byl ve špatné finanční situaci, navíc musel živit rodinu, takže neúčast ve velkém dostihu nesl těžce. “Všechno je ztraceno. Ve čtvrtek přestal Remus žrát, dostal teplotu a na zádech se mu vytvořil otlak. V sobotu ho vyšetřil armádní veterinář, z rány vytekl litr hnisu," hlásil jezdec.

Kromě ošetřeného zranění valach působil na Tonellese dobrým dojmem, a tak nechal poslat pro pytel jablek. Zavolal veterináře a vyvedl Remuse na dvorek. Jakmile vraník zahlédl jablko, s chutí se do něj zakousl a spořádal nakonec celý pytel. Přivolaný veterinář konstatoval, že kůň navzdory zákroku a tréninkovému deficitu vypadá při síle, napracováno měl z předchozích týdnů dost. Valachova srst se leskla a kůň se zdál opět živější.

Po poradě se starým štábním veterinářem se Tonelles se Spanem rozhodli pro start ve Velké. Pouze vyhledali sedláře, který v sedle vyřezal díru, aby rána nebyla vystavena tlaku. Vše pečlivě vydezinfikoval, zalepil a poté bylo Remusovi opatrně nasazeno sedlo.

Hořké vítězství

Pro dnešního diváka žijícího v době, kdy se v dostizích i jezdectví klade stále větší důraz na wellfare koní, je Tonellesovo rozhodnutí takřka neuvěřitelné. Nesmíme zapomenout, že se jednalo o "starou" Velkou pardubickou se všemi nástrahami včetně pět metrů dlouhého a dva metry hlubokého Taxisova příkopu a obrovských vodních příkopů. Startovat za takových okolností a proti vítězům dvou posledních ročníků se zdravotně handicapovaným koněm byl velký hazard a Tonelles si to uvědomoval.

Kontroverznost situace přiznal až po letech. "Seděl jsem na pardubické tribuně, rozzlobený sám na sebe, a dole na dráze stál společně s patnácti ostatními koňmi můj milý Remus jako poloviční invalida. Bože, jak jsem to mohl dopustit, proč jsem vůbec tuhle expedici vymýšlel! Teď tam převzali iniciativu místní borci, koně i jezdci, a nám byla přisouzena role outsiderů, kteří navíc mohou bojovat pouze takříkajíc levou rukou..." napsal začátkem čtyřicátých let ve vzpomínkové knize Go on, Bernadotte.

Hned po mávnutí praporku startéra Antonína Kruliše přešel Spano s Remusem do vedení a začal udávat ostré tempo. Na Taxis najížděl jako první a zatímco valach obávanou překážku lehce překonal, třetina jeho soupeřů zde skončila. K úžasu Tonellese i pardubického publika si Remus zdatně poradil i s dalšími překážkami. Pouze na Hadím příkopu šel při doskoku do kolen a Spano málem vyletěl ze sedla. Oba však nebezpečnou situaci ustáli a pokračovali s asi deseti délkami ztráty na pole vedené favorizovaným německým běloušem Ben Hurem.

Jaké však bylo překvapení, když z lesíka Ben Hur již nevyběhl a místo něj cválali v čele Remus se Spanem a plnokrevná Clematis pod Hynkem Býčkem! Do cílové roviny točil jako první Remus, který si s Clematis bez problémů poradil, najednou však nasadil ke speedu dosud schovaný Gyi lovam!.

Kapitán Popler svého valacha po poslední proutěné překážce vytáhl do vnější stopy a začal na unaveného Rakušana mohutně útočit. Obecenstvo bylo na straně svého miláčka a z tribun se ozývalo hromadné skandování: "Popler, Popler!"

Hlava vedle hlavy proběhli oba koně cílem. Po doběhu vypukla v ochozech závodiště velká radost, protože se diváci domnívali, že vyhrál Gyi lovam!. Obecenstvo vtrhlo na dráhu a kolem Poplera s Gyi lovam! se vytvořil zástup gratulantů.

Kapitán zůstával klidný a tázavě se ohlédl po věži rozhodčích. Odtud po několika minutách přišla zpráva, která vyrazila publiku dech: o půl délky vyhrál Remus. Přes bouřlivé protesty obecenstva při tomto výsledku zůstalo a místo populárního Poplera se radoval nenápadný vídeňský advokát.

Zklamaný Popler nehnul brvou. Vyhledal šťastného Tonellese a jako správný sportovec vítěznému majiteli gratuloval. "Netrap se, Rudo," odpověděl mu Tonelles. "Ty jsi již Velkou pardubickou vyhrál a příště ji vyhraješ znovu, ale já jsem dnes přišel na řadu jedinkrát v životě."

Popler opáčil: "No dobře, ale prohrát po šesti kilometrech jízdy o krk, to není nic příjemného." Poručil si koňak a připil na vítěze Remuse. Tonelles mu poděkoval a odešel se podívat do stáje. Bylo to naposled, co se tito dva muži viděli.

O hodinu později Rudolf Popler tragicky zahynul. Rozladěn těsnou porážkou trval na účasti v závěrečném Memoriálu Zdenka Kinského se starší polokrevnou hnědkou Ellou. Po pádu na 80 centimetrovém dvojbradlí zemřel na následky vnitřních zranění. Alfredu Tonellesovi vysněné vítězství zhořklo.

Epilog

O rok později se sešla v Pardubicích ještě silnější konkurence než loni. Přijeli tři steepleři z Francie, výborní polokrevníci z Německa a loňský vítěz Remus. Mezi startujícími byl i Gyi lovam!, nyní hájící barvy stáje Erik, v sedle s Poplerovým přítelem Josefem Seyfriedem.

Zatímco Gyi lovam! vybočil před Taxisem, Remus podruhé za sebou zvítězil, tentokrát stylem "velmi lehce daleko". Časem 11:24,6 se jako první kůň historie Velké pardubické dostal pod 12 minut a překonal Poplerův rekord z roku 1930.

Po dostihu ukončil kariéru a žil ještě několik let ve vídeňské jízdárně jako zasloužilá hvězda. Po jeho smrti již Alfred Tonelles žádného dalšího steeplera neměl.

Foto: poskytl Martin Cáp (Remus se svým majitelem Alfredem Tonellesem při jezdeckých závodech na vídeňském klusáckém stadionu Krieau)

Zdroje: Alfred Tonelles - Go on Bernadotte (Budapešť, 1942) a rešerše autora.