Václav Staněk byl jako první mladý český jezdec vybrán do prestižního projektu Young Riders Academy. Po účasti v tomto programu jezdec strávil většinu času sbíráním zkušeností v Německu, Holandsku a v Americe. Poslední místo ho oslovilo natolik, že by se tam v brzké době rád vrátil.
Václave, vy jste strávil ve stájích Paula Schockemöhleho téměř jeden rok, co zapříčinilo ukončení vašeho působení tam, a kam poté směřovala vaše cesta?
Ve stáji Schockemöhle jsem měl možnost jezdit velké množství kvalitních a talentovaných koní. Jedná se ale především o obchodní stáj, koně se zde často střídali, a když dosáhli určité výkonnosti, prodali se. Na svůj pobyt v této stáji vzpomínám přesto velmi rád a odnesl jsem si odtamtud velké množství zkušeností.
Dále moje cesta pokračovala do stáje Heinrichs Horses k Tobiasu Meyerovi, který v době mého pobytu u něj zvítězil například v národním šampionátu Německa. Závodil jsem s mladými koňmi od čtyř let, se staršími jsem startoval v soutěžích do 135 centimetrů.
Poté jsem se přesunul do Holandska, kde jsem nějakou dobu strávil ve stáji Audi, ve které působil jako hlavní jezdec Rodrigo Almeida a ve stáji VDL. V tu dobu přišla možnost nastoupit na stáž do americké stáje Elan Farm, tak jsem jí přijal.
Jak jste k této příležitosti přišel?
K možnosti odletět ke koním do Ameriky jsem se dostal díky ošetřovatelce Markétě Churové, které jsem za tuto příležitost vděčný. Seznámil jsem se s ní asi před deseti lety, kdy jsem jezdil v Opavě u Jirky Hrušky.
Můžete nám v krátkosti představit vaše působiště v Americe?
Stáj Elan Farm se jmenuje podle sponzorující chemické firmy Elan Chemical, která sídlí v New Yorku. Většinu roku tráví koně zde ve stáji blízko New Yorku. V prosinci se stěhují na Floridu, kde od ledna do dubna závodí na Winter Equestrian Festivalu. Hlavním jezdcem stáje je Jordan Coyle, devětadvacetiletý irský jezdec. Momentálně si drží třicáté první místo v žebříčku Longines Ranking. Startuje také za Irsko v Pohárech národů a na spoustě mezinárodních závodů. V dětství začínal na ponících, kterých sedlal přes 200 a v době, kdy odcházel z Irska do USA, měl za sebou mnoho úspěchů v parkurech do 150 centimetrů. Po příchodu do Ameriky začal pracovat jako bereiter a postupně se vypracoval na místo hlavního jezdce.
Jak probíhaly vaše první dny v nové stáji?
Od prvního dne jsem se zapojil do běžného chodu stáje, v prosinci to byla příprava na závodní režim, který začal po Vánocích. Zvykl jsem si na to, že do stáje občas přišla želva, na hrazení seděl leguán a z kanálu u jízdárny vykoukl aligátor.
Můžete nám popsat váš běžný den?
Každé ráno v sedm hodin jsme šli krmit. Dokud nebylo horko, dali jsme koně do výběhů a postupně jsme s nimi pracovali. Jezdili jsme na jízdárně a někdy jsem chodil na vyjížďky po koňských stezkách kolem floridských kanálů. Jsou to mnohakilometrové pískem vysypané stezky ve stínu palem, na kterých mají koně absolutní přednost, chodci i cyklisté zastavují a nechají je přednostně jít, auta zde nejezdí vůbec. Po práci se koně osprchují a odpočívají. V 15 hodin se krmí a pak následuje úprava povrchu jízdárny. Denně jsem jezdil až šest koní.
Našel jste si mezi svými svěřenci i nějakého oblíbence?
Rád bych zmínil šestiletého Cordiama PS. Valach po hřebci Cornet du Lys z maminky po Conthargos je z chovu Paula Schockemöhleho. Jako čtyřletý a pětiletý se umístil v irském šampionátu mladých koní. Poté byl převezen právě do Ameriky.
Jedná se o velmi kvalitního a schopného koně, lehkého na odraze a s dobrou technikou. Troufám si ho přirovnat k mému nejlepšímu koni ve stáji Schockemöhle Chacoothargosovi, pětiletému hřebci, kterého po mém odchodu převzal Philip Ruping a umístil se s ním na druhém místě jak v oblastním, tak i v celonárodním šampionátu pro mladé koně.
S Cordiamem jsem měl možnost závodit nejen v rámci Winter Equestrian Festivalu, ale také jsme se účastnili soutěže pro šestileté koně v Ocale. V Ocale se nachází krásný multifunkční areál, který bych mohl přirovnat ke slovenskému Šamorínu.
Vidíte nějaký rozdíl mezi závody v Americe a v Evropě?
Významný rozdíl je v délce stanoveného času parkuru. Bývá o dost kratší, než je tomu v Evropě. I když jsem měl pocit, že jedu plynulém tempu s dobrými nájezdy na překážky, měl jsem zpočátku jeden nebo dva trestné body za čas.
Zajímavostí je, že kromě nám známých druhů parkurových závodů, existuje v Americe ještě jeden, který u nás není. Spočívá v tom, že parkur postavený na kolbišti obsahuje tři kurzy. To znamená, že u jednoho skoku mohou být dvě nebo dokonce tři čísla různých barev. Soutěž má určitou výšku překážek. Jezdci do ní přihlášení musí před vstupem do kolbiště nahlásit stewardovi, kterou variantu parkuru chtějí absolvovat. Například uvedou, že chtějí jet parkur na čas, což jsou třeba červená čísla. Steward předá informaci na věž rozhodčích a jezdec může absolvovat zvolenou variantu kurzu. Další možnost může být třeba dvoufázová soutěž nebo parkur s následným rozeskakováním.
Nižší soutěže se nejezdí v bílých rajtkách a saku, ale v béžových nebo i tmavých rajtkách a v jakémkoliv tričku.
Je něco, čemu jste se v Americe přiučil?
Bylo pro mě velkým přínosem sledovat Jordana při práci. Je to citlivý jezdec, který se vždy snaží přistupovat ke každému koni individuálně. Já si myslím, že dobrý jezdec je ten, který je schopný odjezdit všechny typy koní a ne si vybírat, který mu zrovna sedne. A to Jordan je, ke každému koni si snaží najít cestu. Také jsem více s koňmi pracoval na dvou lonžích.
Plánujete se do Ameriky vrátit? Čemu se chcete věnovat v následujících týdnech v České republice?
Čas strávený v České republice chci strávit předáváním vědomostí a zkušeností nabytých v zahraničí. Kromě trénování klientů, se kterými jsem spolupracoval před mým odjezdem do zahraničí, přibírám na trénování i nové jezdce. Také jsem již měl jedno soustředění a v plánu jsou další dvě, a to 12. – 13. 3. v Bezděkově a 26. – 27. 3. v Bystřici nad Pernštejnem Momentálně čekám na vydání pracovního víza, abych se mohl vrátit do Elan Farm pracovně, nabídli mi místo jezdce.
Foto: poskytl Václav Staněk
