Roman Drahota byl trenérem mnoha úspěšných jezdců, ať už Barbory Tomanové, Terezy Svobodové nebo bratrů Písaříkových, se kterými spolupracuje dodnes. K tomu také dlouhou dobu působil jako vedoucí mládežnické reprezentace.
Minule jsme si povídali o vaší jezdecké kariéře, pojďme se nyní podívat na tu trenérskou. Kdy jste se začal současně s ježděním věnovat i trénování?
Trénování mě doprovázelo celý můj jezdecký život. Zpočátku jen tak okrajově, když jsem občas někomu pomohl či poradil nebo jsem občas zaskočil za svého trenéra, kterým byl v mých začátcích pan Opatrný. Po odchodu z Hořovic jsem trénování začal brát vážněji, protože pro profesionálního jezdce to bývá nedílnou součástí jeho práce. Mezi mé první svěřence patřili sestry Šíchovy a Martin Šlechta.
Co vás vedlo k ukončení sportovní kariéry a věnování se naplno trénování?
Rozhodnutí o tom stát se pouze trenérem přišlo, když jsem se dostal do situace, kdy moji svěřenci začali startovat na stejné obtížnosti parkuru, jako jsem jezdil já. Potřeboval jsem se koncentrovat na jejich jízdy více než na ty své. Rozhodnutí to nebylo jednoduché, ale s odstupem času ho vidím jako správné. Takže posledních čtrnáct let se věnuji trénování na plný úvazek.
Co vás na trénování nejvíce baví? Zaměřujete se raději na jezdce nebo na koně?
V trénování mě nejvíce naplňuje sledování vývojové osy mých svěřenců, a to mám na mysli jak jezdců, tak hlavně těch koňských svěřenců. U většiny svých svěřenců jsem měl možnost pracovat na tréninkovém procesu dlouhodoběji, čímž mám na mysli více než dva nebo tři roky. A musím přiznat, že těchto spoluprací si vážím nejvíce. Takové ty krátké etudy mi přijdou nesystematické, i když si musíme postupně zvykat, že i u koní to bude jako na fotbale – když nevyhraješ, tak končíš. Jen tady chci upozornit, že jezdectví je úplně jiný sport, než většina jiných sportovních disciplín. Jinak bych rád podotknul, že správný trenér by měl působit na oba články jezdecké dvojice, takže moje odpověď je, že trénovat musíme komplexně. Já třeba nejraději pracuji s kvalitními mladými koňmi, ale pod vedením kvalitních jezdců. A trochu obráceně, pokud trénuji mladého talentovaného jezdce, tak se snažíme mu poskytnout vhodného koňského partnera pro danou kategorii. Z toho pramení i moje specializace na mládežnickou kategorii a s tím spojený projekt Sportovního centra mládeže.
Kromě Sportovního centra mládeže jste také dlouhou dobu působil jako vedoucí mládežnické reprezentace.
Od roku 2015 se s Pavlem Vachutkou snažíme vést projekt Sportovní centrum mládeže. Za tuto možnost jsem vděčný paní Olze Plaché, která nás oslovila a nechala nás pracovat. Po vytvoření spolupráce s Tjarkem Nagelem se rozeběhl projekt, na jehož základě dodnes funguje princip celé mládežnické reprezentace, kde jsem působil jako vedoucí. A jsem opravdu potěšen, jak se prezentují naši mladí reprezentanti napříč všemi jezdeckými závody. Zde jen mohu konstatovat, že podmínky pro vzdělání a tvorbu koncepcí jsou v rámci systému České jezdecké federace velmi slabé. Vše se děje jen podle osobní iniciativy (nasazení) zúčastněných. Také by se na tomto místě hodilo poděkovat všem, kteří jsou součástí reprezentační skupiny, a to jak jezdcům, tak rodičům a v neposlední řadě domácím trenérům. Bez této skupiny by žádné výsledky nebyly možné.
Na které svěřence a jejich úspěchy jste nejvíce hrdý?
Tato otázka je pro mě komplikovaná a dopředu se musím omluvit, pokud někoho opomenu, protože jich je velmi mnoho. Když začnu tou kategorií mládežnických jezdců, můj první opravdu kvalitní svěřenec byla Bára Tomanová, se kterou jsme se propracovali na mistrovství České republiky juniorů. Po přechodu k panu Pecháčkovi byla výraznou osobností juniorského sportu v České republice a její výsledky jsem s hrdostí sledoval až po úspěšný start na mistrovství Evropy mladých jezdců, kde se probojovala do finále. Po letech se naše cesty opět propojily a měli jsme spoustu kvalitních výsledků s koňmi Clinton a Scarface.
Dále bych nechtěl opomenout dlouholetou spolupráci s Terezou Svobodovou a Kateřinou Tomanovou, které se během naší spolupráce propracovaly ke startům na mistrovství Evropy. Zde bych rád zmínil i jednoho svěřence, jímž je klisna Britania. Ta je pro mě koňským fenoménem a její kariéra je fantastická od dětské kategorie až po start v seniorské reprezentaci v sedle Terezou Svobodovou.
Moji poslední a zároveň současní svěřenci, se kterými pracuji více než pět let, jsou bratři Písaříkovi. Ti se letos všichni tři probojovali k účasti na mistrovství Evropy a během celého roku předvádí skvělé výkony, a to převážně na zahraničních konkurech.
Účastnil jste se tedy mnoha zahraničních závodů, můžete vypíchnout největší odlišnosti od našich domácích závodů?
Samozřejmě pokud chceme být konkurenceschopní, musíme se těch nejtěžších závodů účastnit, to je patrné jak u mládežnických jezdců, tak těch seniorských. Musíme se dopracovat k tomu, aby ten nejtěžší parkur naši reprezentanti neskákali třeba až na vlastním šampionátu, ale už v přípravě. Tak by podle mě měla pracovat Česká jezdecká federace a otvírat našim jezdcům možnost účastnit se atraktivních závodů. A jelikož jsem i stavitelem parkuru, tak musím apelovat, abychom se snažili i na tuzemských závodech stavět parkury, které snesou mezinárodní srovnání. To také vidím jako jednu z možných aktivit České jezdecké federace.
Ještě nám nakonec prozraďte, kdo všechno patří mezi vaše současné svěřence?
Moje aktuální tréninková skupina je velmi rozmanitá. Vedle bratrů Písaříkových pracuji s jejich jezdkyní Kateřinou Veselovskou s koňmi Celano a Carnelian, se kterými sbírá kvalitní výsledky doma i v zahraničí.
Jednou z mých základen jsou Židovice, kde spolupracuji s Ondřejem Pospíšilem, Danem Pospěchem, Petrem Netušilem, Viktorem Aschenbrierem, Jakubem Petrusem, Klárou Vaňkovou a Ondřejem Pospíšilem juniorem. V mém dalším tréninkovém působišti pracuji s Denisou Vegrichtovou a Kateřinou Mestenhauserovou, kde pracujeme ve dvou skupinách, a to mladí koně startující převážně v rámci Kritérií mladých koní a ve skupině starších koní, kteří se prezentují do úrovně ST. K této tréninkové skupině patří ještě Kateřina Bubáková a Kristýna Gutová, které jsou součástí mládežnické reprezentace.
Individuálně ještě připravuji Sáru Finsterle, Michaelu Refkovou, Veroniku Klímovou, Sáru Dvořákovou, Natálii Libichovou, Ivu Pekárkovou, Kláru Damborskou, Ilonu Kopeckou a rodinu Hučkových. V neposlední řadě nesmím opomenout rodinu Šafratových, kde pracujeme s mladými koňmi, například s vítězem letošního korungu Olmem a spoustou dalších mladých koní v základním výcviku. Jako rozptýlení je tam také skupina poníků, na který jezdí dcery a neteře Romana Šafraty.
Závěrem bych ještě rád doplnil výčet mých dalších bývalých svěřenců, kterými jsou Nikola Bieliková, Zdeněk Hruška, Václav Horký, Ladislav Arient, sestry Vojtkovy, Sandra Tomaidesová nebo Iva Holíková.
Foto: poskytl Oliver Písařík
