Místo posledního odpočinku jednoho z nejúspěšnějších českých dostihových trenérů historie nedávno těsně uniklo zrušení. Hrob čáslavského rodáka Antonína Horálka, který za téměř půlstoletí činnosti v berlínském Hoppegartenu připravil více než 1500 vítězů, a jeho manželky Selmy zachránil doyen německých dostihových novinářů Jens Sorge.

"V Berlíně ještě žije Horálkův vnuk, ale kvůli vysokému věku už není schopen se o hrob na lesním hřbitově v Neuenhagenu postarat. Protože už vypršely zákonné lhůty, hrozilo hrobu s krásným pomníkem zrušení. Převzal jsem tedy péči o něj osobně," řekl serveru Jezdci.cz Sorge, jemuž se tak podařilo odvrátit podobný osud, jaký potkal pomník jiné legendy československého turfu Františka Touška v Krefeldu. Ten byl v roce 2009 pro absenci žijících příbuzných zrušen.

Horálek (1880-1960) se v německém turfu dodnes těží velké úctě, třebaže zemřel už před více než šedesáti lety. Mezi světovými válkami byl třikrát šampiónem německých trenérů a z jeho stáje vyšla dlouhá řada slavných žokejů v čele s Heinem Bollowem, Georgem Zuberem a Arthurem Lochowem. Do konce života se nezbavil tvrdého „bémáckého“ akcentu a v Berlíně se mu říkalo českým oslovením "Pan Horalek".

Čtěte také: Showpower při debutu pátý, Cagnes vidělo doběh exsvěřenců Václava Luky

Cesta syna krupaře z Čáslavi za dostihovou slávou začala na mezi za rodným městem, kde se jako dvanáctiletý chlapec snažil osedlat tažného vola. Při této činnosti si ho prý všimli náhodní kolemjdoucí z Berlína, kteří v regionu právě hledali malé chlapce pro učení u dostihových koní.

Tak se Horálek dostal do říšské metropole, která v té době měla čtyři velká závodiště a až dva tisíce plnokrevníků v tréninku. V tamní největší stáji kapitána Ericha Bauera se Horálek vypracoval na pozici "cestovního futráka", provázejícího koně při cestách po Německu, což v éře železniční dopravy znamenalo úmornou logistickou operaci s vlastními pravidly.

Těsně před první světovou válkou dostal Horálek příležitost se osamostatnit. Brzy si ho všiml továrník Leo Lewin z Wroclawi, který mu nabídl post soukromého trenéra a jako stájovou jedničku angažoval Američana Everetta Haynese, žokeje slavného hřebce Epinarda a muže považovaného dobovým tiskem za nejlepšího žokeje v Evropě.

Nově sestavený tým dosáhl mnoha úspěchů včetně vítězství v německém derby 1925 s outsiderem Rolandem. Haynes byl z fungující spolupráce tak nadšený, že svého českého trenéra po sezoně pozval na výlet do USA. Horálek doma nikomu nic neřekl a odjel pod záminkou, že si potřebuje něco zařídit ve Francii. V Paříži si pod Haynesovým dohledem pořídil garderobu, koupili kufr plný kořalky a po mnoha dobrodružstvích dorazili do New Yorku, kde poobědvali ústřice v hotelu Waldorf-Astoria.

V pozdějších letech Horálek trénoval skvělého Stolzenfelse a další koně v majetku výrobce kolínské vody 4711 Petera Mülhense, zakladatele dodnes existujícího hřebčína Röttgen.

Raději zůstal v NDR

Po druhé světové válce se Hoppegarten ocitl v sovětské okupační zóně. Rusové považovali závodiště za kasárny a podle toho se chovali k místním lidem. Horálek přišel o svou vilu i velkou část majetku. Spolu s rodinou musel rok bydlet v komůrce nad stájemi.

Podle vyprávění svého vnuka dr. Gerlacha jednou jen těsně unikl popravě kvůli nařčení, že zabil a snědl berana, který byl maskotem vojenské jednotky. Horálek už údajně stál před popravčí četou, když se zatoulaný beran v poslední chvíli našel…

Staří přátelé trenérovi nabízeli přestěhování do Kolína nad Rýnem, kde se rozbíhal dostihový provoz západního Německa. Horálek však se svým celoživotním působištěm natolik srostl, že ho nedokázal opustit. V roce 1947 převzal trénink koní státního hřebčína Görlsdorf a stal se nejúspěšnějším trenérem v NDR. V této roli se několikrát podíval i do Velké Chuchle.

Řadu dostihů vyhrál s koněm pojmenovaným na jeho počest Pan Anton a také se slavným hřebcem Birkhahnem, který původně přišel do stáje jako rekonvalescent a starý praktik ho dokázal úspěšně vrátit na dráhu.

V penzi Horálek ještě nějaký čas působil jako hlavní berlínský startér, aby si přivydělal ke svému nízkému důchodu. Když ve věku 80 let zemřel, dostihový list Renncurier napsal: "Pan Horálek už není. Ale kdykoli se v Hoppegartenu sejdou lidé od turfu a budou se bavit o našem sportu, zůstane vzpomínka na tohoto muže v paměti." Gesto dlouholetého redaktora Renncurieru Jense Sorgeho je více než pádným důkazem, že na těchto slovech není třeba nic měnit ani v 21. století.

Zdroje: Dostihy o modrou stuhu, Jens Sorge, Deutscher Galopp, Hoppegarten.com