Eric Lamaze na olympiádě v Riu. Foto: FEI / Richard Juilliart

V Hong Kongu v srpnu roku 2008 prožíval dnes padesátiletý rodák z Montrealu svůj sen. V sedle fenomenálního hřebce Hicksteada si dojel pro olympijské zlato v soutěži jednotlivců a navíc s kanadským týmem získal stříbro. V jeho životě však byly chvíle, kdy se mu sportovní ambice a plány hroutily jako domeček z karet.

Lamaze měl divoké dětství a dospívání, vychovávala ho babička. Problémovou etapu mu pomohla překonat láska ke koním a hlavně trenérka Diane Dubuc, jež mu věnovala hodně péče a času, protože v něm viděla velký potenciál.

První potíže s kokainem

Do vysokého sportu vstoupil začátkem devadesátých let, kdy se dostavily první úspěchy v soutěžích Grand Prix. Před olympiádou v Atlantě v roce 1996 byl zařazen do kanadského týmu. Jenže přišla první dopingová aféra jeho kariéry. Lamaze byl pozitivně testován na kokain a dostal zákaz činnosti na čtyři roky. Ačkoliv mu později byl trest po odvolání výrazně zkrácen, na pouhých sedm měsíců, účast v Atlantě mu utekla.

Čtyři roky nato, když se blížila olympiáda v Sydney, byl Lamaze opět pozitivně testován. Tentokrát na dvě zakázané látky obsažené v lécích na nachlazení a doplňcích stravy. V tomto případě už čelil doživotnímu trestu a Kanada ho znovu vyškrtla z družstva. Lamaze údajně v tomto období uvažoval dokonce o sebevraždě, pod vlivem alkoholu užil znovu kokain, který prokázal další test. Lamaze se ovšem proti druhému testování odvolal k arbitráží, a ta rozhodla o zrušení výsledku. Uznala i argumenty v případě látek nalezených v prvním testu, nicméně možnost startu na olympiádě byla definitivně pasé.

Konečně na olympiádě

Lamaze začal znovu budovat kariéru a spíš než na výkonnosti, musel pracovat na pověsti. Ačkoliv pozadí těchto případů bylo komplikovanější, v očích veřejnosti to byl sportovec, který se kvůli drogám dvakrát nechal vyhodit z reprezentace.

Na parkurech se mu ovšem dařilo. V roce 2007 jako první Kanaďan po dlouhých dvaceti letech dosáhl na post světové jedničky. Blížily se hry v Číně a Lamaze byl díky aktuální formě opět součástí družstva. Tentokrát na olympiádu skutečně odcestoval a to v pozici jednoho z favoritů, hlavně v týmové soutěži.

Nakonec to ale bylo individuální klání, v kterém slavil titul. Do finále šel jako lídr a ve dvou kolech nezaváhal. O zlato se rozeskakoval se Švédem Rolfem Goranem Bengtssonem, jenž jako jediný soupeř ve finále také nechyboval. Zatímco Bengtsson s Ninjou shodil v rozhodující jízdě jednu překážku, Lamaze dojel před ztichlým stadionem bez zaváhání. Jeho oslavu v cíli a dnes už legendární gesto, kdy ukazuje, že výsledek je zásluhou Hicksteada, si budou pamatovat všichni fanoušci. K nejcennějšímu kovu přidal navíc druhé místo s týmem.

Ztráta koňské hvězdy

S hnědákem Hicksteadem se v následujících sezonách pohyboval po světových závodištích v nejtěžších soutěžích. Na podzim roku 2011 přišla další rána. Hickstead uhynul přímo na kolbišti při Světovém poháru ve Veroně. Příčinou šokující smrti byla prasklá aorta. Lamaze tak přišel o jedinečného koně, jednoho z nejlepších skokanů začátku tisíciletí.

Přesto se tento Kanaďan s dalšími čtyřnohými svěřenci i nadále dokázal udržet v řadách světové elity. V pozici jeho stájové jedničky je aktuálně klisna Fine Lady, s kterou dojel třetí na olympijských hrách v Riu de Janeiru v roce 2016.