Bedřich Hanák je kovářem více než šesti set padesáti koní po celé České republice a v Německu. Kování je pro něj kromě práce také velkou vášní a zaměřuje se i na problematické případy. Kromě toho se věnuje chovu, který staví na belgických chovných klisnách a hřebcích. 

 

Jak jste se dostal ke koním a kdy jste se začal věnovat podkovařině?

Já jsem u koní asi od deseti let. Předtím jsem hrál fotbal, tenis, basketbal, ale zjistil jsem, že tyhle kolektivní sporty mě nijak nenaplňují. Tak jsem šel do jezdeckého klubu v Domažlicích, kde mi tenkrát řekli, že jsem moc malý a hubený a musím ještě dva roky počkat. Tak jsem tam následující dva roky docházel pomáhat a byl jsem rád za každou možnost vyvést kolečko nebo podržet koně.

 

Když jsem se dal dohromady s mou ženou Janou, pořídili jsme si spoustu koní. A mně došlo, že polovina výdělku by musela jít právě do kování. Tak jsem začal přemýšlet o tom, že když mě to baví, tak bych mohl začít kovat. Nejdříve jsem začal s našimi koňmi doma, potom už si mě volali i lidé z okolí. 

 

Jak probíhalo vaše vzdělávání?

Já musím říci, že tím jak mě to kování opravdu bavilo, tak mi učení šlo téměř samo. Hodně času jsem věnoval samostudiu, hledání materiálů na internetu nebo třeba na sociálních sítích. Poté jsem si samozřejmě dodělal i školu, do té jsem ale nastupoval již s tím, že jsem měl stálou klientelu a studium pro mě bylo spíše zábavou než učením. 

 

Podkovařině se člověk asi nejvíce naučí praxí. Kolik času i přesto musíte věnovat teorii?

Téměř každý večer se věnuji různým odborným článkům na internetu. Mám spoustu přátel z celého světa, kteří sdílí na sociálních sítích různý obsah, například nějaké ortopedické problémy. K tomu ještě rád sleduji chovné klisny a hřebce.

 

Zaměřujete se tedy i na ortopedické kování a různé problémové koně?

Ano, kovu hodně koní, kteří trpí nějakými problémy, které se společně s veterináři snažíme buď plně vyřešit, nebo alespoň udržet koně v bezproblémovém životě. 

 

Je tedy pro vás důležitá spolupráce s veterinárními lékaři, případně s dalšími kováři?

Co se týče kovářů, spolupracuji hodně se zahraničními kováři. V Německu například i s českým kovářem Jirkou Pavlíkem. Zde u nás bych mohl zmínit Martina Jirouška. 

 

Konzultace s veterináři je pro nás velmi důležitá. Já si dobře rozumím s MVDr. Petrem Eimem, se kterým děláme ortopedii. Jedná se o velmi otevřeného člověka a já si s ním o dané problematice rád povídám. Na rakovinu kopyt se zase radíme s MVDr. Tomášem Komárkem. Neměl bych opomenout ani doktory Petera Sedláčka a Víta Zatloukala.

 

 

Čím vás majitelé koní dokážou nejvíce potěšit a čím naopak nejvíce odradit?

Nejvíce mě potěší, když je jejich kůň vychovaný. Naopak mě štve, když není. Když je kůň vychovaný, práce mě moc baví. V tom případě mi nevadí, že vstávám brzy ráno, a že té práci věnuji skoro celý život. Na druhou stranu se jedná o náročnou práci, která se s přibývajícím věkem stává těžší a těžší, tak se nechci nechat otloukat a zbytečně přijít ke zranění.

 

Je tedy vaše práce nebezpečná na úrazy? 

Já mám za sebou již spoustu velmi vážných úrazů. Z kování to byly například přeřezané šlachy na palci u ruky, kdy na mě skočil jeden z nevychovaných koní. Palcem jsem sice nějakou dobu nemohl hýbat, ale pan doktor mi to naštěstí spravil. Nejčerstvější úraz je od jedné docela nebezpečné kobyly, která se musí dělat v kleci. Bohužel ji špatně zakurtovali a ona vykopla zadní štrajcpán, který mi přerazil dvě žebra. 

 

Můžete zmínit nějaký komplikovaný případ koně, který se vám podařilo vyřešit, a jste na to náležitě hrdý?

Mám radost z každého vyřešeného problému, když potom ten kůň může bezbolestně fungovat. Například doma máme jednoho koně, kterého jsme koupili jako dvouletého s velkými problémy na obou předních končetinách. Toho si odmala kovu sám a tento kůň se dostal do parkurů vysokých 150 centimetrů a i nadále je ve sportu aktivní a neshledáváme na něm žádné omezení. Také vzpomínám na jednoho koně s vrozenou vadou. Měl jako malý rozštěpené kopýtko, které se muselo chirurgicky upravit. Kůň na to kulhal a vypadalo to, že nebude moci být vůbec používán jako jezdecký kůň. Toho jsem také dělal od mala já a nyní je tento kůň úspěšný až do parkurů stupně T. Z toho mám též velkou radost.

 

Co se vám na této práci nejvíce líbí a co je naopak na ní nejvíce náročné?

Nejnáročnější je ta fyzická práce. Momentálně doma máme asi čtyřicet koní a dále mám na kování asi šest set padesát koní. Ale zase musím říci, že když si udělám několik dní volno, cítím na sobě, že mi to chybí. Takže si vždy uvědomím, že tuto práci nebudu moct dělat do nekonečna a vážím si toho, že ji pořád dělat mohu. Mám rád, když mi majitelé zavolají, pochválí mou práci a dodají, že se kůň dobře cítí a hýbe. 

 

Stíháte se koním či jezdectví věnovat aktivně mimo podkovářskou praxi? 

My se ženou máme doma hodně koní. Momentálně k tomu patří asi deset chovných klisen a sedm plemenných hřebců. Ročně máme pět až deset hříbat. Zaměřujeme se především na skokové koně. Je to sice velká dřina, ale moc nás to baví. Vybudovali jsme si malý areál téměř z ničeho. V okolí máme sedm hektarů pastvin, máme dostačující jízdárnu a kompletní zázemí pro přípravu koní. Necháváme i několik volných boxů pro klisny, které přijedou na připouštění. 

 

Je nějaký kůň, který se vám vryl do paměti?

Aby se nějaký kůň stal mým oblíbencem, musí dokázat, že za to opravdu stojí. Dávám si již velký pozor, které koně si opravdu připustím k tělu, neboť i když to může znít jako klišé, spoustě koní jsem slíbil, že u nás dožije. Jenže to bych si za chvilku musel nechat všechny. Takže momentálně je jedním z těch výjimečnějších Nonstop NovaEqui, který s Danielem Pospěchem závodil na úrovni T** a získal tři medaile z mistrovství České republiky. Nyní závodí s mou ženou Janou také v těžkých parkurech, a to i přes její pětiletou pauzu v ježdění. Letos spolu skončili v první desítce na mistrovství České republiky v kategorii žen. Jeden kůň je pro mě ale opravdu výjimečný, a to plemenný hřebec Brando. Toho považuji za svého životního koně.

 

Foto: poskytl Bedřich Hanák