reklama 11A

Eliška Kubinová: Americký sen existuje. Do ježdění se mi už moc nechce

ikonka

Všech 385 vítězství své kariéry získala ve Spojených státech, kde se během tří sezon stala nejúspěšnější českou jezdkyní historie. Teď má Eliška Kubinová novou misi. Spolu se svým mužem Jorgem Rosalesem se na předměstí Seattlu stará o rodinnou stáj.
05.04.2019 08:00  |  Autor: Martin Cáp  |  Rubrika: Dostihy  |  
EXKLUZIVNĚ
| FANCLUB
reklama 12A

Na svůj první dostih ze září 2005 si Eliška Kubinová pamatuje velmi přesně. V sedle mohutného hnědáka Far Becka dojela ve Velké Chuchli úplně poslední. "To byla naprostá hrůza, v životě už nechci dostihy jezdit," blesklo jí tenkrát hlavou.
 
Osud tomu ale chtěl jinak. Koně dívku z Jeseníku znovu dostihli, ale až poté, co se vydala na jiný kontinent, aby se od nich odpoutala. Čtyři roky po vyučení se ve Spojených státech znovu vyhoupla do sedla a začala vyhrávat jeden dostih za druhým.
 
Dnes je Eliška Kubinová s 385 vítězstvími nejúspěšnější jezdkyní české historie. A také maminkou dvou dětí, která intenzivně pomáhá svému manželovi Jorgemu Rosalesovi při rozjezdu rodinné stáje v Emerald Downs na předměstí Seattlu.
 
Bývalý úspěšný mexický žokej se totiž nedávno stal trenérem. "Máme obrovskou radost, že se nám to podařilo rozjet. Když jsme začínali, neměli jsme žádné velké ambice a vlastně ani představu. Teď máme patnáct svěřenců i výborné majitele. Naplno se věnujeme koním," říká Eliška.
 

Čtěte více: Budou psát v Aintree historii? Jak "malá krysa" dojala bosse Ryanairu

 
Dres oblékla zatím naposled loni v lednu, kdy vyhrála 8 dostihů. Zda k nim v dohledné době přibudou další, je ve hvězdách. "Už se mi do toho moc nechce. Je mi 30 let, mám dvě děti a potkal mě relativně těžký pád. Mohla bych jezdit, ale to riziko mi za to asi nestojí, máme s Jorgem už jinou misi," vysvětluje.
 
Když se Eliška ohlíží za svou nečekanou kariérou, musí se pousmát. I jí samotné to připadá neuvěřitelné.
 
"Mně se splnilo mnohem víc, než se mi kdy zdálo. Ani teď nemám žádné velké sny. Abych se přiznala, mě nejvíc baví takové ty malé úspěchy. Když se koním daří a vyhraje se jednou za týden, párkrát za měsíc. To mě naplňuje," přemítá.
 
Nebyla jsem ještě připravená
 
Sama ke koním vlastně nechtěla. Zvažovala stavební průmyslovku, plánovala studium na vysoké škole.
 
"Jenže pak dostala moje maminka zvláštní nápad. Vzala mě do Chuchle. Vypadalo to zajímavě a já jsem hlavně chtěla vypadnout z Jeseníku, tak jsem do toho nakonec šla. Ale samotné dostihy mě nikdy nebraly, byla to pro mě naprostá exotika," vybavuje si Eliška tehdejší myšlenkové pochody.
 
Že by mohla jezdit dostihy, si dlouho nepřipouštěla a vlastně to ani nechtěla. Během učení absolvovala patnáct startů bez vítězství, vesměs na koních v barvách Střední školy dostihového sportu a jezdectví nebo v péči chuchelských trenérů. "Nebyla jsem na to tenkrát připravená, vůbec," hodnotí s odstupem času.
 
Po krátkém pobytu v Irsku měla koní plné zuby. Vrátila se zpátky do školy, aby si udělala maturitu, a pak odletěla do Spojených států jako au pair. Na dostihy zanevřela, dva roky vůbec neseděla na koni. Šest měsíců strávila v New Yorku, později se přesunula na západní pobřeží do Seattlu.
 
"Když jsem přijela, neuměla jsem skoro vůbec anglicky. V New Yorku jsem chvíli chodila do školy a tím, že jsem byla sama, neměla jsem vlastně na výběr a musela se jazyk nějak naučit. Lidé mi sice moc nerozuměli, ale vlastně to nebylo tak hrozné," usmívá se.
 
Najednou to šlo samo...
 
Zlom nastal, když jednou zjistila, že nedaleko Seattlu je závodiště Emerald Downs. Musela si přiznat, že jí koně přece jen chybí, a to dost. Ráno odvezla do školy dítě, o které se starala, a šla se podívat do stájí.
 
Dostat se na koně však vůbec nebylo jednoduché. Eliška zpočátku narážela na nezájem a po měsíci svou snahu málem vzdala.
 
V té chvíli došlo k první šťastné náhodě - narazila na trenéra, který se po pauze vracel do dostihového provozu a měl minimum lidí ve stáji. Vzal proto zavděk i neznámou Evropankou.
 

Před jeho objektivem prošly dostihové dějiny. Marek Skála slaví 85 let

 
"Ráno jsem nakrmila, vykydala a odjezdila jsem koně, o kterých jsem věděla, co mají dělat. Ostatní lidé ze stáje přišli později. Hrozně mě to bavilo a pomalinku jsem se do toho dostávala zpátky. Dělala jsem ve stáji skoro úplně všechno, což tady zase není běžné, takže jsem brzy zhubla, byla jsem fit a všichni do mě začali hučet, ať zkusím jezdit dostihy," vypráví Eliška.
 
Chvíli se ještě nechala přemlouvat. Vzpomínky na neslavné začátky ve Velké Chuchli byly stále živé a 22letá dívka ani teď neměla dostihové ambice. Nakonec se nechala napsat na klisnu, kterou dobře znala z práce.
 
"A najednou to šlo samo. Druhý týden mě začali posazovat na své koně další trenéři, i proti mé vůli," směje se Eliška.
 
Devizou mladé Češky bylo nejen to, že se ukázala jako šikovná pracovní jezdkyně, ale zejména fakt, že neměla na kontě žádné vítězství. Díky tomu byla technicky brána jako učednice a měla nárok na váhovou úlevu.
 
"Začínala jsem úplně od nuly. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu, ale pak jsem v Emerald Downs vyhrála tři dostihy v jeden den a zavolal mi nejlepší místní agent, abych s ním jela na závodiště Portland Meadows. Tam jsem jezdila deset koní denně a vlastně jsem vůbec neměla čas přemýšlet o tom, co se děje. Všechno se nastartovalo hrozně rychle," dodává.
 
Vítězství v barvách Zenyatty
 
Hned první rok vyhrála Eliška Kubinová třicet dostihů. A v následující sezoně dalších 118, čímž se stala po Filipu Minaříkovi teprve druhým Čechem v dostihovém sedle, který dokázal během dvanácti měsíců překonat hranici 100 vítězství.
 
Nastartovala pravidelné vítězné série. V 23 letech stanovila v Emerald Downs nový žákovský rekord v počtu úspěchů za jednu sezonu (76), v šampionátu Portland Meadows skončila druhá. Do titulků zpravodajství se dostala 7. března 2012, kdy v Portlandu ovládla šest dostihů v jeden den.
 
Na podzim 2012 úspěšně debutovala v Kalifornii. Památný byl její úspěch na již zrušené dráze v Hollywood Parku, kde pro renomovaného trenéra Johna Shirreffse dovedla vítězně do cíle klisnu Valerii. Oblékla přitom dres majitelů Jerryho a Ann Mossových, tedy slavné barvy klisny Zenyatty.
 

Čtěte také: Napoprvé jsem udělal díru v Taxisu. Teď už dostihy nestíhám, říká Mátl

 
"To byl neskutečný zážitek, přitom jsem se k tomu ritu dostala úplnou náhodou. Trenér Shirreffs byl ze mě nadšený, nechal mě jezdit v práci množství koní. Všichni si mysleli, že to pro mě znamená průlom a moje kariéra se hrozně rozjede, ale pak závodiště Hollywood Park zavřeli a trenér Shirreffs se odstěhoval. Škoda, už se pak z toho kontaktu nic dalšího nevyvinulo," lituje Eliška.
 
I v této fázi pro ni bylo nejtěžší říct si o práci a rvát se o další šance. "Tady je normální, že žokejové chodí od stáje ke stáji a každé ráno se ptají, jestli je potřeba s něčím pomoct. A většinou slyší ne. Pro mě bylo hrozně těžké vrátit se druhý den a ptát se znovu. Dodnes to moc neumím," dodává.
 
Dcera i syn už vyhráli
 
Během pouhých tří sezon se Eliška Kubinová stala nejúspěšnější jezdkyní české historie. Ještě v roce 2014 vyhrála 62 dostihů a získala ocenění Lindy Award, které se v Emerald Downs uděluje na základě ankety mezi žokeji za smysl pro fair play a sportovní nasazení.
 
O pět let později je dvojnásobnou maminkou, a přestože svou jezdeckou kariéru v posledních letech utlumila, nadále zůstává výraznou postavou Emerald Downs. 
 
A spolu s ní i čtyřletá dcera Emilka a její malý bratr Adam, kteří jsou navzdory svému útlému věku majiteli koní v rodinné stáji. Dostihová legislativa ve státech Washington a Oregon totiž umožňuje získat licenci majitele i nezletilým osobám.
 
První majitelské vítězství Emilky před časem obstarala příhodně nazvaná klisna Czech Chic. 
 
"To byla tenkrát malá senzace, psalo se, že Emilka je nejmladší vítěznou majitelkou ve Spojených státech. Svůj první dostih v Portlandu už vyhrál i Adam. Například Kalifornie nic takového neumožňuje, liší se to stát od státu," vysvětluje Eliška.
 
Další plány? Rozhodnou majitelé
 
Rodina momentálně žije v Seattlu, ale americké stáje se v sezoně musí pravidelně stěhovat mezi různými závodišti. A to není s malými dětmi nic snadného.
 
"Už jsme přemýšleli, kde se usadit, až Emilka půjde do školy, ale zatím stále nevíme. Závodiště Portland Meadows nedávno zavřeli a už se tam nebude běhat, budeme muset zkusit něco nového. Máme zařízené licence v Kalifornii, kam v případě potřeby můžeme přesídlit, umíme si představit i působení v Texasu. Bude záležet na tom, kam budou chtít naši majitelé," nastiňuje další plány.
 

Čtěte také: Zasloužil si Soumillon diskvalifikaci? Debata o trestech za biče sílí

 
Na otázku, zda stále existuje americký sen, odpovídá Eliška Kubinová bez zaváhání.
 
"Určitě ano. A myslím si, že by to tady mělo zkusit víc mladých lidí z Česka. Zvláště pokud nemají vyhraných pět dostihů, můžou začít se statusem žáka a chytnout se tady. Moc bych jim to přála," uzavírá nejúspěšnější česká jezdkyně.
 
 
Foto: archiv Elišky Kubinové




reklama 13D

NEPŘEHLÉDNĚTE