Stáli vždy na kraji dráhy před cílem a spolu s televizním komentátorem Miodragem Merthou patřili k hrdinům mého dětství. Marek Skála a Otakar Kroužecký, tak zněla jména těch mužů, kteří v Československu fotili dostihové koně dávno předtím, než jejich kolegové přesedlali na digitální mašiny, zobrazující snímek ve zlomku vteřiny po stisknutí spouště.

 

Dnešnímu čtenáři může znít až neuvěřitelně, že si vystačili s pár ruličkami kinofilmů a základními objektivy. V brašnách, které nosili přes rameno, měli kromě základního fotografického vybavení především desky s obálkami, obsahujícími desítky objednaných fotek z předešlých dostihů. Chodili si pro ně žokejové, trenéři, majitelé i ošetřovatelky.

 

V úterý 2. dubna – pět dní před začátkem nové sezony – oslavila stěžejní osobnost české dostihové fotografie Marek Skála 85. narozeniny. "Strašně to uteklo. Bylo to hezké, navíc mě to bavilo, takže to byla pro mě spíš zábava než práce," řekl serveru Jezdci.cz jubilant, který se samozřejmě chystá na nedělní Gomba handicap.

 

Zachytit koně a dostihy co nejvěrněji

 

Pan Skála byl a je bytostným koňařem. Stejný důraz jako na kompozici vždy kladl i na to, aby byl plnokrevník na jeho záběrech zachycen dobře v pohybu, aby měl na portrétech našpicované uši a vůbec, aby byla co nejvěrněji dokumentována jeho podoba.

 

Fotil širokoúhlé doběhy, z nichž byly objektivně patrné rozestupy mezi nejlepšími koňmi, portrétoval vítěze jedničkových dostihů před cílovou podkovou a při dekoracích si hlídal, aby byli na záběru všichni členové stájového týmu.

 

V neposlední řadě věděl, jak se pohybovat kolem koní, na co si dát pozor a znal své zákazníky i jejich vkus. Pokud se náhodou objevil na dráze nový fotograf, dokázal mu nezištně poradit a ohlídat, aby v zápalu tvůrčí invence neskončil pod koňskými kopyty.

 

 

Spolu s panem Kroužeckým zdaleka nebyli na kraji dráhy sami, během let se vedle nich na závodištích vystřídali Eduard Ziebiker, Pavel Dias, Karel Liška, Katarína Mišíková, Václav Volf a mnozí další. Ale byli to právě pánové Skála a Kroužecký, kdo stáli na dráze za každých okolností a bez ohledu na to, jak významný mítink nebo dostih se právě běžel.

 

Tvořili spolu sehranou dvojici, jejíž dialogy v minutách před startem dostihu by mohly být solidním materiálem pro dnes tak populární stand-upy. Zatímco pan Kroužecký byl veselým snílkem, který si každou chvíli rval vlasy kvůli neúspěšným "akovkám", pan Skála byl v jejich tandemu rozvážným skeptikem, který posouval rozevláté dostihové debaty k výsledné pointě.

 

Dramatické dětství a seznámení s koňmi

 

O svém pohnutém osudu nikdy příliš nemluvil. Narodil se v roce 1934 jako Marek Fürst v Krakově. Po rozdělení Polska se rodina Fürstových ocitla ve východní polovině země. Otec zemřel, matku s malým Markem Rusové deportovali na Sibiř. Na konci války paní Fürstová nastoupila jako ošetřovatelka do formující se československé jednotky pod vedením Ludvíka Svobody v Buzuluku, kde se seznámila se svým budoucím druhým manželem a šťastně se dostali až do Československa. Pro syna si přijeli po válce do dětského domova v ruském Jefremově.

 

Česky se Marek Skála naučil až po válce v Praze, kde rodina začala nový život. Jeho další profesní kariéru předznamenala práce pomocného dělníka v družstvu Fotografia, kde začal fotografovat. Nakonec zakotvil ve fotooddělení Filmových ateliérů Barrandov.

 

S koňmi se setkal už na přelomu 40. a 50. let v pražském Jezdeckém oddílu TJ Slavia, kam chodil do roku 1952. To už měl za sebou i první návštěvy dostihů ve Velké Chuchli. Po návratu z vojny se stal členem početné spřátelené společnosti, která pro své obveselení pořádala celosezónní tipovací soutěž. Nějaký čas jezdil i v ranní práci u trenéra Adolfa Rady v chuchelské stáji Velkovýkrmny Zákupy.

 

"To byly tři nejkrásnější roky, které jsem prožil u koní. Ve stáji se sešla výborná parta. Jednou mi Rada řekl: Hele, seš vysokej, silnej, tak si vezmi Metála… On ho tenkrát nikdo nechtěl jezdit. Když byl později s Evou Palyzovou druhý ve Velké pardubické, byl jsem hrdý na to, že to byl kdysi můj osobní kůň," ohlíží se pan Skála.

 

Svůj archiv zachoval dalším generacím

 

Od roku 1965 začal dostihy fotografovat pravidelně. Několik sezon měl stanoviště na cílové věži a jeho záběry sloužily v případě potřeby jako cílová fotografie. Postupně se stal institucí svého druhu a dlouholetým přispěvatelem všech oborových periodik. Během více než čtyřiceti let shromáždil obrovský archiv, čítájící něco mezi 80 a 100 tisíci záběrů.

 

"Nikdy jsem se nespecializoval na uměleckou fotografii, vždycky mě víc zajímaly reportážní záběry. Jezdci chtějí vidět, jak na tom sedí," říkával.

 

 

Dostihy dlouhá desetiletí určovaly rytmus jeho života. "Před svatbou jsem ženě řekl: Počítej s tím, že každou neděli a někdy i v sobotu mě doma neuvidíš," konstatoval. Několik sezon byl klusáckým a krátce také cvalovým handicaperem, vzhledem k nutnosti fotografování to však byly jen epizody.

 

Možnost souborné fotopublikace nebo výstavy vždy odmítal. Když ale ve svých 68 letech ukončil činnost, pečlivě svůj archiv uspořádal a katalogizoval. Vypracoval digitální kartotéku podle dat dostihů i jmen koní a všechny negativy předal Jockey Clubu. Svůj archiv nadále spravuje a vyřizuje příležitostné objednávky snímků.

 

"I v pozdější době jsem ještě občas něco vyfotil svým známým, třeba když vyhrál kůň mého kamaráda. Ale to byly už jen příležitostné soukromé věci, které jsem do zmíněného archivu už nepřidával," podotýká.

 

V posledních letech si pan Marek Skála už vychutnává zasloužený odpočinek, ale na závodiště nezanevřel. Pravidelně navštěvuje většinu významných mítinků jako divák a sázkař. K dlouhé řadě gratulantů se přidává i autor textu a redakce Jezdci.cz!

 

 

Foto: Martin Cáp