Milan Vanko se ve svém oboru nejvíc naučil praxí. Již v dospívání pomáhal s přibíjením podkov a po vyučení se přestěhoval ze Slovenska do České republiky, kde sídlí dodnes. Kromě kování se koním věnuje i ve volném čase, kdy nejraději jezdí na závody se svým valachem La France.

 

Jak jste se dostal k podkovařině a péči o koňská kopyta?

Již od dětství jsem se chtěl tomuto řemeslu vyučit. Táta mi řekl, že pokud chci koně, musím si ho koupit. Tudíž mi bylo jasné, že koně mít nebudu. Nevěřil jsem, že se ke kopytům opravdu dostanu. Pak mi ale dal příležitost jeden pán ze Slovenska, u kterého jsem začal jezdit na koni. A tam jsem začal pomáhat tamějšímu kováři. Nejdříve držet nohy, poté mě začal brát v zimě k sobě na dílnu, kde jsem mu pomáhal dělat podkovy a vše, co bylo potřeba. A ve stáji jsem potom začal přibíjet podkovy, pokud je nějaký kůň ztratil. Když už mi bylo přes osmnáct, tak jsem po vyučení přešel do Čech a začal dělat kočího v Praze. Nikdo nevěděl, že jsem vyučený kovář. Pak nám jednou spadla podkova a šéfová řekla, jestli ji nezvládnu přibít. A to jsem samozřejmě uměl.

 

Od koho jste se toho nejvíce naučil?

Nejvíc jsem se toho naučil od pana Libicha. Určitě bych chtěl zmínit i pana Rochovanského, kterého doteď pokud někde potkám, tak si s ním rád popovídám a když potřebuji, ochotně mi se vším poradí.

 

Podkovařině se člověk asi nejvíc naučí praxí. Musíte se i přesto věnovat teorii?

Samozřejmě neustále se člověk učí. Pořád čtu různé knížky a odborné články, ale každý kůň je svým způsobem specifický a jeho problémy se častokrát mohou lišit od ukázkových případů v učebnicích. A to se potom ukáže ta praxe, která mi pak pomůže vybrat dobré řešení.

 

Jaká je podle vás úroveň tohoto oboru v České republice?

Myslím si, že úroveň je dobrá i přesto, že je nás málo. Koní je stále víc a víc a my je nejsme schopni plně pokrýt. Často se setkávám s koňmi, kteří jsou klidně půl roku bez úpravy. Na některé se nedostane vůbec. Například nerad vzpomínám na koně z Jankova, kteří neměli třeba celý život dělaná kopyta. To se nás tam potom sešlo asi šest na více než padesát koní. Napodruhé už jsme přijeli jenom čtyři. Ale to se vůbec nedala dělat dobrá práce, protože to byli vesměs divocí koně, kteří žili na loukách, kde se jenom množili a neznali lidskou ruku.

 

S kým v současné době nejvíce spolupracujete, ať už se bavíme o dalších podkovářích, nebo veterinárních lékařích?

Už jsem zmiňoval pana Rochovanského, s tím často konzultuji problematické případy. Ale hodně se také radím s Filipem Študentem, který mi vždycky pomůže. To jsou dva kluci, ke kterým si jdu pro radu, když je potřeba. A jsem za to rád, všichni jsme na stejné lodi, a tak bychom si měli pomáhat. Co se týče veterinárních lékařů, tak spolupráce s nimi je velmi důležitá. Konkrétně s ortopedy. Rentgenologické vyšetření kopyt je důležité i pro nás a včasná konzultace s veterinářem může koni velmi pomoci. Já osobně spolupracuji převážně s MVDr. Martinem Brátem, MVDr. Miroslavem Trundou nebo s paní doktorkou Vojáčkovou.

 

 

Čím vás majitelé koní dokážou nejvíce potěšit a čím naopak nejvíce zklamat?

Velmi mě těší, když mi lidi ještě několik dní po kování napíší, jak jsou s mojí prací spokojení. A také že kůň potom dobře chodí. To je věc, která mě vždy moc potěší. Naopak nemám rád, když mi lidé nedokážou říci, že jim moje práce nevyhovuje a bez jediného slova si zavolají někoho jiného. A já pak čekám na to, že si dohodneme příští termín, a ti lidé se už vůbec neozvou.

 

Můžete zmínit nějaký komplikovaný případ koně, který se vám podařilo vyřešit, a jste na to náležitě hrdý?

Mám radost z každého koně, u kterého se mi podaří mu trochu zlepšit život. Nejčastěji jde o schvácené koně. Vzpomínám na jednoho hucula, který byl po schvácení a dlouhodobě jenom polehával, nebyl schopný ani vyjít z boxu. Já jsem v tomto případě využil zkušenosti získané od pana Rochovanského. Majitelé mi několik dní po korektuře volali, že kůň chodí mnohem lépe a dokonce i trochu poklusal. To mě velmi potěšilo. 

 

Je vaše povolání nebezpečné na pracovní úrazy?

Bohužel ano. Jsou to zvířata a nemůžeme nikdy přesně vědět, jak se zachovají. Často se něčeho leknou a šlápnou nám na nohu. V horších případech si mohou stoupnout na zadní a hrábnout po nás přední nohou. Nebo naopak při kování zadních nohou nás můžou nakopnout. Samostatnou kapitolou jsou hříbátka, která nevědí, co se jim to děje a snaží se před tím uniknout.

 

Co se vám na této práci nejvíce líbí a co je naopak na ní nejvíce náročné?

Nejnáročnější je úprava železa a nejvíc se mi líbí pohled na dobře upravené kopyto po kování. Když je kopyto v dezolátním stavu a mně se podaří ho upravit do dobrého tvaru, tak to mě v mé práci motivuje a mám z toho radost. 

 

Stíháte se koním či jezdectví věnovat aktivně mimo podkovářskou praxi? 

Ano, mám dva svoje koně a ježdění je pro mě dá se říci za odměnu. Když mám čas, rád si vyjedu na závody. Chtěl bych se tomu věnovat víc, ale bohužel volného času není tolik a práce neustále přibývá. 

 

Foto: poskytl Milan Vanko