Za milé překvapení, kterého se mi dostalo především v podobě podpory na síti Facebook, ale nejen tam, jsem se rozhodl, že se musím s vámi se všemi co nejdřív podělit o zážitky a dojmy, které si z této závěrečné akce zimní sezóny odvážím.
Právě sedím v autě někde mezi Kolínem a Bordeaux na cestě dlouhé 1100 km a potom, co jsme se vystřídali v řízení, jsem našel i trochu sil zkusit v rychlosti popsat vše, co se za ty (nejen) čtyři dny odehrálo... V hlavě se mi ještě honí spousta myšlenek, a tak asi začnu trošku od konce...
Především je neuvěřitelné, jak se nám ten výlet prodražuje... Francouzské dálnice jsou sice v perfektním stavu, ale jedna zastávka na mýtnici nás stála za dvě auta i okolo 100 eur. Tzn. jako dvě dálniční známky na celý rok u nás. Celkově jen mýtné tedy musíme počítat v řádech stovek eur, protože většinu času strávíme na francouzských dálnicích.
Naší zpáteční cestě předcházel jen docela krátký spánek. To jsme si samozřejmě mohli dovolit jedině proto, že jsme věděli, kolik je nás na vystřídání se za volantem půjčené Fiesty a R. Master, který převáží Recorda a Harryho Pottera. Závěrečný večer jsme si jako správní voltižáci nemohli nechat ujít, a tak i přes to, že organizátor nic neuspořádal, jsme si v rychlosti vyhlídli místo v centru Bordeaux, kde se mi znovu potvrdila výjimečnost ducha, který drží celou tu voltižní partu pohromadě, ať už kdekoliv na světě. Zcela mrtvá diskotéka, v noci z neděle na pondělí zakrátko ožila tak, jak už možná dávno ne. Tancovalo se skoro i na stropě... A když ne na stropě, tak aspoň vzhůru nohama, v závěsu z balkónu či v tradičních voltižních sestavách - dvojice, trojice...
A co že jsme tedy slavili?! Já osobně spíše uvolňoval malou vlnu nevole nad ztrátou třetí příčky, ze které bylo navíc tak blízko k té druhé, ale na druhou stranu jsem byl i rád, že můj momentální stájový kolega a hlavně kamarád Patric, zvládl i tu poslední úlohu své voltižní kariéry a obhájil momentální neporazitelnost, kterou jsem mimochodem, v celé sezóně 2011/2012, vlastně zvládl nabourat jen já ve Wiesbadenu... Patric Looser tedy vyhrál FEI Světový voltižní pohár pro rok 2012, na druhém místě skončil Ivan Nousse, kterému možná méně či více napomohla jeho frrancouzská příslušnost, nicméně, neviděl jsem a tudíž nemohu soudit. Malou útěchou může být třeba to, jaký je to výborný kamarád a navíc, že jeho dědeček pochází ze Znojma... (!) Na třetím místě skončil můj závodní kolega z Bordeaux, němec Viktor Brüsevitz, se kterým jsme z druhého kola odcházeli se zcela shodnou výslednou známkou. Pro mě to bohužel znamenalo výsledné čtvrté místo s odstupem 0,01 bodu.
Ohlasy z prvního kola i samotné pocity Viktora naznačovaly, že jsem zajel sestavu lépe a měl tak tedy obsadit druhou příčku, nicméně jak už to v našem sportu bývá, ohlasy či pocity druhých nemusí korespondovat s názorem rozhodčích. Ti pozornější už možná pochopili, že i po prvním kole mě právě od druhého místa dělilo 0,01 bodu. Celý průběh hodnocení byl pak následovný. Patrick s odstupem vede, za ním se usazuje Viktor a já. U německé rozhodčí získávám 3. m, Viktor 2. Naopak u Roba de Bruina je Viktor 3. já 2. Ve výsledné známce však hraje nejvýraznější roli francouzská rozhodčí, která nás hodnotí známkami o více než půl bodu nižšími a já podle ní zasloužím 5. příčku, Viktor pak šestou. Samozřejmě před námi se umísťují oba francouzi a to i přes to, že sestavy nemohli být čisté, kvůli nejistému projevu koně a navíc i s tím, že Ivan Nousse v prvním kole zaznamenal pád (!). Ve finále pak Ivan, podle toho co jsem slyšel, předvádí precizní sestavu a získává za ní vysoké hodnocení a poskočí tak na druhé místo. Já s Viktorem jsme podle kritiků zasloužili vyšší hodnocení, nicméně jsme věděli, že sestavy stoprocentně jisté nebyly. Díky tomu, že jsem mohl finálovou sestavu Viktora shlédnout (startovní pořadí od 6. - 1. místu) jsem měl subjektivně pocit, že zajel lépe než já a proto jsem po shlédnutí svých známek již neočekával, že ho mohu předběhnout. Nicméně, výslednou známku, jak už jsem zmínil, jsme obdrželi oba totožnou a celkově tedy byl můj výsledek těsný jako v prvním kole, bohužel však již ne ten pódiový. Těžko říct, jak by vše dopadlo bez francouzské rozhodčí....
Co se týče Harryho, koním jsme tentokrát věnovali opravdu maximum času, aby se co nejlépe srovnali s neznámým prostředím. Dokonce i parkuroví jezdci mohli otestovat se svými koňmi hlavní arénu, nicméně pro voltižní účastníky taková možnost jako obvykle nebyla a proto bylo velice obtížné odhadnout, jak se koně s arénou vyrovnají. Harry to po velké spoustě nachozených stájových koleček a společné každodenní práci v sedle zvládl na výtečnou. Na celkovém projevu je však ještě potřeba zapracovat, protože známky, které obdržel v hodnocení koní, nejsou momentálně tím nejlepším, co umí předvést.
Ke konci sezóny jsem se neubránil si také trochu zavzpomínat a došel jsem k závěru, že právě první část sezóny, kterou jsme Harry a já odjezdily pod vedením Kaie Vorberga, byla asi tou nejlepší. Harry šlapal a já předváděl jen to, co umím. Momentálně, kdy je Kai na trenérské stáži a u Harryho se střídají lonžéři, odráží se to v projevu nás obou. U mě především v sebejistotě u Harryho právě v poklesu hodnocení díky nižším kvalitám chodu. Jeho výsledná nižší známka samozřejmě následně také nepomáhá při boji o vyšší příčky...
A jak to ve Francii vypadalo? Aréna byla pěkná, pro koně příjemná. Francouzská organizace, tak jak už jsme také víceméně zvyklí, v některých maličkostech trochu pokulhávala, nicméně vše se obešlo bez větších problémů a my se tedy mohli plně soustředit na své výkony. Přesto, neodpustím si dodat, že ve srovnání se závody v Lipsku ať už se jedná o loňské finále nebo letošní pohárový závod, je poskytovaný komfort pro jezdce a celková atmosféra závodu jednoduše nesrovnatelná...
Pro ty, co rádi čtou, vám ještě mohu rychle přiblížit, co jsme ještě celý den tvořili, když celý závod v součtu trvá jen pár minut. Tak například jsme toto finále spontánně rozšířili ještě o jeden závod a to v jízdě na motokárách. Dohromady jsme se sešli dvakrát a po pár zahřívacích kolečkách a zjištění, že je vše dostatečně bezpečné, jsme dokonale uvolnili stres a unavili svá těla do postele. První den byl spíše zahřívací, v druhém jsme již však všichni chtěli dokázat, kdo je opravdu nejrychlejší... A hádejte kdo?! A tak, dílčí prvenství z neoficiální soutěže si odnáším já... To se odehrávalo ve večerních hodinách a pak už následoval jen pořádný spánek. Velké plus při krátkých přesunech hrála i voltižní skladnost a 10 voltižáků v jednom autě nebylo nijak velké číslo...
Ráno pak buď čekala veterinární přejímka, nebo schůzky s organizátorem a členy FEI, kde nám bylo opakovaně kladeno na srdce, jak je důležité dodržovat plán a hledět na svoji prezentaci nejen během cvičení, díky neustálému dohledu kamer a novinářů? Dále pak přiježďování, vodění, zaplétání, tak jak to bývá, celkově byl rozvrh schůzek takový, že společně s péčí o koně nám nezbyl ani čas se vypravit trochu za památkami a poznáváním.
Sezóna 2011/2012 je
tedy kompletně za námi.
Celkově je pro mě
osobně závodní kolotoč čím dál více obtížnější, ale
právě ty samotné dny,
které trávím na těchto akcích,
jsou motorem dále pokračovat.
Letošní rok mě
