Hlas Jiřího Zlámaného si vybaví prakticky každý, kdo opakovaně navštívil rovinové dostihy. Pokud bychom v českém turfu hledali nositele pomyslného titulu "voice of racing", dostihový manažer pražského závodiště a autor knihy "Velká Chuchle dostihová" do tohoto úzkého klubu nepochybně patří.
Zároveň funguje jako respektovaná autorita, pokud jde o české dostihové statistiky a zejména počty vítězství tuzemských jezdců a jezdkyň. O to paradoxnější je skutečnost, že svou vlastní kariéru za mikrofonem číselně podchycenou nemá.
"Nedávno jsem přemýšlel, kolik jsem vlastně odkomentoval klasických dostihů, protože už by to mohla být stovka. První derby jako samostatný komentátor jsem dělal v roce 2001, všechny klasické dostihy posledních sedmnáct let. A už předtím jsem různě asistoval. V programech a ročenkách se to ale dohledat nedá. Musely by vyloženě existovat videozáznamy, a ty nejstarší už prostě nejsou," směje se. "Celkově to bude, i s klusáky, něco mezi 8 – 10 tisíci dostihů, ale ani to spočítané nemám. Když jsem začínal, nikdy mě nenapadlo, že se k takovým číslům vůbec kdy dostanu..."
Jak se mám a čím teď žiju
Na závodišti Velká Chuchle teď pracuji na pozici dostihového manažera. Mám na starosti všechno kolem zajištění dostihů od propozic a komunikace s Jockey Clubem až po samotné provedení dostihového dne. O víkendu nadále komentuji, kromě Prahy ještě v Mostě a Karlových Varech. Dostihy mě vlastně živí, ale samotné komentování beru i po těch letech spíše jako své hobby. Člověk si to musí v hlavě trochu oddělit, jinak by za ta léta už nastupovala nějaká únava.
Práce za mikrofonem je pro mě stále tou třešničkou na dortu, která mě baví. Je pravda, že v Chuchli je pro mě komentování trochu těžší. Průběžně řeším spoustu dalších věcí, zatímco na jiná závodiště přijíždím jen jako komentátor. Na druhou stranu mi pomáhá, že se v práci celý týden zabývám dostihy, které pak komentuji. Bez přípravy to samozřejmě nejde, občas se vyskytnou dostihy s šestnácti tříletými, postupně přicházejí i dvouletí …
Moje začátky u koní
K dostihům jsem se dostal zvláštní oklikou. Moje teta Irena Valouchová jezdila klusáky, strejda je v Tlumačově trénoval. Oba byli velkými osobnostmi svého sportu, teta v roce 1966 jako první žena vyhrála klusácké derby. Do Tlumačova jsme samozřejmě jezdili na prázdniny, ale nevzpomínám si, že by mě koně tenkrát nějak zvlášť brali. Párkrát jsme jeli na dostihy do Slušovic nebo do Chuchle. Strejda pak zemřel, teta ukončila kariéru a přestěhovala se na Vysočinu.
Až v osmé třídě základní školy přišel kamarád a říká: "Hele, jsi dobrý na matematiku, já teď chodím do Chuchle. Dá se tam vydělat na sázkách, pojď se tam taky podívat, když znáš ty lidi od své tety." Když jsem doma říkal, že jdu s kamarádem na dostihy, tak jsem si hned vyslechl, koho všechno mám pozdravovat.
To byl rok 1990 a od té doby jsem začal chodit častěji. Kamaráda to brzy přestalo bavit, protože nevyhrával. Zatímco já jsem trefil Lotara ze stáje Vladislava Fedorowicze v kursu 15:1. Ale to nebyl ten hlavní popud. Spíš jsem tady díky tetiným známým našel nějaké zázemí a brzy jsem se stal pravidelným návštěvníkem. První derby na vlastní oči jsem viděl v roce 1991, kdy vyhrál Vlastimil Smolík na Lykeionovi.
Přes Českou klusáckou asociaci a Janu Holečkovou jsem začal brigádnicky dělat cílového rozhodčího a od toho byl už jen kousek ke komentování. Marek Svačina po vysoké škole odešel do České televize, a protože tenkrát standardně byli na závodišti dva komentátoři, hledal se někdo další k Petrovi Městkovi. Poprvé jsem si to vyzkoušel na klusácích v roce 1994, pokud se nepletu 4. června, takže zanedlouho to bude – to zní až šíleně – čtvrtstoletí.... Běželi čtyři koně, neměl jsem z toho moc dobrý pocit, ale klukům se to líbilo. A protože tenkrát byly klusácké čtvrtky, říkali, že příště mě nechají udělat celý dostihový den.
V té době jsem vůbec nepočítal s tím, že bych to měl dělat dlouhodobě. Byla to taková dočasná brigáda, která se nakonec protáhla nastálo. První sezony jsme se střídali s Petrem Městkou, od roku 2002 jsem začal v Chuchli komentovat sám. Od té doby jsem vlastně nevynechal jediný dostihový den. Protože jsem dlouho komentoval i klusáky, byl jsem tady prakticky non stop. Od poloviny 90. let jsem k tomu dělal na dráze rozhovory a připravoval dostihový program. První stálé místo na závodišti jsem dostal za pořadatelství společnosti Turf IPS a ředitele Tomáše Volka.
Největší dostihový zážitek
Je jich mnoho, ale nejvýš řadím návštěvu Ascotu, kam jsem se jako návštěvník dostal na King George VI and Queen Elizabeth Diamond Stakes. Jedinou výhodou povodní v roce 2002 byl fakt, že jsme se v době nucené pauzy v Chuchli stihli podívat na dostihy do zahraničí. Cením si toho, že jsem mohl vidět Cenu vítězného oblouku, ale třeba i dostihy na sněhu ve Svatém Mořici a celou řadu dalších závodišť.
Nejvíce však na mě zapůsobil právě Ascot se svou obrovskou diváckou kulisou a nenapodobitelnou atmosférou. Z našeho pohledu je to jiná planeta. A do toho všeho přijíždí kočárem královna a stojí v paddocku doslova pár metrů od vás. Těžko se to popisuje, ale je to zážitek na celý život.
Můj oblíbený kůň
Nejdříve jsem měl rád motešickou Astru, která vyhrála Jarní cenu klisen. Následovala Architektura, také ryzka. Tu jsem chodil do stáje k Petrlíkovým krmit, stejně jako „její nástupkyni“ mezi mými favoritkami a další ryzku, Fantasy Friend.
Pokud bych ale měl říct spontánně jedno jméno, musí to být Ray Of Light. To byla moje jednička. Jak ubíhají roky a stává se z toho stále větší minulost, samozřejmě to začíná být trochu legenda, nicméně Ray Of Light tenkrát dokázal neuvěřitelně oslovit publikum. Hodně lidí v té době do Chuchle chodilo kvůli němu.
Z těch novějších byla samozřejmě velká čest komentovat Darsalama. Když se nad tím zamýšlím, většina těch jmen se koncentruje do devadesátých let a je to logické, člověk vždycky nejvíce vzpomíná na dobu svých začátků. Blízko jsem měl i k Yokomovi, jemuž jsme v dostihovém programu tenkrát vymysleli přívlastek "bílý projektil" a ono se to ujalo.
Což mi připomíná, že autorem slavného sloganu "Dú Valaši dú, pro trojkorunu" z roku 1999 je ve skutečnosti Tomáš Hora, který má řadu let na starosti chuchelské videostudio. Ray Of Light zrovna vyhrál Velkou jarní cenu a já jsem se mořil s titulkem, to se ještě psaly do dostihových programů komentáře o předešlém mítinku. Pořád mi tam vycházel nějaký paprsek světla a podobné věci. Tomáš se otočil a říká: "Co blbneš, vždyť ten Vsetín vyhrává každý rok extraligu. Tak tam napiš Dú Valaši dú, to je nadpis!" Dopadlo to nakonec tak, že tým z Velkých Karlovic to zpíval po derby i před St. Legerem, kde Ray Of Light těsně prohrál s Bohemian Ladem.
Moje oblíbené závodiště
Mám rád všechna závodiště, na kterých působím. Velmi dobře se mi komentuje třeba v Mostě, kde jsem od samého začátku. Když se tam posléze stavěla cílová věž, tak jsme tam dokonce jezdili s Tomášem Horou a radili se, co má být v kterém patře, aby to co nejlépe fungovalo. Most má ideální parametry a všechno je hezky vidět. A Karlovy Vary jsou se svými krásnými tribunami a atmosférou také jedinečné. I když tam člověk jede pracovat, cítí se spíše jako na výletě. Rád vzpomínám i na pár sezón z přelomu milénií, kdy jsem jezdil komentovat do Slušovic, či na malé "domácké" dráhy, jako byly například Tochovice.
Nicméně k Velké Chuchli jsem už opravdu přirostl, to se asi ani jinak nedá říct. Kolem přelomu tisíciletí jsem dokonce nějaký čas bydlel v ubytovně na tribuně a zažil jsem tam povodeň v roce 2002. Tehdy tam žili i různí lidé ze stájí, byl jsem na pokoji s Honzou Palíkem, bratrem Jiřího. Jednou v srpnu zazvonil hodně brzy ráno telefon. Byla to trenérka Ivana Pejšková a prosila, abych Honzu vzbudil, protože mají ve stáji po kolena vodu a potřebují vyvést koně. Tak říkám Honzovi: Vzbuď se, průšvih, někde venku je nějaká voda nebo co… Vymotal jsem se ven, kouknu na dráhu a v té chvíli jsme se všichni probrali.
V té době už závodiště mělo svoje webové stránky, i když to jinak byl ještě internetový pravěk. Spolu s Tomášem Horou jsme na ně v hodinových intervalech zaznamenávali dění v zatopené Chuchli. Tedy než vypnuli proud. Když si to dnes čtu, úplně přesně si vybavím, v jaké situaci jsem to někde na zemi psal.
Díky Chuchli jsme se nakonec seznámili i s mou ženou. Když jsem zůstal na komentování sám, těžko se to stíhalo, a tak jsme dali do programu inzerát na asistenta hlasatele. Představa byla, že bude číst startovní listiny a výsledky. Přihlásila se Jana, která chodila se svým tátou odmalička na dostihy. Měla to jako brigádu při škole. Tehdejší ředitel závodiště Petr Drahoš řekl: "To je přece škoda, aby četla jen startky. Já tě radši stáhnu z předávání cen a budeme tam mít krásnou slečnu, co?" A tak to vlastně všechno začalo.
Největší problém současného dostihového sportu
Často se mluví o nedostatku lidí, ale ten má své příčiny a tou hlavní jsou peníze. Trochu se obávám, že se dostihy budou muset adaptovat na 21. století. A faktem prostě je, že aby závodiště dobře fungovala a pořadatel měl plný dům, jenom dostihy to nezachrání. Takže financování a od toho se odvíjejí všechny další věci. Včetně toho, že lidé ve stájích mají málo peněz, nebo že se samotné dostihy běhají o relativně nízké dotace.
Dostihová osobnost, které si vážím
Těžko se hledá jedno jméno. Pro mě byl velkou personou třeba pan Harry Petrlík. Nebo Vlastimil Smolík, s kterým jsem se nestihl znát dlouho, ale na těch pár desítek měsíců rád vzpomínám. Ze stejného ranku osobností je František Vítek, jehož uznání mi kdysi moc pomohlo v mých komentátorských začátcích. A mnozí další, nechci na nikoho zapomenout a byl by to opravdu dlouhý výčet. Je strašně moc lidí, kteří v dostihovém sportu něco dokázali. Hodni obdivu jsou ale všichni, kdo denně poctivě a tvrdě pracují, a přesto na výrazný úspěch nedosáhli. Kdo umí prohrávat, je pak lépe připraven na to stát se vítězem.
