reklama 11C


Zesměšnila tvrdé chlapy i nacisty, říká autor knihy o Latě Brandisové

 09.10.2019 15:40 | AUTOR: Martin Cáp |
AKTUALIZOVÁNO

ikonka

Nezlomná. Tak nazval britský spisovatel Richard Askwith svou knihu o Latě Brandisové, která je první biografií jediné vítězné ženy v historii Velké pardubické. V rozhovoru se serverem Jezdci.cz shrnuje, co všechno během dvou let práce zjistil.

reklama 12D
V sobotu 12. října bude na závodišti Pardubice pokřtěna biografie Laty Brandisové s názvem "Nezlomná". Český překlad knihy britského spisovatele Richarda Askwitha vydává nakladatelství Mladá Fronta. Slavnostní uvedení je naplánováno na 14:30 v dekorovacím paddocku a následovat bude autogramiáda. Při této příležitosti vám znovu nabízíme rozhovor s Richardem Askwithem, který jsme publikovali 6. března.
 
 
Josef Váňa, Václav Chaloupka, František Vítek nebo Rudolf Popler. Své knižní biografie se v minulosti dočkalo hned několik legendárních postav Velké pardubické. Zatím to ale platilo jen o mužích. Samostatně zpracovaný příběh jediné ženské vítězky vychází až nyní.
 
Napsal ho britský spisovatel Richard Askwith, který do českého veřejného prostoru nahlédl už před několika lety prostřednictvím úspěšné knihy o Emilu Zátopkovi "Dnes trochu umřeme". Jeho verzi příběhu Laty Brandisové vydalo v březnu 2019 pod názvem "Unbreakable" (Nezlomná) nakladatelství Vintage Publishing a nyní se dostává na trh také český překlad v podání nakladatelství Mladá Fronta.
 
"Sám jsem zvědavý, jaký bude o tento příběh čtenářský zájem. Neočekávám, že by se moje kniha měla stát bestsellerem, ale člověk nikdy neví. Zatím mám velmi dobré odezvy, lidé pohybující se kolem britských dostihů projevují o příběh Laty Brandisové velký zájem," říká Richard Askwith, který serveru Jezdci.cz poskytl obsáhlý rozhovor.
 
 
Po životopise Emila Zátopka jste se vrátil k dalšímu českému tématu. Kdy jste se vlastně se jménem Laty Brandisové setkal poprvé?
 
O Latě Brandisové jsem poprvé slyšel několik měsíců po vydání mé knihy o Zátopkovi. Snažil jsem se trochu naučit česky, ale moc mi to nešlo. Tak jsem jednu dobu hodně poslouchal české rádio, různé podcasty a podobné věci. A někdy koncem roku 2016 jsem zaslechl kratičký příspěvek o Latě Brandisové na Českém rozhlase. Naprosto mě to fascinovalo.
 
 
Snažil jsem se o ní zjistit víc, i když původně čistě z osobního zájmu a bez autorských ambicí. Čím více informací jsem nacházel, tím více jsem toho chtěl vědět. Připadalo mi, že ten příběh úplně křičí po tom, aby byl zachráněn a vyprávěn. Než jsem se pořádně vzpamatoval, už jsem začal psát její biografii.
 
 
Co vás na příběhu vítězky Velké pardubické nejvíc zaujalo?
 
Myslím, že to byl souběh dvou rozdílných druhů odvahy. Na jedné straně odvaha vyrazit na tehdejší obtížný pardubický kurs, na druhé straně morální odvaha ženy čelit všem předsudkům a různému zastrašování v ryze mužském prostředí. Musela to být obdivuhodná osobnost, a od chvíle, kdy jsem o jejím příběhu slyšel, toužil jsem o ní zjistit víc. A na tom se vlastně dodnes nic nezměnilo.
 
 
Ano, ten osud má až filmové rysy. Jenže zároveň se odehrává ve světě, který je z větší části už minulostí. Dokážeme v 21. století vůbec plně pochopit motivace a povahová východiska Laty Brandisové, nebo v jejím příběhu zůstává něco "ztraceno v překladu"?
 
Je pravda, že v některých ohledech se svět mezitím tak změnil, že je pro nás místy těžké vidět věci očima Laty a jejích současníků. Například přístup k welfare zvířat je dnes výrazně odlišný, i když bych rád zdůraznil, že pokud mezi světovými válkami žila osoba, jejíž vlídný a soucitný přístup ke koním zcela odpovídal současným hodnotám, byla to Lata Brandisová.
 
Stejně tak se dá říci, že je pro kohokoli z nás obtížné vidět svět z pohledu tehdejších superbohatých aristokratů jako byli třeba Kinští, patřící mezi hlavní postavy tohoto příběhu. Ale snažil jsem se čtenáři průběžně nabízet dostatečný kontext a perspektivu, aby si mohl vytvořit vlastní názor. A je třeba připomenout i to, že Lata prožila velkou část svého života v době nacististické a komunistické totality.
 
 
Pro jaký autorský přístup jste se nakonec rozhodl?
 
Pro mě to není jen příběh jedné ženy. Je to zároveň příběh jednoho národa, idealistického a zároveň čelícího blížící se zkáze. A jde také o příběh jedné éry, nikoli nepodobné té naší, v níž se některé velmi ušlechtilé ideály - liberální demokracie, rovnost pohlaví nebo politická tolerance - dostávaly pod tlak ze strany extremistů různého druhu. A dobří lidé marně dumali, jak tomu čelit a co proti tomu udělat.
 
Snažil jsem se odvyprávět celý příběh způsobem, aby se tyto různé roviny vzájemně doplňovaly a prolínaly. Tehdejší Velká pardubická v mém pojetí není jen sportovní událostí, do jisté míry jde o souboj hodnot.
 
 
Spadly během přípravy knihy některé linky příběhu pod stůl?
 
Je množství příběhů a detailů, které bych rád zmínil, ale z prostorových důvodů to nešlo. Myslím, že český čtenář si všimne, že některé velké postavy spojené s Velkou pardubickou - například Josef Váňa - se v mém vyprávění téměř nevyskytují, zatímco jednomu nebo dvěma anglickým žokejům, o nichž Češi možná nikdy neslyšeli, se v knize naopak dostává jisté pozornosti.
 

Foto: Česká hvězda proti velikánům. Po stopách Nagano Golda v Paříži

 
Obávám se ale, že to je nevyhnutelný důsledek toho, že kniha byla napsána Angličanem a především pro anglické čtenáře. Nicméně podobných detailů není zase tak mnoho. Většina zmiňovaných jezdců se v mém textu objevuje z dobrého důvodu - buď jezdili proti Latě Brandisové, anebo se jedná o další ženy, které v pozdějších dobách jely Velkou pardubickou.
 
 
Kolik času jste v rámci příprav strávil v České republice a co bylo pro vás nejtěžší?
 
Celý proces od rešerší až po dokončení zabral asi dva roky, průběžně ho samozřejmě přerušovala jiná práce. Myslím, že v Česku jsem strávil asi dva měsíce, rozprostřené do osmi cest. Některá úskalí jako jazyková bariéra se nakonec ukázala jako mnohem menší problém, než jsem se původně obával. Laskavost a nadšení, s nimiž čeští lidé reagovali na mé otázky a prosby, mnohonásobně převýšily různé drobné útrapy.
 
Hlavní potíž byla, že Lata Brandisová žila před dlouhou dobou a velká část jejího života není nijak zachycena. Sám víte, že archivní materiály k historii českého dostihového sportu jsou plné děr. A zatímco v případě Emila Zátopka jsem mohl vyzpovídat ještě celou řadu lidí, kteří ho velmi dobře znali a stále žijí, Lata se narodila ještě o 27 let dříve a svůj životní dostihový triumf zažila 15 let před Zátopkem. Takže počet žijících svědků je výrazně menší, ba téměř minimální.
 
Doufám, že jsem našel vše, co snad mělo být nalezeno. Jak ale čtenáři zjistí, některé epizody z jejího života zůstávají nadále zahaleny tajemstvím.
 
 
Při rešerších jste se delší dobu zabýval Velkou pardubickou. Přišel jste na kloub tomu, proč je to takový fenomén?
 
Je to něco podobného jako v případě naší Velké národní. Její kouzlo spočívá v tom, že ani my sami pořádně nedokážeme říct, proč ten dostih máme rádi. Oslovuje nás, že je trochu šílený a tudíž ho mnozí cizinci nechápou, a zároveň je to pro nás součást kulturní a sportovní charakteristiky britského života. Jsem si jist, že Češi vnímají Velkou pardubickou dost podobně.
 
V obou případech víme, že pokud by se někdo pokusil vybudovat velkou národní steeplechase od nuly, těžko by mohl postupovat právě takhle, protože by to nebylo příliš citlivé. Ale máme ten dostih rádi, protože je ve svém jádru stále takový, jaký býval. Je součástí toho, čím jsme a každoročně ho mnohem víc oslavujeme jako projev naší národní identity a dědictví, než jako mimořádnou sportovní událost.
 
 
Vždycky mi vrtalo hlavou, co si Britové myslí o Velké pardubické doopravdy. Ten dostih má u vás mnoho fanoušků, ale často se o něm také píše jako o podivné až bizarní akci. Došel jste k nějakému závěru, jaký je dominantní pohled vašich krajanů na Velkou?
 
Možná, že z ní děláme větší mýtus než vy. Někteří lidé o ní vypráví jako o dostihu, kterého by se nikdo příčetný nezúčastnil. Určitě je vnímána jako extrémnější než cokoli na britských závodištích, i když ve skutečnosti je v některých ohledech méně extrémní než zmíněná Velká národní. Asi se nám zamlouvá představa, že ačkoli sami sebe považujeme za tvrdé, Češi jsou ještě mnohem tvrdší, protože jsou blázni. Mimochodem to myslíme jako kompliment.
 
 
Změnila kniha v něčem váš vlastní pohled na samotnou Latu Brandisovou?
 
Nejspíš ne. Myslím, že na začátku jsem měl podobně jako většina autorů biografických knih vizi, že o ní vypátrám každý důležitý detail a proberu se vším, co kdy udělala a řekla ve všech částech svého života. Skutečnost byla dost odlišná, hodně aspektů její osobnosti a života pro mě do teď zůstává záhadou. Možná tak dopadají i ostatní autoři životopisů.
 

Tip: Když se berani zvedli od velké vody, šli jezdci domů pěšky, říká Jiří Janda

 
Když jsem začínal s prací na knize, jeden aspekt toho širšího příběhu jsem nicméně nečekal - že ve většině klíčových dostihů svého života nastupovala proti soupeřům z řad nacistických paramilitárních jednotek, tedy důstojníkům SS a "hnědým košilím". Mám dojem, že tenhle rozměr předtím nikdo blíže nezkoumal. Dává to další rozměr významu jejích úspěchů, které byly významné tak jako tak.
 
 
Na to se právě chci zeptat. Jak byste dnešnímu čtenáři nejlépe vysvětlil, čeho Lata Brandisová dosáhla? Přirovnal byste to k úspěchům nejlepších současných jezdkyň, nebo její vítězství v něčem přesahuje malý svět dostihového sportu?
 
Obecně je velmi těžké srovnávat sportovní úspěchy v různých érách. Mám podezření, že pokud bychom zůstali v čistě sportovní rovině, Lata zřejmě nebyla nejlepší překážkovou jezdkyní, která kdy žila. V Pardubicích vesměs jezdila špičkové skokany a je dnes těžké posoudit, jak moc jejich výkony ona sama povýšila. Jsou to ale právě mantinely sportu, ve kterých její úspěchy dokážeme pochopit nejlépe.
 
Měla odvahu nastoupit do Velké pardubické v době, kdy si většina lidí myslela, že pro ženu je to extrémně nebezpečné a na hraně sebevraždy. Měla kuráž trvat na své účasti navzdory vědomí, že tím rozlítila své mužské soupeře. Byla dostatečně tvrdá na to, aby se nenechala odradit bolestivými pády a opakovaně v dostizích nasedala, aby dostála svým cílům. A měla vnitřní sílu jet pod tím obrovským tlakem, kdy na jejích ramenou v jednu chvíli spočívaly veškeré naděje jejího národa ve zlomovém okamžiku historie, a zesměšnit nejtvrdší a nejdrsnější překážkové jezdce nacistického Německa.
 
Domnívám se, že to všechno jsou sportovní úspěchy. Ale zároveň to jsou také úspěchy lidské. Byla první a jedinou ženou, která vyhrála nejtěžší evropskou steeplechase. To je úspěch, který přetrvá věky a dalece přesahuje úzký svět překážkových dostihů.



reklama 13B




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

NEPŘEHLÉDNĚTE