Bylo o nich napsáno snad už úplně všechno - nebo alespoň to, co se dnes ještě dá vyštrachat ze starých archivů, vzpomínek a časopisů. Jediná vítězná jezdkyně v historii Velké pardubické Lata Brandisová (1895 – 1981) a její věrná Norma. Jak jsem si ale nedávno znovu ověřil v jednom berlínském antikvariátu, stále je co objevovat.
Že Lata Brandisová zanechala několik osobních vzpomínek na svůj život a jezdeckou kariéru, je známé. Vesměs je nadiktovala dobovým sportovním reportérům, z jejichž textů dodnes čerpají mnozí novodobí autoři mytologie Velké pardubické.
Ze všech těchto příležitostných textů se vymyká stať "Ein Reiterleben", která vyšla v roce 1942 v knize "Berühmte Reiter erzählen" (Známí jezdci vyprávějí). Dvousvazkové dílo autorů Wilhelma Brauna a A.R. Marsaniho totiž bylo míněno jako antologie německého jezdectví a jakási esence mistrů sedla v Třetí říši. "Tato kniha vznikla v těžkých časech, v nichž německý lid – poprvé za tisíc let opět sjednocený Vůdcem v jedné říši – skládá zatěžkávací zkoušku," píše Braun v předmluvě s tím, že vzpomínání na slavné jezdce minulosti se vzhledem k událostem na frontě může někomu jevit jako nepřípadné.
Autoři vybrali 34 jezdců napříč disciplínami, které považovali za vzorné "reprezentanty německého jezdectví" a obeslali je s žádostí o vzpomínky na jejich život u koní a sportovní kariéru. Vedle slavné parkurové jezdkyně Irmgard von Opel oslovili i Latu Brandisovou, která jim nakonec vyhověla, byť není jasné, zda tak učinila sama písemně anebo zda jsou její vzpomínky převyprávěné autorem.
Po bezmála osmdesáti letech je nepochybné, proč se tehdejší nacistické jezdectví pokusilo přivlastnit si úspěch české šlechtičny. Její vítězství ve Velké pardubické 1937 mělo ohlas po celé sportovní Evropě a bylo považováno za velký kousek nejlepší jezdkyně své doby.
Pro Brandisovou, která byla spolu se svou rodinou perzekována nejprve nacistickým a posléze komunistickým režimem a od 40. let mluvila doma výhradně česky, musela být snaha postavit ji do panteonu německého jezdectví zcela nepřijatelná. Za druhé světové války však musela řešit naléhavější, existenční starosti.
O tom, že v době vydání knihy už měli jiné priority i samotní nacisté, mimoděk svědčí rukou napsané věnování na předsádce svazku, který jsem zakoupil ve zmiňovaném antikvariátu. Jeho autorem byl neznámý Sturmbannführer a zní: "16. dubna 1943 v bažinách a lesích Karjaly. S nejlepším přáním šťastného skoku do dalšího roku života, věnováno našemu náčelníkovi na levém křídle Führerkorpsu III/7."
Zda si dotyčný důstojník ve zmiňovaných bažinách stihl příběh české komtesy vůbec přečíst, se už nedozvíme. Díky prvnímu svazku "Slavní jezdci vyprávějí" se nicméně zachovalo unikátní svědectví Laty Brandisové o šťastnější polovině jejího života. V překladu Martina Cápa ho nyní přinášíme čtenářům serveru Jezdci.cz.
Lata Brandisová: Život v sedle
Můj otec, hrabě Adam Brandis (správně Leopold Brandis, pozn. red.), jehož rodinná větev pochází ze Štýrska, se stal už v sedmnácti letech vojákem a po službě u 10. husarů převzal majetek Řitka v Čechách, který moje matka dostala věnem. Už jako osmnáctiletý chlapec vyrážel na dlouhé vyjížďky na koních svého strýce, hraběte Oktaviána Kinského. Bonvivána staré školy, který se nebál těch troufalejších jezdeckých i vozatajských kousků. Otec svůj jezdecký talent a velkou lásku ke koním zdědil po mateřské části rodiny, Kinských. Koňařské vášni holdovalo i nás šest sester (bratr padl na italské frontě). Prožily jsme šťastné mládí v sepětí s přírodou, zvířaty a lovem.
Pokud jde o mě a mé dvojče Marii Kristýnu, jízda na koni pro nás byla hlavní zálibou. Do sedla jsem se dostala už jako malé děvčátko a neváhala jsem přelézat na hřbet svých miláčků třeba ze závory nebo zdi boxů. Jak často jsem trápila kočí! Neustále jsem chtěla všechny koně sama vodit, jezdit i zapřahat. Když mi v osmi letech otec povolil první hodinu ježdění, neznala moje radost mezí! Po návratu z vyjížďky nám dovolil projet se na teď už klidných koních po polích. Jezdily jsme se sestrou sem a tam, a dokola jsme naskakovaly i seskakovaly z koní, kteří nám tenkrát připadali obrovití. V deseti letech jsem si mohla vyjet v bryčce tažené starým a mně zvlášť milým jezdeckým koněm. Dala jsem mu oves z velké bedny a zapletla jsem mu do hřívy i ocasu červené stuhy, aby měl obzvlášť co nejvíce zvlněné žíně. Moje dětská fantazie byla přeplněná koňskými zážitky a neustále jsem pohybem i temperamentem napodobovala koně.
Když můj otec narukoval do světové války, převzala jsem spolu s jedním malým stájníkem osm koní, které jsem podle potřeby jezdila a zapřahala. Strašlivým zážitkem z této doby pro mě byl odvod koní, u kterého jsem musela bojovat o každé jedno zvíře; a byla jsem moc hrdá, že se mi podařilo zachránit svého miláčka, tříletého valacha Sareka. Po válce rodiče pronajali hospodářství a zbavili se všech koní kromě staré slepé klisny Lusky, kterou mi otec v roce 1915 poslal z fronty. Luska za mnou běhala jako pejsek a já jsem na ní sjížděla ty nejstrmější stráně. Nikdy jsem nespadla. Její čich a hmat byly vyvinuté mnohem silněji než u normálních koní.
Své první ceny jsem vyhrála v klusáckém sportu. Jezdila jsem hodně koní v práci, což mě sportovně lákalo mnohem víc než samotné dostihy, v nichž jsem jednou zvítězila a dvakrát se umístila. Ovšem v dámských jízdách, ženy se jak známo nemohly zúčastňovat dostihů pro pánské jezdce. V roce 1921 jsem jela svůj první cvalový dostih ve Velké Chuchli a skončila jsem třetí. Byl to jediný rovinový dámský dostih, kterého jsem se kdy zúčastnila.
"Husarský kousek ztřeštěné ženské"
Když nás v roce 1926 poprvé navštívil v Řitce bratránek Zdenko Radslav Kinský, poprosil otce a mě, abychom s ním jeli na zámek Orlík, který patřil jeho tehdy ještě nezletilému nevlastnímu synovi knížeti Karlu Schwarzenbergovi. Stálo tam množství isabel a plaváků ze staré chlumecké rodiny. Na Orlíku jsme podnikali dlouhé svižné vyjížďky po krajině, a já jsem si při této příležitosti osvojila první dovednosti v skákání. Bratránek mi nabídl mimo jiné těžko jezditelného a obávaného Nedbala, který byl synem plnokrevníka Magyaráda, dvojnásobného vítěze Velké pardubické (1897 a 1900).
Nedbal po krátkém čase chodil velmi poslušně a dělal všechno, co jsem po něm chtěla, takže se mě bratránek na základě této zkoušky zeptal, zda bych se chtěla zúčastnit slavného dostihu v Pardubicích. Nejprve jsem měla pocit, že si ze mě ošklivě střílí, neboť o dostihovém ježdění jsem neměla ani potuchy. Kinský mi však vysvětlil, že mluví zcela vážně a jen abych začala pilně trénovat.
Teď jsme nejprve museli zjistit, zda dostihový řád vůbec umožňuje účast dámy v oficiálním dostihu. Z dotazu na Jockey Club vzešlo, že pravidla neobsahují žádný zákaz účasti žen, a tak jsem se pod vedením svého bratrance začala v létě 1927 připravovat na nádherné tréninkové dráze v lesích u Chlumce nad Cidlinou, kde bylo možné cválat i skákat. Konečně přišel podzim a s ním den Velké pardubické.
V dostihu jsem měla jet plavku Nevěstu. Můj otec, který mě často pozoroval při ranní práci ve Velké Chuchli, nakonec s plánem souhlasil. Nicméně těsně před dostihem se zvedly ještě některé hlasy a pochybnosti, že by ženě neměla být účast v tak mimořádně těžkém dostihu povolena. Veškerý tento odpor mě ale od mého rozhodnutí nemohl odradit. Nastupovala jsem s pevným odhodláním dostih dokončit.
K prvnímu pádu došlo na obávaném Taxisově příkopu, pak následovaly ještě čtyři další. Protože ale proběhly neškodně, dostala jsem se nakonec do cíle na pátém místě a byla jsem přivítána velkými ovacemi. Nakonec se to celé přece jen považovalo za husarský kousek ztřeštěné ženské!
První vítězství a pardubické tušení
O rok později přišel druhý pokus, tentokrát jsem jezdila hřebce Norberta, který rovněž patřil mému bratranci Kinskému. Norbert byl velmi dobrý kůň, ale neměl dost tréninku a kvůli stupňující se únavě třikrát upadl. Přesto jsme doběhli čtvrtí.
V roce 1931 jsem jela Norberta podruhé a byla jsem třetí. Vyhrál Francouz Durand na klisně Pohance z Kinského stáje. V letech 1933 a 1934 jsem byla s normou třetí a druhá, a v následujícím roce jsem opět s Normou upadla za tribunním skokem přes na zemi ležícího koně. Klisna se těžce zranila a mě museli sbírat z dráhy dva lidé. Přesto jsem nasedla, zbylé překážky jsme překonaly bezchybně a ještě jsme skončily páté.
A pak už konečně nadešel den, který měl přinést naplnění mého vroucného přání. Poté, co Norma v roce 1936 finišovala pod Italem Pogliagou čtvrtá, jela jsem v následující sezóně klisnu v dostihu pánských jezdců na 3900 metrů v Poděbradech. Vedla jsem od startu až do cíle, a to bylo mé první vítězství na tomto věrném koni.
Na přání mého bratránka poté Norma už neměla běhat a vrátit se jako chovná klisna do jeho hřebčína. Po dlouhém prosení jsem nakonec dosáhla, aby mi ještě naposled klisnu svěřil ve Velké pardubické. Měla jsem totiž pocit, že se dostala do tak skvělé formy, že se nemusí obávat ani konkurence znamenitých německých koní.
Byla jsem omámená radostí z mého koně
Dostih byl od začátku velmi rychlý, a každý se snažil dostat do vedení. Klisna šla skvěle! Když jsme se dostali do oranice, nasměrovala jsem ji do venkovní stopy, kde půda ještě nebyla tak hluboká, a tak jsme šly až k těžkému Hadímu příkopu, kde už pole dost prořídlo. Teď se mi zdálo, že pokud se po cestě nic nestane, zvítězím.
Po malém Taxisu jsem měla před sebou už jen překážkového žokeje Schlagbauma na Quixiem, který už ale působil unaveným dojmem. Tohoto koně jsem se tedy nemusela obávat, jeho jezdce – nejúspěšnějšího profesionála na překážkách – však ano. Schlagbaum byl známý tím, že když to bylo potřeba, jezdil bezohledně, a to byl přesně tento případ. Až k předposlední proutěnce jsem ho nechala vpředu, pak jsem ale s Normou převzala špici.
Dříve, než se koně opět dostávají na rovinový ovál, je třeba projet kolem brány ve venkovní bariéře. Quixie a Norma cválali hlava – hlava a právě v tomto okamžiku jsem musela počítat s tím, že mě můj soupeř poškodí. Proto jsem vzala klisnu zpátky, dostala se na vnitřní stranu a pak už jsem ze všech sil jela domů – abych o mnoho délek vyhrála.
Jak mám tento okamžik popsat? Byla jsem omámená radostí z mého věrného, hodného koně a toho nekonečného množstvím lidí, kteří mi tleskali a těšili se spolu se mnou. Nikdy v životě na tento den nezapomenu!
Nádherné hony i noční vyjížďky
Druhého dne mě čekalo bouřlivé přivítání i doma, ze strany lidí i psů. Nejvíce jsem se těšila na mého malého dvouletého plaváka Hostivíta z chlumeckého chovu, kterého jsem dostala od bratrance. Hostivít má stejnou barvu jako jeho matka, otcem je jeden z našich nejlepších plnokrevných překážkářů Brutus.
Nádherné byly hony v Pardubicích za smečkou, možná to byly vůbec nejšťastnější hodiny mého života s koňmi. Čarokrásné byly i lesní vyjížďky za teplých, měsíčných nocí, když jsem se na koni vracela domů z návštěv v sousedství..
Kolik bych toho ještě mohla vyprávět o jezdeckých zážitcích! Ale v takovém případě bych se musela obávat, že se vůbec nedokážu dobrat konce, a tak se raději loučím slovy: "Na hřbetech koní – ráj na zemi!"
Foto: archiv Jezdci.cz, mezititulky text opatřila redakce.
