Před šesti lety se uvedl jako kometa slovenského turfu. Hned ve své první sezoně vyhrál Michal Abík pět dostihů a po dalším roce už byl šampionem rovinových jezdců. Syn bývalého úspěšného žokeje Miroslava Abíka od té doby získal šampionský titul i v Polsku a stojí před rozhodováním, kudy se ve své kariéře pustí dál.
"Na letošní rok se moc těším, sestava koní u trenéra Adama Wyrzyka vypadá hodně nadějně," říká Abík, který v zimě nabíral síly mimo jiné i na rodinných túrách ve Vysokých Tatrách.
Jak se mám a čím teď žiju
Vyhlížím sezonu. Celou zimu jsem se kondičně připravoval, chodím do fitness centra a běhám. Loni se mi začátek sezony nepovedl úplně podle představ, tak doufám, že letos to začne radostněji. Ve stáji Adama Wyrzyka, která se nachází ve vesnici Podbiel asi 50 kilometrů od Varšavy, máme výborné tříleté hřebce, někteří se dobře uvedli už loni. A kromě nadějného klasického ročníku máme i řadu dvouletých se zajímavými původy, takže výhled do nové sezony je optimistický. Celkově u nás stojí kolem 60 koní.
Chci minimálně ještě tento rok zůstat v Polsku. U trenéra Wyrzyka mám dobré místo a vybudoval jsem si tady zázemí. Je to nejlepší stáj v zemi a dokud budu v Polsku, rád bych pro něj jezdil. Do budoucna bych se ale chtěl posunout dál a zkusit to ještě jinde. Jsem moc vděčný za všechny polské šance, ale stále se považuji za mladého jezdce na začátku, který se má co učit a potřebuje sbírat zkušenosti.
Ve Varšavě se jezdí hodně takticky, na všechno je hodně času. Cílová rovina je dlouhá a široká, pole se v ní dobře poskládá a vždycky se najde místo. Když jsem po delší době zase jezdil v Bratislavě, chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Tamní dostihy jsou naopak velmi rychlé a je třeba tam být trochu dravý. Když člověk nechytí pozici, nemá šanci.
Moje začátky u koní
Táta byl žokej, a tak jsem se odmalička motal kolem koní. Jezdil jsem aktivně do nějakých dvanácti let, než přišla puberta a začalo mě zajímat všechno jiné než koně. Vrátil jsem se k nim až v šestnácti. Táta byl určitě mým vzorem, ale hlavně v dětství. Ke koním jsem se vracel v době, kdy už ukončil kariéru.
Začínal jsem vyloženě rekreačně. Postupně jsem začal docházet k Mirovi Stančíkovi do Jablonice a později k panu Jaroslavu Hanáčkovi. Díky němu jsem si vlastně udělal dostihovou licenci. Pan Hanáček mě k tomu dokopal. Zkusil jsem odjezdit pár dostihů a chytil jsem se.
Stále tvrdím, že jsem měl svým způsobem štěstí. Byl jsem ve správný čas na správném místě. Na Slovensku moc jiných začínajících jezdců nebylo, a navíc jsem odjezdil i nízké váhy. Dodnes jsem moc vděčný trenérovi Pavlu Kalašovi, u něhož jsem sice nikdy nepracoval, ale byl to právě on, kdo mi jako první dal šancové koně. Navzdory tomu, že jsem byl ještě hodně nezkušený. Na jeho koních jsem mohl ukázat, že ve mně něco je.
Největší dostihový zážitek
Asi první klasické vítězství, což bylo před pěti lety rakouské Trial Stakes v Ebreichsdorfu. Naplno mi to došlo až zpětně, když vidím doma na poličce ten pohár. V té době jsem byl začátečník a prakticky každý dostih byl pro mě velká věc. A abych se příliš nestresoval, snažil jsem se neřešit konkrétní dostihy, ani jejich kategorie. Jen jsem si studoval jednotlivé koně a soustředil se na svůj výkon.
Můj životní kůň
Já mám těch koní víc. Nikdy nezapomenu na hnědáka Sajgona ze stáje trenéra Kalaše. Sice to nebyl vyloženě třídový kůň, ale pravidelně jsem ho jezdil, dvakrát jsme spolu vyhráli a moc to mě tenkrát znamenalo. Samozřejmě musím zmínit v šesti startech neporaženého Lorda Patricka. To byl asi můj první opravdový šampion. Byl jsem jeho stálým jezdcem a dokázali jsme na Slovensku velké věci. Kdoví, kam až by se dostal, kdyby byl zdravý… Ve Varšavě jezdím celou dobu Xaveryho, možná druhého nejlepšího koně, na kterém jsem kdy seděl.
Na tahle tři jména budu vždycky vzpomínat, ale zvláštní místo v mém srdci má i moje první vítězka Quity. To byl kůň, kterého chystala Veronika Břečková, dcera trenéra Josefa Břečky, u něhož byl táta několik let stájovým jezdcem. Byl to tenkrát symbolický a pro mě zvlášť emocionální start kariéry.
Moje oblíbené závodiště
Začínal jsem v bratislavském Starém Háji a to se nezapomíná. Vždycky se tam rád vracím, kdykoli je příležitost.
Největší problém současného dostihového sportu
Pokud se bavíme o Slovensku, jsou to lidé. Na jedné straně nedostatek majitelů a nízká finanční síla celého sportu, z níž vyplývá i malý počet koní. Chybí ale také lidé ve stájích, za 500 eur dnes nikoho kvalitního neseženete…
Je těžké pojmenovat, kde to všechno začíná, možná malým zájmem širší veřejnosti o dostihy. Ve světě žije dostihový provoz ze sázek, ale u nás ten systém není nastaven tak, aby to pro lidi bylo zajímavé. Pak jim chybí i cit pro ten sport.
Dostihová osobnost, které si vážím
Pro mě je to hlavně táta. Možná, že nevyhrál tolik velkých dostihů, ale pro mě je obrovskou osobností, která má neskutečný cit pro koně. Navíc je to férový člověk, kterého vždy všichni uznávali. Mé dostihové začátky sice dirigovali jiní, ale táta mě provedl základy života u koní a odmalička se mi věnoval.
