Parkurová jezdkyně a chovatelka sportovních koní Kamila Starečková letos prožívá již sedmadvacátou závodní sezonu. V jezdeckém prostředí se však aktivně pohybuje od dětství, a to převážně díky svému tátovi, který se koním a jezdectví také věnoval. 

 

Jak tedy postupně vznikalo spojení vás a koní a jak vzpomínáte na své první jezdecké zážitky?

Protože jsme měli koně doma, tak spojení s koňmi bylo již od útlého věku a právě nejspíš díky tomu zůstalo trvalé. V dětství si s nimi člověk užil spoustu zábavy a tím, že jsme je měli doma, tak jsem se o ně musela i starat, a to člověka hodně naučilo. Později s nástupem do jezdeckého sportu k tomu s nimi přibyla ještě určitá systematická práce. Koně jsou pro mě obdivuhodná zvířata. Na to, jak jsou velcí a silní, tak se člověku snaží ve všem vyhovět a je neuvěřitelné, jak ochotně a rychle se učí. 

 

Vybavíte si svůj úplně první kontakt s koňmi a na kterém místě se dále odehrávaly vaše jezdecké začátky? 

Úplně první kontakt s koněm si nevybavuji, nejspíš byl, když jsem byla v kočárku. Úplně první jezdecké začátky se odehrávaly u nás v Hovorčovicích na dvorku pod dohledem mého táty, který mě ke koním přivedl. 

 

Které jezdecké disciplíně se věnujete nejvíce a jaké výkonnosti jste v ní dosáhla? Vyzkoušela jste i některá další jezdecká odvětví? 

Plně se věnuji parkurovým závodům, kde jsem již od svých třinácti let nevynechala jedinou sezonu. Dosáhla jsem výkonnosti T. Dříve jsem jezdila často kočárem a koketovala s myšlenkou, že bych začala jezdit vozatajství. A před pár lety jsem uvažovala, že bych zkusila nějaké klusácké dostihy, jelikož kolem nich se táta celý život pohyboval. Dokonce jsme se i vypravili s tátou a panem Josefem Nehasilem, oceňovaným trenérem a jezdcem, vyhledat vhodného koně. Ale bohužel tyto dva sny se nakonec nezrealizovaly.

 

Jak vzpomínáte na své první závodní zkušenosti? Který kůň s vámi překonal vaši první oficiální soutěž a kde k tomu došlo?

Na první závodní zkušenosti vzpomínám ráda. První oficiální soutěž jsem jela na svém životním parťákovi, americkém klusákovi jménem Nikita. Bylo to ve Staré Boleslavi na krásném obrovském, dříve ještě travnatém, kolbišti a hned to bylo oblastní mistrovství dětí. Hned tento parkur jsme šli čistě a po základním kole jsme byli první. To všechny překvapilo, jelikož nás nikdo neznal. V rozeskakování jsme měli chybu, takže jsme skončili myslím na šestém místě. A hned třetí závody jsme jeli se v Račiněvsi na louce, byla to soutěž Mini-Maxi, ve které jsme vyhráli. Tato soutěž mě baví doposud, jelikož ráda skáču vysoko, takže pokud je možnost ji někde jet, tak se velice ráda zúčastním.

 

Máte za sebou i nějaké zahraniční stáže a jiné pracovní zkušenosti spojené s jezdeckým sportem? 

Zahraniční stáže ani pracovní zkušenosti ze zahraničí nemám, jelikož má profese je v jiném oboru a hned po škole jsem se snažila budovat svou firmu, takže odjet nebylo úplně možné. Nyní by se mi to líbilo, ale už jsem na to asi stará. Ale již tak dvacet let je mým koníčkem jezdit po zahraničních vysokých soutěží jako divák, kde nejradši trávím čas u opracoviště, kde sleduji, jak jezdci se svými koňmi pracují. V mé knihovně je spousty zahraniční literatury z oblasti tréninku koní, kterou jsem si překládala, abych prohlubovala své znalosti. 

 

Zabýváte se také vlastním chovem koní, můžete nám o tom říct více?

Později to doplnil zájem o chovatelské akce, což je také můj velký koníček. Na chovatelské akce jsem jezdila jen do zahraničí, jelikož zde nebyla tak vysoká úroveň. Až v posledních letech jsem se začala zajímat o chov v Čechách a chtěla jsem se v něm i angažovat. A právě když musela být ze sportu stažena má skvělá holandská klisna Patrosca T (Harcos x Schalkhaar) se kterou jsem chodila ST**, tak jsem začala se svým vlastním chovem. Zatím jen v omezené míře, protože má představa o kvalitním chovu je hlavně o kvalitních klisnách a dobré rodině. Proto i její potomci šli nejdříve do sportu, aby potvrdili své kvality a celá rodina měla výkonnost. Takto postupuji u všech svých koní. Zajímavostí je, že všechny své chovné klisny jsem v soutěžích jezdila, a i to vypovídá o jejich kvalitách. V budoucnu bych chtěla mít tak šest až sedm chovných klisen, ale to již bude nejspíš doba, kdy už nebudu závodit a narozená hříbata budou muset být nabízena k prodeji. Nyní úplně nerada své koně prodávám. V letošní sezoně budou připuštěny dvě klisny.

 

 

Kdo vás zdokonaloval a předával vám nové zkušenosti v průběhu celé kariéry? Komu nejvíce vděčíte za to, čeho jste v jezdeckém sportu dosáhla? 

Nejvíce samozřejmě vděčím svému tátovi, který mě učil jezdit, vždy mě podporoval a předal mi spoustu zkušeností. A i nyní mi stále s čímkoliv pomůže a stále se mnou jezdí na závody. Dále velkou zkušeností byla určitě spolupráce s panem Pecháčkem, kdy jsem k němu od juniorského věku spoustu let dojížděla na tréninky. Také tréninky s belgickým trenérem a jezdcem Janem Vinckierem byly velmi přínosné. 

 

Kdy se u vás dostavil takový ten první zásadnější úspěch a kterých dalších si osobně ceníte nejvíce? 

Cením si každého dobrého výsledku a asi neumím vybrat, který úspěch byl zásadní. V letošní sezóně to bylo dobře zajeté T* s Happytunou, která není úplně jednoduchým koněm.

 

Na které své koně vzpomínáte nejraději? Je některý z nich pro vás nejvíce výjimečný? 

Tak samozřejmě nejraději vzpomínám na svého prvního závodního koně Nikitu. Byl jím výše zmiňovaný americký klusák, se kterým jsem vyrůstala. Táta ho přivezl v jeho třech letech poté, co ho vyřadili z klusáckých dostihů. Byl to hrozný blázen. Asi díky němu vznikla obliba ve složitých nebo nějak speciálních koních, kterou mám do dneška. Nicméně jsem s ním strávila skoro třicet let a měla s ním nejvíc zážitků, co asi člověk po boku takového parťáka může nasbírat. Měla jsem však spoustu výjimečných koní a na všechny ráda vzpomínám. Nyní mám výjimečnou klisnu Happytunu, která má neomezené skokové schopnosti.

 

Jakým dalším aktivitám jste se v rámci jezdectví věnovala a jaká je vaše aktuální pozice v tomto prostředí? 

Dříve jsem pro klienty často obsedala mladé koně, poskytovala jsem ustájení a věnovala se tréninku jezdců. V dnešní době, pro velkou pracovní vytíženost, se již věnuji tréninku jen jedné dlouhodobé svěřenkyni, a i na ní nemám moc času. A pracuji už jen se svými koňmi, které si obsedám a připravuji je na skokové soutěže. Čemu se snažím věnovat, je právě chovatelství a někdy mě jako hodnotitele využije například Svaz chovatelů slovenského teplokrevníka při výkonnostních zkouškách klisen nebo Bedřich Hanák při výstavě hříbat.

 

Jaké sportovní ambice jste měla ve vašich začátcích a jaké jsou vaše dnešní plány v jezdectví? Čeho byste dále chtěla ještě v tomto sportu dosáhnout? 

Jaké ambice jsem měla v začátcích si moc nepamatuji. Vždy mě prostě bavila práce s koňmi a skákat vysoko. Mým každodenním plánem je, abychom se já i moji koně zdokonalovali. V letošní sezóně bych se ráda zúčastnila mistrovství republiky a pokud by se povedlo udržet v dobré kondici a psychické pohodě Happytunu, tak si klidně skočit i nějakou stopadesátku.

 

Foto: poskytla Kamila Starečková