Chovatelka, trenérka a rozhodčí, ale také úspěšná výtvarnice Alice Hovjacká oslavila 12. listopadu loňského roku 70. narozeniny. Ke koním, jezdeckému sportu a pozdějším chovatelským i jezdeckým úspěchům se dostávala trnitou cestou.
V roce 1967 se stala členkou Baníku Ostrava, dalšími jejími kluby byl Statek Hlučín, Rekultivace Karviná a JK Fryčovice. V letech 1978 až 1990 pracovala v Českém jezdeckém svazu, kdy stála u zrodu jezdeckých disciplín voltiž a vytrvalost. Velkou měrou se zasloužila o aktivní dění a propagaci jezdecké turistiky nejenom v Ostravě, ale i v celém Moravskoslezském kraji.
S klisnou Vinona zvítězila v roce 1991 na prvním mistrovství České republiky ve vytrvalostním ježdění. V roce 1992 založila svůj jezdecký klub Mušketýr, který se jmenuje po jejím prvním vlastním koni. Po celou dobu je Alice jeho předsedkyní, majitelkou, trenérkou, sponzorkou a v neposlední řadě architektkou i stavbyvedoucí. Původně klub sídlil na Zárubku ve Slezské Ostravě a v roce 2000 se přestěhoval pod haldu Ema v Trojickém údolí ve Vlčkově ulici. Tam na jílovitém terénu Alice iniciovala výstavbu stájí a jízdárny. Za třicet let trvání klubem prošly stovky dětí i dospělých se zájmem o koně i jezdecký sport, desítky sportovců absolvovaly zkoušky základního výcviku jezdců.
Za připomenutí stojí i výtvarná činnost paní Hovjacké, jak sama říká „moje výtvarno“. Je obdařena neobyčejně velkým talentem pro mnoho výtvarných oborů, jako je užité umění, plastika, interiéry i architektura. Nejlepším výrazovým prostředkem, který ve svém volnu hlavně využívá, je skica, kresba a akrylová malba. Na papíru či plátně se s pokorou v duši snaží zachycovat život takový, jaký je, se svými krásami i úskalími. Maluje to, co kolem sebe vidí a poznává, nejčastěji svět spojený s její velkou láskou – koňmi. Umělecké řemeslo zdokonalovala výtvarnou a písmomalířskou prací propagačního výtvarníka. Její díla jsou realistická, srozumitelná a v osobním rukopisu. Celoživotní výtvarná i malířská tvorba Alice nachází inspiraci v prostředí spojeném s životem jedním z nejušlechtilejších zvířat. Jejími vzory jsou Emil Kotrba, Radomír Kolář nebo Ludvík Vacátko. Tématem našeho rozhovoru však byli v první řadě koně.
Jaké máte nejživější vzpomínky na své zapojování se do jezdeckého sportu a na tehdejší podmínky pro ježdění i účasti na závodech?
Odpovědět na tuto otázku se nedá jen několika větami, je to spíše na knihu. Je pravdou, že v mém věku člověk leccos pamatuje a také má možnost srovnání. Podmínky pro sport byly zcela odlišné. Rozdělila bych je na předrevoluční a porevoluční. Za socialismu koně vlastnily státní hřebčíny a hřebčince, dále v menších počtech JZD (zemědělská družstva), státní statky a jezdecké oddíly. Tenkrát se tak nelpělo na kvalitách povrchů na kolbištích a krytých hal bylo minimum.
Já osobně jsem vždy pro přípravu koní upřednostňovala terén, louky, kopce a lesy. Toto je přirozené prostředí, kde se kůň cítí nejlépe. Dá se zde přiježďovat, dělat kondiční práci, učit koně k ochotě a poslušnosti a podobně. Jsem spíše pro klasickou a pomalejší přípravu koní než moderní výcvik. Ale dobrý trénink koně s trvalými výsledky je o přístupu a umění trenéra i jezdce.
Měla jsem to štěstí, že jsem se potkala s takovými jezdeckými a trenérskými veličinami jako byl plukovník Jan Havel či Major Brejský. Jezdila jsem i u vynikajícího trenéra Mirka Balcara a rozhovory s těmito lidmi byly pro mne vždy velkou inspirací a poučením. Znala jsem osobně ředitele Albertovce Františka Lamicha a Milana Vítka. Obdivovala jsem jezdecký um mistra sportu Ericha Režnara a Jiřího Pecháčka.
V letech 1978 až 1990 jsem byla členkou komise masového rozvoje v Československém jezdeckém svazu. Končila práce s voltiží, kdy se připravovaly mistrovské soutěže dle pravidel FEI. Dalším tématem této komise byly takzvané „stezky“. Tak jsme nazývali soutěže, z kterých vzešly nové disciplíny. Jsou jimi vytrvalost a westernové soutěže. Spolupracovali jsme i s pořadateli těchto disciplín, připravovali metodiku, pravidla, propagaci, školení a tak dále.
Tehdy jsem byla členkou jezdeckého oddílu při JZD Fryčovice, kde jsem se setkala s neobyčejnou ochotou a vstřícností tehdejšího šéfa střediska chovu koní a předsedy oddílu pana Jaromíra Kublaka. Zde měla „zelenou“ voltiž, spřežení, všestrannost i vytrvalost. Pořádali jsme soutěže v těchto disciplínách, sama jsem jezdila všestrannost a vytrvalost. Na prvním mistrovství České republiky, pořádané dle FEI pravidel, v Krkonoších v roce 1991 se mi s klisnou Vinona podařilo zvítězit. Dodnes mám radost z toho, že tyto všechny disciplíny fungují. Mnoho lidí, kteří nemají skokové ambice a mají rádi koně, v nich nachází možnost vyžití i sportovního soupeření.
Po revoluci bylo vše jinak. Většina hřebčínů se zprivatizovala, koně při JZD se rušili. Bydlela jsem tehdy v paneláku ve městě. Zjistila jsem, že bez koní to nejde. Za první vydělané peníze jsem si koupila hned dva koně. Jedním z nich byl hřebec Mušketýr. Byl úžasně proježděným dostihovým koněm, měl kvalifikaci do Velké, ale také spoustu zdravotních omezení. No, a protože jsem neměla vlastní stáj, koně se museli prodat.
Po několika změnách stájí v okolí Ostravy jsem ztratila trpělivost. S kamarády jsem založila klub a Mušketýra koupila zpět. Pronajali jsme si objekt od obce ve Slezské Ostravě a já jsem z vlastní kapsy začala budovat stáje. Vykácely se nálety na rovnou placku, kde se na vzniklém prostoru ohradila jízdárna. Bohužel změnou územního plánu byl můj záměr zmařen a nezbylo nic jiného než hledat nové místo. Najezdila jsem kolem Ostravy stovky kilometrů, než jsem našla vhodný pozemek pod haldou Ema. Dům bylo možno od OKD odkoupit a začala jsem znovu. Klub měl asi dvacet koní. Tehdy dokonce čtyři koně od nás stahovali dřevo v beskydských lesích. Vůbec nebylo lehké vše uživit, stavět nové stáje, dozorovat děti při výcviku, sportovat atd. V této době mi pomáhal přítel Jaroslav, dcera vedla jízdárnu. Dodnes pořádáme letní tábory. Již v devadesátých letech jsem začala s chovem vlastních koní. V roce 2008 jsme kolaudovali stáje pod haldou Ema, kde má dodnes klub působiště.
Jak jste spojovala svou vášeň pro malování i koně, budování areálu a rodinný život?
I když jsem v podstatě městské dítě, v genech zůstal selský rozum. Bez zemědělství by to nešlo, začala jsem v roce 1997. První pluh, secí stroj i žací lištu, než bylo na první traktor, tahali koně. Dnes obděláváme 65 hektarů luk a polí. A jak to všechno možné spojit? Teď už je to snazší, jsou zkolaudovány všechny dostavěné objekty, zemědělství jsem předala dceři, na všechny polní práce máme techniku, dcera se věnuje i chodu a provozu jízdárny.
Není možné seskočit z traktoru a uchopit štětec k malování! Nápady, náměty zůstávaly ve skicách, kresbách, ve složkách, a hlavně v paměti. Dodnes mám před očima mlhavé ráno, když jsme se probudili na zámku v Lošticích a v parku před zámkem se objevovaly siluety jezdců s koňmi na ruce, připraveni na kondičku. V hloučku stáli i bratři Vrtkové, jejichž postavy se vynořily z mlhy. I tento výjev někde utkvěl v paměti a dnes je na obraze. Témat je kolem spousta, jen času málo.
Pokusila jsem se letos vybrat ze svých prací a po dlouhé odmlce je představit přátelům a kamarádům. Výstava byla v září v Ostravě, během Rozlučkové všestrannosti v Pardubicích a od 10. listopadu do konce roku v galerii Chagall v Brušperku.
Jak v současné době stíháte vše, co děláte? Být na závodech nebo chovatelských přehlídkách, udržovat areál a zvládat každodenní rutinu a chod ve stáji, trénování, chovatelství a v neposlední řadě své výtvarno?
Spíš to nestíhám. Chybí mi těch dvacet let od roku 1968 do 1988, respektive 1989. Svoboda je úžasná věc! Člověk ani netušil, co se v něm skrývá. Nevím, jak vše shrnout stručně, proto to rozdělím opět na několik samostatných bodů.
Klub Mušketýr má již třicetiletou historii. Mám radost z koní vlastního chovu, obzvláště z plemenného hřebce Laidala a klisny Derylyn i svých svěřenců. Katka Benediktová závodí ve všestrannosti s Derylyn i Laidalem. Laidal s Katkou nás letos reprezentovali při mezinárodní všestrannosti v Borové, kde obsadili třetí místo v CIC2*. V Humpolci byli šestí při CCI3* a na podzim v Pardubicích vyhráli CCI2*. Těším se na hříbata po něm a jsem zvědavá, jak budou fungovat ve sportu. Vždyť jsem znala již hřebcovu prabábu – slavnou Iluzi, která měla v osmdesátých letech splněnou kvalifikaci na olympijské hry. Další úspěšnou svěřenkyní byla Bára Šeligová, dnes je jím Kryštof Žídek, Gabka Komárková i další, kteří zůstávají aktivními sportovci nebo se ke koním i vracejí. Je třeba podporovat mladé jezdecké talenty, bez výchovy mladých lidí nemá smysl „šperkovat“ chov koní.
Věřím, že se nám podaří rekonstrukce kolbiště, abychom mohli doma v lepších podmínkách připravovat koně a možná i časem pořádat závody. Mám chov sportovních pony, na kterých se děti v oddíle učí jezdit a skládají Zkoušky základního výcviku jezdce. Samozřejmě mám radost z dcery Markéty, která kráčí v mých šlépějích. I vnučka Anežka už začíná ochutnávat zážitky na hřbetě poníků. Doufám, že mi fyzično i psychično ještě nějakou dobu bude sloužit, protože mě mé výtvarno nesmírně naplňuje.
Foto: poskytla Ilona Matoušková
