Když osmiletou holčičku z dobré rodiny posadili jen tak pro radost na koně, nikdo netušil, že se právě rozhodlo o jejím osudu. V československé historii se psal rok, který její rodinu připravil o veškerý majetek, jenž byl výsledkem práce jejích předků.
Kdoví, kam by se život dívky s buržoazním původem ubíral, kdyby se dějiny neubíraly tam, kam se ubíraly. Láska ke koním ale nesouvisí s politickým zřízením ani s rodinným původem. S tou se prostě člověk narodí a má ji v sobě napořád.
„Jezdívali jsme na prázdniny k příbuzným na Janovicko. Maminčina sestřenice a její manžel měli koně. On s tím svým dokonce startoval ve Velké pardubické. Její kůň byl krásný ryzák s lysinou, jmenoval se Trake. Od té chvíle, co mě na něj vysadili, jsem otravovala a otravovala, že chci jezdit, ale rodiče trvali na tom, že mi nejdřív musí být dvanáct. Nakonec jsem se dočkala v jedenácti a půl. Paní Havránková, v jejímž domě jsme bydleli, se znala s majorem Strohschneiderem a ten zařídil, že mě vzali do Nosticovy jízdárny, která patřila pod Sokol Praha 1,“ vzpomíná na své rané začátky Zuzana Pecháčková, naše nejúspěšnější drezurní jezdkyně šedesátých a sedmdesátých let a žena, která má velký podíl na jezdeckých úspěších svého manžela Jiřího Pecháčka. Devatenáctého srpna oslaví neuvěřitelných osmdesát let.
Bydleli jste na Janáčkově nábřeží, do Nosticovy jízdárny na Kampě to nebylo daleko, není-liž pravda?
Měla jsem to kousek, z domova jsem chodila v rajtkách a s bičíkem v ruce. Nejdřív rodiče museli zaplatit deset hodin na lonži, aby se zjistilo, jestli vůbec máme nějaké vlohy. Pak nás podle uvážení zařadili do družstva. Koně ve stájích nestáli v boxech, ale v takzvaných „štontech“, stáních, kde byli přivázaní za ohlávku ke žlabu. Výcvik tam vedl pan Schrott. Měl koně nacvičené tak, že chodili na lonžích dva za sebou, takže zvládl dva jezdce najednou. Na lonži se ze začátku jezdilo bez otěží, na těch se udělal uzel. Koně reagovali na cvičitelův hlas a na písknutí uměli nacválat, takže se jezdec musel dost snažit.
Pamatujete si na svého prvního koně?
Jmenoval se Teherán a byl to vysloužilý plnokrevník. Bylo tam deset patnáct koní, s některými z nich dorostenci jezdili i na závody, ale běžně všichni chodili v provozu. Tak to tehdy bylo všude.
Dneska už málokdo ví, že přímo v Praze bylo několik jízdáren.
To bylo. My jsme se na léto z Malé Strany stěhovali do Stromovky, kousek za viadukt, později na tom místě sídlil Jezdecký klub československého filmu. Na kraji Stromovky, tam kde je teď Planetárium, byla také jízdárna - U Bukovských. Když se Sokol změnil na Svazarm, trochu s námi šoupali z místa na místo, a když se pak zrušila Nosticova jízdárna, zakotvila jsem v TJ Žižka Praha. To bylo na Pohořelci.
Velká krytá hala kousek od Pražského hradu. V dnešní době se to zdá skoro neuvěřitelné...
Dříve patřila Domu armády, původně vojenské stáje byly Na Panenské a do haly na Pohořelci se jezdilo trénovat. Pak se ale kvůli rozšíření Patočkovy ulice stáje zbouraly a postavily se spolu se zázemím pro jezdce v budově na Pohořelci. Hala byla dost velká na to, aby se tam všechno vešlo. Ze zbylého materiálu se pak postavily dřevěné stáje na Trojském ostrově. Tam jsme se stěhovali na léto. Dva koně táhli valník, na kterém byly bedny s věcmi, na ostatních se jelo přes Dejvice, Císařský mlýn a Stromovku až na Troják. Stáje tam byly provizorní a dost chatrné. Když dva tři koně uvázaní za hlavu za to vzali, odešli i s kusem maštale.
Kdy jste se vlastně rozhodla, že se budete věnovat drezuře?
V Žižce vedli výcvik staří vojenští důstojníci. Plukovník Lechner a plukovník Karger se specializovali na drezuru, Ladislav Myslík na skákání. Ti si mezi sebou celý blok mladých jezdců rozdělili a mě šoupli na drezuru, i když by mě asi víc bavilo skákání. Ale byli jsme zvyklí poslouchat a dělali jsme, co nám řekli. Dostali jsme hotové koně po vojácích. Mně přidělili Hárku - ryzku, kterou předtím jezdil plukovník Lechner. S tou jsem začala závodit, v roce 1961 a 1962 jsem startovala v soutěži družstev. A s Hárkou mě taky v roce 1963 poslali na mistrák, který jsem vyhrála. Pak jsem jezdila Komtesu. Všichni koně byli oddíloví, o tom, kdo bude jakého jezdit, rozhodovali trenéři, vybírat jsme si nemohli.
Drezurní závody se tehdy pořádaly i ve Stromovce, žádný speciální povrch, žádné extra podmínky. Jak na to dneska vzpomínáte?
Jezdilo se buď na travnatém kolbišti na Trojáku, nebo - když současně probíhaly skokové závody - na louce ve Stromovce. To se jen se přešel most. Z obdélníku byly vyznačené jenom rohy a po dlouhé stěně byl plůtek nebo kláda na zemi. Z dnešního pohledu je to vlastně legrační. Ale bylo to tam krásné, dominoval tomu obrovský červenolistý strom a okolo chodila na procházku spousta lidí.
S Komtesou jste dosáhla řady úspěchů a získala pět mistrovských titulů. Ale vašim životním koněm byl Lodník.
Komtesa pak začala kulhat, a když se uzdravila, jezdila ji Magda Řehořová, později Vaňhová. Mezitím se pro mě v Kladrubech koupil Lodník. Na výběr tehdy dohlížel podplukovník Myslík. Sice trénoval skokany, ale drezuře ohromně rozuměl. Hodně o všem přemýšlel, Jirka se od něj hodně učil. Lodník byl krásný černý plnokrevník. Když jsme se na něj jeli do Kladrub podívat, sednul si na něj Jirka. Nic jsme o něm nevěděli, koně tehdy z dostihů odcházeli kvůli nějakému zranění, většinou šlach. Bylo nám divné, proč se do haly přišlo podívat tolik lidí. Jirka ho vyzkoušel, usoudilo se, že by mohl mít slušné chody, a teprve pak jsme se dozvěděli, že všichni chtěli vidět, jak s Jirkou praští o zem. To totiž uměl dokonale. Dokázal udělat takovou otočku, že člověk vystoupil dřív, než si uvědomil, že se něco děje. Většinou ho proto ze začátku jezdil Jirka. Aby ho zcivilizoval, já bych na něm nebyla schopná něco dokázat. Byl to nesmírně chytrý kůň, který se nechtěl podrobit. Když si člověk vzal bič do levé ruky, protože věděl, že dělá své otočky doleva, udělal ji doprava.
Takže jezdit Lodníka byl tak trochu adrenalinový sport?
Vzpomínám si, jak jsem s ním jela „L“ na závodech na Kladně. Celou dobu jsem měla pocit, že spíš jedu steeple. Veškeré úsilí jsem vydala na to, abych ho udržela tam, kde má být, a styděla jsem se, že si se mnou dělá, co chce. Ale ono se to líbilo a já vyhrála.
Lodník váš výčet celorepublikových mistrovských titulů dotáhl na dvanáct. Vaše společná kariéra se pak přesunula do TJ Lokomotiva Vršovice. Jak k tomu došlo?
Jirka tehdy dostal nabídku přestoupit tam s tím, že bude mít lepší podmínky. Lodník patřil Československému jezdeckému svazu, a tak mohl jít se mnou, proto svou nejúspěšnější éru zažil ve Stodůlkách, kde oddíl sídlil. Naposledy jsem s ním mistrovství vyhrála v roce 1977. Když potom dostal flegmónu a já ho přestala jezdit, závodila s ním nějaký čas za dorostence Dana Tegzová. Potom si ho koupil někdo z jinonického statku. Nejhorší pro mě bylo, když mi kladrubský Reisner vyprávěl jako zábavnou historku, že Lodník šel na maso do Itálie. Tehdy to tak chodilo. Nikdo si nemohl dovolit živit koňské důchodce do smrti, na to nebyly peníze.
Jakého koně jste měla po Lodníkovi?
Po Lodníkovi přišel Esso. Také takzvaně odpojištěný kůň z dostihů. Nemohl běhat, protože měl zhnisané dutiny, stál tehdy deset tisíc. Byl to krasavec, tmavý ryzák s bílýma nohama. Když jsme pak v roce 1978 šli do Svinčic, tamní šéf Jaroslav Podolán ho koupil, takže se stěhoval s námi. Jenomže o něj projevili zájem nějací Němci, a když jim ho Jirka předvedl, dělal pod ním přeskoky každý druhý. Dali za něj asi osmdesát tisíc, což bylo v té době hodně peněz. A s odchodem Essa vlastně skončila moje drezurní kariéra.
Nechtěla jste už jiného koně a závodit dál?
Jirkova skoková kariéra byla přednější. Pomáhal mi sice s přípravou koní, ale drezura ho vlastně nikdy nebavila, štvalo ho, že je jako krasobruslení, výkon někdo známkuje a nedá se přesně změřit jako u skákání. Když jsem skončila se závoděním, mohl se Jirka víc soustředit na svoje skákání a nemusel se rozptylovat drezurou, doprovázet mě na závody a všechno to okolo. Řekla bych, že se mu ulevilo. Jezdila jsem pak jeho koně a pomáhala mu jako b-reiter, což mu vyhovovalo. Ale když to dneska hodnotím s odstupem času, skončit s drezurou nebylo úplně moje rozhodnutí. Občas mi to bylo líto, když jsem viděla jezdce na obdélníku.
Ještě jednoho krásného drezurního koně, Lambadera, jste si ale po letech přece jenom dopřála.
To bylo někdy v roce 2000, jeli jsme tehdy s Honzou Vaňhou do Německa, kde měl vytipované nějaké koně, které chtěl koupit. Lambadero byl plemenný hřebec, nádherný bělouš, a když jsem ho viděla, úplně mě uchvátil. Naší rodině se vrátil nějaký majetek v restitucích, a tak jsem si říkala, že si udělám radost. Těšila jsem se, že si na něm bezvadně zajezdím, když všechno umí. Jenomže ono to ze země vypadalo jinak než ze sedla. Když nedostal přesnou pobídku, na kterou byl vycvičený, nevěděl, co se po něm chce. Navíc měl obrovský vznos v klusu a já se na něm spíš trápila. Taky už jsem odvykla drezurnímu sedlu, zkrátka to nebyl takový požitek, jaký jsem si představovala. Nakonec jsem ho dala jezdit Radce Seidlové, která s ním byla úspěšná. Bohužel objevily se u něj melanomy, na které trpí hlavně bílí koně. Onemocnění bylo tak agresivní, že jsme ho museli nechat uspat. Ale zůstalo po něm pár dobrých potomků.
Povídáme si o vašich drezurních úspěších a o vaší roli v Jirkově skokové kariéře, ale nějak zapadlo, kdy jste se vlastně seznámili?
Potkali jsme se v Žižce. V roce 1963 jsem vyhrála první mistrovství a on také, tehdy jezdil Karlu. Takže to bylo předtím, v roce 1962. Chodit jsme spolu začali v roce 1964.
Když už jsme u těch mistrovských titulů, dopočítáte se jich takhle z hlavy?
Mám dvanáct titulů mistra Československa. A dohromady, i s mistrovstvími České republiky, šestnáct. Ale mně už to přijde tak vzdálené... Dokonce jsem mistr sportu. S tím se ale už nikdo moc nechlubí, má to takový komunistický punc.
Když jste v roce 1977 ukončila závodní dráhu, stala jste se pravou rukou a největším pomocníkem svého muže. Po roce 1989 také svým způsobem jeho sponzorem. Díky restitucím jste pro něj mohla koupit dobré koně.
Já to takhle nikdy nebrala a Jirka na mně nikdy peníze nevyžadoval. Když třeba přišel s tím, že se mu líbí Papaya a Veneur, kteří jsou k mání, prostě jsme je koupili. Pro mě bylo samozřejmostí udělat cokoliv pro jeho skokovou kariéru.
Málokdo mohl za svůj život nasbírat tolik zkušeností – jako jezdkyně či jako žena jednoho z nejúspěšnějších jezdců Československa – nenapadlo vás někdy využít je jako trenérka?
Ale já si v tomhle směru vůbec nevěřila. Vedle Jirky bylo těžké se prosadit. Pokud jsem měla nějaký názor, který se mu nezdál, nemilosrdně ho smetl. To člověku na sebevědomí moc nepřidá.
Ale Jirkovi jste rádcem byla, ne?
Velmi opatrným. Jirka naslouchal takovým kapacitám, jako byl například major Viktor Breiský nebo plukovník Jan Havel. Těch si velmi vážil, ale později si od málokoho nechal radit. Já mohla tak akorát říct, když jsem mu zvedala překážky, že tam kůň nechal některou nohu.
Na závodech jste hodně fotila a filmovala. Asi málokdo má díky tomu tak bohatý archiv jako Jiří Pecháček. Víte vůbec, že vám oddíloví kolegové přezdívali Kamera?
To vím, někdo mi to potom řekl. Je fakt, že jsem hodně fotila. Kameru jsem taky měla, ale víc jsem točila až s příchodem videa. Ale taky je fakt, že se na to nedíváme.
S vaším životem a vlastně i koňmi jsou neodmyslitelně spjati vaši psi. Když na závodech po areálu pobíhali dva černí jezevčíci, znamenalo to, že Pecháčkovi už jsou tam.
To je pravda. A když se jakýkoliv černý jezevčík, byť ani nebyl náš, vyskytl na kolbišti, hned se rozhlasem vyvolával Pecháček, ať si zavolá psa. Sympatie k jezevčíkům ve mně probudil Sloopy, kterého měl Andrej Glatz. My dostali prvního od Tomáše Černého. Nick byl štěně jeho fenky Babety. K němu pak přibylo jeho „dítě lásky“ Andy a od té doby jsme měli vždycky dva. Když jeden odešel, museli jsme tomu osiřelému pořídit kamaráda, aby nebyl nešťastný. Takže pak byli Quick, Žížalka (tu jsme dostali od Holíků) a Pepin. Sérii jezevčíků přerušil jenom Boban. Kříženec z útulku mě sice několikrát pokousal, ale když umřel, obrečela jsem ho jako všechny ostatní. Jezevčíci jsou strašně paličatí a velcí uličníci, ale ohromně chytří. U nás se dožívají požehnaného věku. Žížalce je osmnáct, sice už občas moc neví, čí je, ale zdá se, že je pořád ráda na světě.
Sledujete ještě dneska dění na drezurní scéně?
Někdy se jdu podívat, když startuje náš kůň. Ale jinak už mě drezura míjí. Navíc když člověk slyší, jak se tam hádají a pomlouvají se...
Koně jsou vaším osudem po všech stránkách. I po těch nejsmutnějších. Na následky pádu z koně zahynul v roce 1986 váš jediný syn Marek.
Marek nebyl takové to typické jezdecké dítě, které je věčně s rodiči na jízdárně. V kočárku jsem ho tam s sebou brávala, ale jak rostl, spíš se zajímal o jiné věci. O fotbal, chvíli také chodil na tenis. Koně ho začali bavit, až když ho ve Svinčicích Podolán posadil na jednu hodnou arabku. Od té doby chtěl jezdit. Když jsme se ze Svinčic vrátili do Prahy a když jsme se po nějaké době usadili na Trojáku, Marek chtěl být jako táta, hrozně ho obdivoval a uznával. Jirka mu tehdy nechal na závody Energyse. Umřel, když mu bylo dvacet let. Dneska by mu bylo čtyřiapadesát. Někdy přemýšlím, jak by všechno bylo, kdyby se to nestalo. Jak by se vyvíjela jeho jezdecká kariéra a celý život, že si třeba mohl za peníze z restitucí pořídit vlastní areál, že jsme mohli mít vnoučata. Všechno mohlo být jinak. A skončilo to zase u koní. Jako vždycky.
Přesto jste na ně nezanevřeli...
Myslím, že nám koně pomohli tu hroznou dobu po Markově smrti přežít. Kvůli nim musí člověk ráno vstát a jít se o ně postarat, i když by nejraději nevstal už vůbec.
Co vám v současné době dělá radost? Chovatelství?
Netroufám si řadit se mezi renomované chovatele. Nikdy jsem nešla do takové hloubky, abych si nastudovala, jestli se tenhle hřebec hodí na tuhle klisnu. Prostě se mi líbí. Když chovatelé vedou učené řeči, nemůžu se zapojit. Těžko soudit, zda to má nebo nemá smysl, ale mě baví mít chovné klisny a radovat se, když se narodí zdravé hříbě, sledovat, jak roste. V tomhle směru mám radost ze spolupráce s Věrou Havlovou, u níž ve Strýčicích klisny máme. Ona všechny koně zná, má vypozorované, jak se chovají, jak reagují, jaké mají vlastnosti. Tohle mě teď těší. A také bdít nad tím, aby se naši koně dožili dobrého stáří.
Foto: archiv Zuzany Pecháčkové
