Jestli uplynulý rok Simony Laubeové něco ve zkratce vystihuje, byly to říjnové dostihy v Brně. Stájová jezdkyně Rabbitu Trhový Štěpánov postupně zvítězila s Nurwelou, Landaronem a Zamindartonem a slavila první hattrick kariéry.

 

I v předchozích měsících Laubeová vyhrávala jeden dostih za druhým, což ji v její páté jezdecké sezoně katapultovalo až na třetí místo v Lázně Poděbrady Cupu. Podařilo se jí to vesměs na koních její domovské stáje - deset z dvanácti vítězství získala na svěřencích trenéra Allana Petrlíka.

 

 

Jak hodnotím letošní sezonu

 

Pro mě to bylo super sezona. Ani ve snu jsem nečekala, že by to jednou mohlo takhle dopadnout. Největší podíl na tom má pan Allan Petrlík, který mi dává šance a dokáže mi říct, co udělat, aby to dopadlo dobře.

 

Většinou jezdím koně z naší stáje. Měla jsem i štěstí, že se mi vyhýbala větší zranění. Naposledy jsem měla koncem zimy urvané rameno.

 

 

Jak se mám v době koronakrize

 

Až na to, že se teď nikam nemůže, se mi žije celkem fajn. V práci fungujeme stále stejně, nic moc se nemění. Atmosféra je dobrá, jsem v Rabbitu spokojená. Ve stáji trávím hodně času, ale nejsem tady neustále. Mám přítele až z Křelovic, sem tam za ním dojíždím, takže mám i nějakou změnu.

 

 

Moje začátky u koní

 

V dostihovém sportu se pohybuje celá naše rodina. Začínala jsem u paní Pavly Váňové. Pak se mi stal úraz, více než měsíc jsem ležela v nemocnici a začala jsem se trochu bát. Pan Váňa mi ale dal školu. Stále mě povzbuzoval, že to dám, abych si začala víc věřit.

 

Jak jsem ten strach překonala? Už když jsem ležela v nemocnici, svěřila jsem se panu doktorovi Tomanovi, že se v sedle asi bojím. On měl pár koní od pana Váni, vysloužilé dostiháky. Vzal mě právě na tyhle svoje koně a já jsem se pod lékařským dozorem cítila lépe.

 

Stále jsem byla nejistá, nechtěla jsem u Váňových skákat. Jenže pan Váňa mě prostě posadil a řekl: “Jedeš!” Tak jsem si zase zvykla. Jsem strašně ráda, že jsem ty začátky mohla prožít u Váňových, protože mi dali opravdu pevný základ, který se mi dnes moc hodí.

 

 

Největší dostihový zážitek

 

Zažila jsem kolem dostihových koní už hodně radosti, ale musím říct, že pro mě je zážitkem každý dostih. Dělám to, protože mě to strašně baví. Tímhle sportem žiju a každý odježděný dostih je pro mě vlastně odměna.

 

Z některých mám samozřejmě lepší pocit. Letos mě třeba moc potěšilo vítězství s Rabbit Bated na 1200 metrů ve Velké Chuchli.

 

 

Můj životní kůň

 

Oblíbenců jsem určitě měla víc. Tady v Rabbitu Trhový Štěpánov mám nejblíž k bílé klisně Dark Absolu. Jezdím ji od začátku, co jsem nastoupila, a rozumíme si. Ať je jakkoli svéhlavá, puluje nebo se jí nechce do startovacích boxů, já se na ní vždycky krásně svezu. 

 

 

Moje oblíbené závodiště

 

Docela mám ráda menší závodiště, třeba Slušovice. Ale výborně se mi samozřejmě jezdí i v Praze.

 

 

Dostihová osobnost, které si vážím

 

Jako první mě napadají Josef Váňa a Allan Petrlík. To jsou lidé, kterých si vážím a vždycky si jich vážit budu. Kdykoli se na závodišti potkáme s panem Váňou, tak si chvilku povídáme. Zezačátku vždycky hodnotil, jak hodně vysedám, a když jsem v některých dostizích pomalu přestávala, tak přišel a říkal: "Já jsem na to koukal, já jsem to viděl!"

 

Za hodně věcí vděčím svým rodičům. Mé ježdění víc prožívá táta. Pokaždé, když mu volám, že jsem vyhrála, má slzy v očích a dojímá ho to. Máma je samozřejmě taky ráda, ale neprožívá to tolik jako táta. Na rodině jsem závislá, chci jim být co nejblíž. I proto si neumím představit zahraniční angažmá, jak to zkouší třeba bratr Martin. Chci jezdit dostihy tady v Česku.

 

 

Foto: Bohumil Křižan, Jockey Club ČR