Poslední dostih loňské sezony si bude Marcel Novák ještě dlouho pamatovat. Po nečekané kolizi s uvolněným odskokovým břevnem se těžce zranil a celou zimu strávil v rekonvalescenci. Šampion překážkových jezdců z roku 2017 ale neskládá zbraně. V nové sezoně chce navázat na úspěchy z loňského roku, kdy se prosadil se Sztormem ve Wielkej Wroclawskej a s All About Cossiem v meranském Crystal Cupu.
Jak se mám a čím teď žiju
Vracím se do sedla a snažím se připravit na novou sezonu. Dlouho jsem marodil, koncem listopadu mě v Trevisu potkala asi nejhorší nehoda v dostihu za celou kariéru. Koně skákající přede mnou vzali o kládu. Byl jsem asi 3 - 4 délky za nimi a ta kláda se vymrštila proti mně. Srazila mě ve vzduchu a zapíchla se do země. Měl jsem nadvakrát zlomenou ruku a když si představím, jak to mohlo dopadnout, vyvázl jsem z toho ještě dobře. Taky mi to mohlo urazit hlavu nebo mě propíchnout. Byla to pořádná rána. V jednu chvíli jsem nevěděl, kde jsem a vzápětí mi došlo, že letím vzduchem. Ještě mi blesklo hlavou: Jau, to bude bolet... Nechci hodnotit, jak dobře byla připravená dráha, byl jsem prostě ve špatnou chvíli na špatném místě.
Člověk někdy musí mít štěstí. Byly roky, kdy se mi zranění docela vyhýbala, ale už dvakrát jsem měl ke konci sezony těžký úraz, který mě vyřadil na tři měsíce. Teď už zase jezdím a pomalu se z toho dostávám. Koní ve stáji máme docela dost, stojí tady zajímaví mladí koně od Orlingu nebo stáje Nýznerov, takže se těšíme na sezonu. Počasí bylo takové střídavé, chvílemi se dá cválat a pak zase mrzne.
Moje začátky u koní
První zkušenosti jsem sbíral doma, začínal jsem v Mimoni u trenéra Zdeňka Bezstarosty. To bylo takové moje rovinové působiště. Po dvou letech jsem nakrátko odešel k Milanu Korábovi, kde jsem začal jezdit překážky. Byl jsem také u pana Vítka a vystřídal několik dalších stájí, zároveň jsem ale vždy měl nějaké koně doma s bývalou manželkou. Snažil jsem se co nejvíc jezdit. Prvních deset let bylo takové paběrkování. Otáčelo se to jen pozvolna. V té době jsem sedl na všechno a bylo mi to jedno. Bez váhání jsem bral koně, které odmítali jiní jezdci, a když se mi s nimi podařilo dojít do cíle nebo udělat nějaký výsledek, byl jsem na to hrdý a měl jsem radost.
Mezitím mi naskočily roky a už si taky trochu vybírám. Jezdím lepší koně než dřív a také pro větší majitele, kteří na mě spoléhají. S odstupem času ale vidím, jak mě ty těžké začátky posílily. Někteří kluci nechtějí jezdit na provinciích, ale když člověk zvládne dostihy na malých závodištích a poradí si s jejich překážkami, točením i ostřejšími oblouky, dokáže pak vyřešit i krizové situace na velké dráze. Nemůžu říct, že bych se bál. Věci jako počasí nebo jestli je kluzká dráha vůbec neřeším.
Největší dostihový zážitek
Předloni jsem vyhrál šampionát, což je sen každého žokeje. Abyste se stal šampionem, potřebujete víc kvalitních koní a pravidelně vyhrávat. To se mi podařilo a dodnes si toho cením. Loni jsem kvůli zranění kolena nechytil začátek. Během sezony se to pak sice vyvíjelo docela slibně, do poslední chvíle jsem byl ve hře a chtěl jsem se o obhajobu poprat, ale Sertaš (Ferhanov) měl v zádech velkou stáj a hodně se mu dařilo i na proutěných překážkách.
Mám radost, že jsem stále schopný držet krok se špičkou. Když jezdíte v šampionátu kolem desátého místa, zákonitě dostáváte méně koní a člověk pak samozřejmě není tak motivovaný. Naopak když cítíte zájem stájí, jdete do toho naplno. Snažím se na sobě makat, nikdy jsem to neměl tak, že bych si jen sedl na koně a jel. Udržuji se fit, hraju aktivně fotbal, jezdím na kole a běhám. Snažím se dělat maximum, jinak to ani nejde.
Můj životní kůň
Koní, kteří mě někam posunuli, bylo hodně. Rád vzpomínám třeba na Gira, českého odchovance z naší stáje, který dokázal vyhrát v Hamburku a Trevisu. Minulý rok podával ve Wroclawi velké výkony Sztorm, to samé All About Cossio v Itálii. Mnoho let mě provázel také Kasim, toho jsem jel ve třiceti dostizích od jeho tří do dvanácti let. Byl to velký srdcař. Dokázal být čtvrtý ve Velké pardubické, to je pro koně z malé stáje obrovský úspěch.
Moje oblíbené závodiště a dostih
Nejradši to mám v Pardubicích. Samozřejmě jezdím rád i v Mostě a na dalších drahách, ale každý překážkový žokej je prostě doma v Pardubicích. Zvláštní vztah mám k Mimoni, kde jsem se učil a bydlím nedaleko. Tamní lidé mě znají, sledují mě třeba v televizi, ale na velká závodiště se nedostanou, a tak mě chtějí vidět v Mimoni. Snažím se tam vždycky ukázat v dobrém světle a podat co nejlepší výkon.
Největší problém současného dostihového sportu
Stále víc se začíná prohlubovat problém s nedostatkem jezdců. Zvlášť patrné je to na překážkách, kde těch mladých moc nepřibývá. Na rovině se každý rok nebo dva najde nějaká vycházející hvězda, ale na překážkách trvá pět, šest let, než naskočí někdo vyloženě nový. A mezitím zase skončí několik těch starších. To je pro majitele a trenéry dost komplikace, takže jsou nuceni oslovovat stále častěji cizince.
Jinak je samozřejmě nouze o sponzory, speciálně malá závodiště s tím bojují už léta. Moc si vážím třeba pana Josefa Vymazala z Brna, který dělá pro dostihový sport hodně a vím, kolik má starostí se sháněním potřebných peněz.
Dostihová osobnost, které si vážím
Samozřejmě Pepa Váňa, to je bez debat. Nebo pan František Vítek, který mi vždycky drží palce. Neuvěřitelné věci dokázal na rovině a na překážkách i pan František Holčák. Se všemi se rád vídám na dostizích a zajímají mě jejich názory.
