Před deseti lety patřila k nejúspěšnějším českým jezdkyním. Ve svých jednadvaceti letech stanovila ženský rekord v počtu vítězství za jednu sezonu na českém území (29), přehoupla se přes hranici 100 úspěchů a kromě velkých tuzemských dostihů dvakrát projela vítězně cílem i v Anglii. To všechno je pro Ivu Miličkovou už minulost.

 

Rodačka z moravského Slavičína se naposled v paddocku vyhoupla na koně před osmi lety. Dnes žije ve Francii a spolu s partnerem Stéphanem Breuxem, úspěšným žokejem a členem rozvětvené dostihové dynastie, vychovává poblíž Chantilly syna Lucase. Nadále je ceněnou pracovní jezdkyní, ale do Česka se vrací už jen soukromě.

 

Jak se mám a čím teď žiju

 

Jezdím v práci u trenéra Francise-Henriho Graffarda, manžela hlavní manažerky Godolphinu pro Francii Lisy-Jane Graffardové. Když jsem do stáje přišla před čtyřmi, pěti lety, měl kolem šedesáti koní a od té doby dál roste. Jen hříbat letos budeme mít sedmdesát. Jsem v Chantilly spokojená, právě mě stále moc baví. V tomhle jsem trochu blázen. Občas se ráno vzbudím a nemůžu dospat. Každý den se těším na to, až budu jezdit svoje klisny, na tom se nic nezměnilo.

 

V každé stáji, kde jsem pracovala, jsem vždycky musela mít nějakého oblíbence, se kterým mě práce naplňuje a netrpělivě kvůli němu vyhlížím sezonu. Teď se třeba starám o neskutečnou klisnu. Jmenuje se Watayouna. Loni jako tříletá vyhrála start - cíl quinté handicap a listed ve Vichy. Pak se zranila a musela jít na operaci, ale letos je zase v plné formě. Je to taková nohatá gazela a jet ji v práci je jako sedět v letadle. Chystáme se s ní vyhrát minimálně grupu 3 a jsme strašně zvědaví, co ještě předvede...

 

 

Po návratu z práce je ze mě máma na plný úvazek a po odpoledních ještě šiju na zakázku. Začala jsem šít polštáře z "vištuchů", deček pod sedlo. Když člověk jede s koněm na Breeders’ Cup nebo na jiný podobný mítink, každý kůň dostává na trénink speciální vištuch s vlastním číslem, deku se jménem a lidem dávají ve stejném stylu bundy a čepice. Je to kvůli lepšímu rozlišení, aby novináři a veřejnost neomylně poznali konkrétní koně při tréninku. Tyto suvenýry si pak stáj může nechat, někdo je má třeba pověšené na zdi, ale v těch velkých stájích se to potom už hromadí. Můj šéf mě poprosil, abych mu z těch deček ušila polštáře. Má je v kanceláři a vypadá to moc hezky. Když jsem dala fotky na Facebook, začala chodit spousta dalších zakázek. Už jsem šila Talismanica pro lidi od André Fabreho nebo tři polštáře Cyrrus des Aigles… Kromě toho vyrábím různé potahy na sedla, chrániče uší na zimu a všechno možné.

 

Moje začátky u koní

 

Vždycky jsem měla štěstí na správné lidi. Začínala jsem na Moravě u rodiny Havlíčkových, kde jsem dostala tu nejlepší školu, jako jsem mohla mít. Jezdili jsme bez sedel po horách, to mi dalo do začátků strašně moc. Pak jsem šla na školu v Kroměříži a po roce jsem přestoupila do Velké Chuchle. Po odborné stránce jsem se toho hodně naučila od pana Ferdinanda Minaříka staršího. Každá štace mi něco dala, před odchodem do zahraničí jsem byla první jezdkyní u trenéra Tomáše Šatry.

 

Největší dostihový zážitek

 

Jako pracovní jezdkyně gr.2 vítězky Impassable jsem se dostala na Breeders’ Cup do Keenelandu a viděla jsem poslední vítězství American Pharoaha. To byl obrovský zážitek. Ta atmosféra, organizace a všechno okolo jsou naprosto neopakovatelné a člověk to musí vidět na vlastní oči. Strávila jsem tam dva týdny a všechno jsem si prohlédla, ale jinak musím říct, že americké dostihy nejsou nic pro mě, Evropa mi je mnohem bližší. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla procestovat s koňmi svět. Několik let jsem žila v Newmarketu a podívala jsem se i do Dubaje.

 

Pokud je člověk mladý a miluje dostihy, Newmarket je nejlepší místo na světě. Ale já jsem tam přišla až v pětadvaceti a strávila jsem tam pět, šest let. A když chcete založit rodinu, najednou se na to díváte trochu jinak. Není to nutně místo, kde by člověk chtěl vychovávat děti.

 

Můj životní kůň

 

Z koní, které jsem jela v dostizích, musím na prvním místě jmenovat Blue Corala. Na české poměry to byl v té době kůň z jiné planety a vítězství ve Velké ceně Prahy bylo mým životním dostihem. Celé to připomínalo pohádku. Čtrnáct dní jsem s ním cválala, jen tak odpočíval a pak šel jednu rychlou práci. Ještě v létě jsem vůbec nečekala, že bych v takovém dostihu jako Velké ceně Prahy vůbec někdy mohla jet. A nakonec jsem ho vyhrála, na to se nedá zapomenout.

 

 

Nejlepší kůň, na kterém jsem kdy seděla, byla ryzka Nahrain z tréninku Rogera Variana. S Frankiem Dettorim vyhrála Prix de l’Opera, byla těsně druhá v Breeders’ Cupu a později vyhrála grupu 1 v Belmont Parku. Navzdory těmto obrovským výsledkům nikdy neukázala všechno, co uměla. Část kariéry bojovala se zdravotními problémy, ale v práci to byl kůň s neomezenou rychlostí. Nikdy v životě jsem na ní neměla pocit, že mám prázdnou nádrž. Zároveň to byla nejsložitější kobyla, co jsem kdy jezdila. V tréninku mi dávala neskutečně zabrat, ale ten výsledek potom stál za to. Vůbec mě nepřekvapuje, že hned její první hříbě je vítěz grupy 1 v Dubaji, Austrálii a Německu Benbatl…

 

Starala jsem se také o zmiňovanou Impassable, vítězku Prix Daniel Wildenstein. To byl můj velký miláček a byly jsme spolu v Longchamp i Americe. Výkonnost na dráze ale taky není všechno. Moc jsem milovala ryzáka Cedárka, který začínal kariéru jako pětkový vítěz v Karlových Varech. Jezdila jsem ho v dostizích i práci, každý den jsem se o něj starala a nakonec jsem ho po kariéře koupila. Kdysi jako dítě jsem zažila situaci, že odešel můj oblíbený kůň a nic jsem s tím nemohla udělat. Byla jsem malá holka bez peněz a zkušeností. Dlouho jsem si pak vyčítala, že jsem ho nezachránila. Když se proto naskytla možnost, chtěla jsem Cedárkovi zajistit dobrý důchod. Věděla jsem, že ho musím zachránit.

 

Dnes ho vidím jednou za rok, ale mám jistotu, že se má dobře. Stojí tři kilometry od mých rodičů, na ekologické farmě v nádherné chráněné krajinné oblasti uprostřed lesů. Vždycky, když přijedu, pozná mě. Stojí třeba 500 metrů od ohrady, já na něj začnu pískat, on se odpojí od stáda a přiběhne za mnou. Když jsem byla naposled doma, bylo u nás půl metru sněhu a nedalo se tam dojet autem. Šla jsem tři kilometry pěšky, v batohu deset kilo mrkve a posledních 200 metrů jsem se brodila snad půlmetrovým sněhem. A když jsem konečně dorazila, vyskočila jsem si na něj ve výběhu.

 

Moje oblíbené závodiště a dostih

 

Nejkrásnější závodiště, které jsem navštívila v Anglii, je Goodwood. Líbil se mi i Windsor, ve Francii asi Longchamp. A z dostihů se vždy nejvíc těším na Cenu vítězného oblouku, to je prostě francouzský Breeders’ Cup.

 

Největší problém současného dostihového sportu

 

Nedostatek pracovních jezdců, to je základ všech problémů a platí to bohužel všude. Celosvětově se dostihy potýkají s nouzí o dobré jezdce i lidi ve stájích. Místy je to hodně špatné. V řadě zemí včetně Anglie tohle povolání nikoho moc neláká, protože člověk v podstatě přichází o soukromý život. V půl jedné dorazí domů a po dvou hodinách už zase vyjíždí do práce, k tomu brzké vstávání a pravidelná práce o víkendech. V takovém režimu není šance cokoli jiného stihnout.

 

 

Ve Francii se tomu snaží čelit jiným pracovním systémem, lidé ve stájích mají ob týden odpolední službu a pracují jen každý třetí víkend. Život je díky tomu mnohem jednodušší, člověk není stále jen v práci. A přesto jsou problémy s nedostatkem stájového personálu i tady. Můj šéf se mě stále ptá, jestli o někom nevím.

 

Dostihová osobnost, které si vážím

 

Nikdy nezapomenu, jak intenzivně se mi v mých začátcích věnoval pan Ferdinand Minařík starší. Nahrával mi každý dostih, ve kterém jsem jela a hned po dostizích jsme jeli k nim domů. Všechno mi pouštěl desetkrát a ukazoval mi, čeho si mám všímat a co zlepšit. Jeho postřehů k dostihům jsem si moc vážila. Upřímnost někdy samozřejmě bolí, ale jedině tak se může žokej zlepšit. Když vám někdo bude říkat, že jezdíte výborně a skvěle na tom koni vypadáte, nikdy se dál neposunete… Vždycky jsem respektovala i pana Františka Vítka, z žokejů samozřejmě Filipa Minaříka.

 

 

Foto: Amie Karlsson, archiv Ivy Miličkové a Martin Cáp