Ohybová zkouška probíhá na tvrdém rovném povrchu. Veterinář postupně zvedá končetiny a na 60 vteřin je ohýbá v kloubech, přičemž dochází k natahování či stlačování různých struktur měkkých tkání. Poté by měl kůň okamžitě vyklusat a veterinář pozoruje různé nepravidelnosti v pohybu.
Takzvané „ohybovky“ byly ve švédské veterinární literatuře popsány již v roce 1923 a od té doby se staly nedílnou součástí klinického vyšetření při předkupní prohlídce koně. Každý veterinář, jezdec i trenér na ně mohou mít odlišné názory. Pro někoho jsou ohybové zkoušky relevantnější než samotné rentgenologické vyšetření, někdo naopak nevěří, že by jejich výsledek měl nějaký větší význam. Někteří říkají, že se jedná o velmi subjektivní hodnocení, neboť končetiny lze ohnout různou silou.
Ohybové zkoušky doprovází také další vyšetření koně v pohybu, a to na lonži na měkkém povrchu a na kruhu na povrchu tvrdém. Po pozitivní „ohybovce“ může veterinář přistoupit k dalšímu kroku, a to rentgenologickému či sonografickému vyšetření, aby našel původ kulhání.
Americký veterinární lékař David Ramey se v roce 1997 věnoval studii ohybových zkoušek. K jejím výsledkům se ale pro jejich aktuálnost vrací stále. Ramey absolvoval v roce 1983 veterinární univerzitu v Coloradu, následně pokračoval na stáž na univerzitu v Iowě. Nyní se věnuje léčbě koní všech zaměření, od špičkových skokanů, přes rekreační koně až po minihorse. Kromě toho napsal již několik knih a publikoval velké množství odborných článků v příslušných časopisech.
Ramey do své studie zahrnul celkem 50 koní různých plemen, věku, pohlaví a zaměření. Věnoval se výzkumu předních končetin. Kromě rekreačních koní se ve výzkumném vzorku nacházelo i několik skokových koní světových kvalit. U každého koně se seznámil s jeho předchozími zdravotními problémy a nechal si je předvést na tvrdém povrchu. Všichni byli bez abnormálních otoků či na pohmat bolestivých oblastí. Pokud některý z koní vykazoval problém, nebyl do studie zahrnut.
Doktor Ramey u ohybových zkoušek dodržoval dobu 60 vteřin. Výsledky si zaznamenával a také si udělal rentgenové snímky končetin. K tomu přidal ještě druhou „ohybovku“, kdy končetinu ohnul vší silou na dobu, kterou byl kůň schopen snést. Následně se ke koním vrátil po šedesáti dnech a vyšetření zopakoval.
Zjistil, že s výjimkou jednoho, dokázal rozkulhat každého koně zahrnutého do studie, pokud končetinu ohnul dostatečně silně. Druhým poznatkem bylo to, že koně s nálezem na rentgenovém snímku nebyli po ohybové zkoušce o nic kulhavější než ti, kteří měli rentgen „čistý“. A u koní s pozitivními ohybovými zkouškami nebyla o nic větší šance, že budou kulhat i po šedesáti dnech. Ramsey dodává, že ti, co kulhali, většinou měli abscesy kopyt, což nemohl nikdo předvídat.
K čemu tedy veterinář David Ramey dospěl. Přímo na setkání Americké asociace koňských veterinářů řekl, že by se podle něj nemělo tolik spoléhat na výsledky ohybových zkoušek předních končetin při stanovování diagnózy nějakého současného či budoucího problému bez dalších zjevných znamení. „A také si myslím, že není dobrý nápad odmítat koně pouze na základě pozitivní reakce na ohybové zkoušky předních končetin,“ dodal k případu předkupních vyšetření.
Ramey také poukazuje na to, že existují i tací, co mají z ohybových zkoušek strach. Někteří lidé se obávají, že provedení tohoto vyšetření může vyvinout tak velký tlak na tkáně, až dojde k jejich poškození. To vyvrací a říká, že při „ohybovkách“, které prováděl pro svou studii, nebyl zraněn jediný kůň. K tomu připomíná belgickou studii, ve které byli koně podrobeni ohybovým zkouškám až šestkrát týdně, a to bez žádných následků.
Na závěr veterinář dodává, že vždy je důležitý racionální pohled na věc. Ohybová zkouška může pomoci v diagnostice kulhání, je ale důležité přihlédnout k okolnostem. Pokud je u některé končetiny „ohybovka“ pozitivní, je dobré přistoupit k dalšímu vyšetření, ať už rentgenologickému, nebo sonografickému. Pokud není nikde žádný nález a kůň v pohybu nekulhá, není nutné se znepokojovat. Existuje totiž velké množství proměnných. Ramse uvádí například:
1. U starších koní je pravděpodobnější, že jejich reakce na ohybovou zkoušku bude pozitivní, než je tomu u mladších koní.
2. Čím déle končetinu držíte, tím větší je pravděpodobnost, že prvních pár kroků kůň zakulhá.
3. Muži mají tendenci končetinu ohýbat pevněji než ženy.
4. Stejný kůň může mít různé dny odlišné reakce na ohybové zkoušky.
Pro kupující ještě Ramey připomíná, že pokud se jim vybraný kůň líbí, neměl by od jeho pořízení couvnout pouze na základě pozitivní ohybové zkoušky. „Pozitivní ohybová zkouška by měla být interpretována ve světle klinických nálezů, například tekutiny v kloubu, snížené hybnosti končetiny nebo kloubu, či bolesti při palpaci.“
Je také samozřejmé, že pokud se na rentgenových snímcích nachází velký nález, může se u ohybových zkoušek projevit, často je však u koně běžné i kulhání v normálním pohybu. „Aby to ale nebylo příliš jednoduché, moje studie také ukázala, že u koní, kteří na ohybové zkoušky nereagovali, se vyskytovaly radiografické abnormality.“ Pokud se ale po pozitivní „ohybovce“ neprokáže žádný závažný problém, je možné, že kůň je prostě jen namožený.
Zdroj: Doctor Ramey
Foto: Denisa Vegrichtová
