Držitelka několika medailí z mistrovství České republiky Iva Eisermannová, kterou mnozí znají ze závodů ještě pod dívčím jménem Zatloukalová, se do koní zbláznila už v šesti letech, kdy úplně náhodně potkala na procházce s tatínkem skupinku na vyjížďce. „Jedna z jezdkyň mi nabídla, že mě sveze a posadila si mě před sebe. Bylo to pár metrů, a už jsem se nakazila koňským bacilem,“ směje se Iva, jejíž rodina před tím s jezdectvím neměla nic společného. 

 

„Táta se mnou začal chodit ke koním do oddílu Tatran v Ústí nad Labem. Protože byl velice organizačně schopný a aktivní, „padaly“ na něj vždy nejrůznější funkce, a tak s mým jezdeckým vývojem rostly i jeho aktivity v klubu,“ popisuje Iva, jejíž otec Bořivoj Zatloukal se později stal předsedou Tatranu a byl dokonce svého času i členem Rady České jezdecké federace.

 

 „Mamka se koní vždy bála, ale oba se mnou od začátku společně jezdili na závody a podporovali mě. S otcem jsme si často vyměňovali hlasitě názory, ale naučili jsme se, že naše hádky musely skončit před dveřmi bytu. V současné době se z maminky stala také skoro koňařka – jezdí se mnou po závodech, pomáhá mi s koňmi ve stáji i na opracovišti, za což ji opravdu obdivuji,“ dodává Iva.

 

 

Prvním koněm, který výrazně ovlivnil její cestu, byla Něžná. Klisna, jež povahově svému jménu čest nedělala. „Něžná vůbec nebyla. Ve stáji byla opravdový ďábel, běžně vyháněla lidi z boxu, i mě chytla za rameno a vyhodila. Později si ale na mě zvykla a pod sedlem byla hrozně hodná,“ vzpomíná jezdkyně.

 

Jedničkou však zůstává Arot, kterého si Iva všimla při pětibojařských závodech v Ústí nad Labem, a který se stal klíčovým koněm v jejím životě. Arot tehdy skákal s nejslabšími pětibojařkami, a neudělal jedinou chybu. To byl důvod, proč se vyjímal. „Pocházel od pana Vitáska ze Všemil a je po Karneol 9, z matky Alma po Norodom. Vzala jsem si ho na zkoušku, postavila do boxu u nás ve stáji a on tam lítal a hodinařil. Táta, když ho viděl, tak mi řekl, že takového magora nechce. Původně jsem myslela, že to bude kůň do stupně L. Já tehdy vůbec neuměla jezdit a on měl svůj osobitý styl, mnozí říkali, že kdyby ho někdo chtěl jezdit korektně, tak by tak neskákal. Hrozně nerad se nechal čistit, kouše se přitom do nohou a někteří tvrdí, že se občas splete a trefí je,“ říká k začátkům s ryzákem Iva. „Pod sedlem byl dost lekavý, ale většinou když přišel do parkuru a všeho kolem sebe se lekal, tak pak o to lépe skákal,“ dodává. 

 

 

Kůň do L to rozhodně nebyl! Koncem devadesátých let i v další dekádě spolu úspěšně skákali parkury nejvyšší obtížnosti. „Přenesl mě přes mnoho parkurů obtížnosti ST a T, a přitom udělal za celou sezonu třeba jen dvě chyby. Byli jsme spolu třikrát stříbrní a jednou čtvrtí na mistrovství České republiky a absolvovali jsme Velkou cenu při CSIO v Praze v roce 1998, která byla ale tehdy vzhledem k počasí trochu lehčí,“ říká jezdkyně a vzpomíná, jak právě s Arotem přišla na prvním národním šampionátu jen těsně o zlato. „Rozeskakovaly jsme se s Adrienou Tomanovou. Poslední skok byl kolmák za vodou a já byla do té doby rychlejší a bezchybná. Za zábradlím stál náš řidič, který nám vozil koně, překonala jsem vodní příkop a v tu chvíli na mě někdo zakřičel „ jeď“! Myslela jsem, že to je můj trenér Josef Cestr, a tak jsem přidala a poslední překážku jsme shodili. Pak jsem zjistila, že to byl ten řidič, který mi moc fandil, ale jezdectví zrovna nerozuměl,“ líčí s úsměvem.

 

„Arot se stal rodinným příslušníkem. Později byli s tátou nerozlučná dvojice, byl u něj každý den, i když už pak tátovi nesloužilo zdraví a Arot byl v důchodu u Ireny Samochinové. Tam je naštěstí ještě dnes, a pokud nám bude osud přát, tak na konci března oslaví 32. narozeniny,“ popisuje Iva ve zkratce životní etapu s Arotem, po němž se jmenuje i ústecký jezdecký klub.

 

 

Vedle rodičů ovlivnilo kariéru Ivy několik lidí. „Prvním trenérem byl Josef Cestr, v podstatě obyčejný kluk od koní, bez jakéhokoliv odborného vzdělání, samouk. Nedal mi sice ty nejlepší základy jezdeckého sedu, ale zato mě naučil bojovat a vždy mě hrozně motivoval, což mi dodnes pomáhá nejvíc. Dále jsem měla tu čest trénovat například s Milošem Steinem, ale v severních Čechách byla o dobré trenéry vždycky nouze. V současné době mám výborného trenéra Nielse von Hirscheydt, který k nám jednou za dva týdny dojíždí, a konzultujeme spolu, jestli jsem na správné cestě. Snažím se odkoukávat také vědomosti při překládání pro Tjarka Nagela při jeho soustředěních v Česku,“ říká Iva, která své výborné jazykové znalosti zdokonaluje v Německu, kde už je nějaký čas doma.

 

„Do Německa jsem se vdala, s manželem jsem se seznámila na výstavě v Brně, kde jsem překládala pro jeho firmu. Naštěstí pochopil, že bez koní bych neodešla, tak se hned smířil s tím, že tento sport budu provozovat dál,“ popisuje Iva, která bydlí v Kasselu v Hesensku.

 

 

Časy, kdy závodila s Arotem a dnešek, vnímá Iva skoro jako dva různé životy. „Z mistrovství republiky 2019 v Martinicích mám stříbro v kategorii žen. Jsem hrdá, že jsem to ještě jednou na stará kolena dokázala. Sport se hrozně změnil. Navíc jsem si celý život vychovávala koně od jejich čtyř až pěti let sama, a to jako absolutní amatér, o to víc pak takový úspěch potěší.“

 

Aktuálně má dva koně do vyššího sportu. Třináctiletého Percyho, s nímž vybojovala výše zmíněný titul v Martinicích a devítiletého Centuria. S výjimkou Arota je přesvědčená, že oni jsou těmi nejlepšími, s kterými zatím mohla pracovat. „Percy měl trochu zdravotní problémy, takže se zvolna vracíme do stočtyřicítek. A Centurio je naprosto úžasný. Neskutečně milý v boxu, že by si ho člověk nejraději vzal do obýváku, přitom s velikými schopnostmi a pozorností. Minulý rok byl osmiletý, a z devíti stočtyřicítek šel osm čistě. Na toho si člověk sedne, nakluše a musí se začít usmívat, s jakou radostí tenhle kůň plní všechna vaše přání. Jediný problém je, že je hrozně citlivý a já mám velkou zodpovědnost všechno dělat správně, protože on to dělá taky pořád.“

 

Sezona 2022 by tak mohla být slibná, ale Iva se drží při zemi. „Plány sice mám, ale musím se mých koní zeptat, jestli s nimi souhlasí…. Jinými slovy záleží na tom, jak na tom budou. Cíle mě spíš stresují a já už chci jezdit jen pro radost. Nejvíc se mi v parkuru daří, když si před ním řeknu, že si ho chci užít.“

 

Foto: poskytla Iva Eisermannová