Isabella Held spolu se svými sestrami a otcem, který jim poskytuje výborné sportovní podmínky, se pravidelně účastní významných českých, ale také zahraničních parkurových podniků. Jezdit začala asi ve svých pěti letech a v roce 2012 již prožívala svou první hobby sezónu. O rok později se již posunula k oficiálním závodům.
Jak postupně vznikalo spojení vás a koní?
Ke koním mě dostala starší sestra Anna, která od našeho dědy k prvním narozeninám dostala poníka. Táta nás k tomu také vedl, protože sám jezdil, když byl mladší. První kontakt si pamatuju moc dobře. Bylo to s poníky Pit a Pat. Pit patřil sestřenici Elise a Pat sestře Aničce. A pak se to vyvíjelo dál, protože sestra pořád jezdila a já i moje mladší sestra jsme se jí snažily vyrovnat.
Které jezdecké disciplíně se věnujete nejvíce a jaké výkonnosti jste v ní dosáhla? Vyzkoušela jste i některá další jezdecká odvětví?
Nejvíce se věnuji parkuru a pohybuji se momentálně v soutěžích s překážkami vysokými 130 centimetrů. Dále jsem zkoušela drezuru na poníkovi a také jsem se účastnila závodů ve všestrannosti. Všestrannost jsem chtěla původně dělat i dál a zkusit ji na velkých koních, ale podle rodičů je moc nebezpečná, takže jsem zůstala u parkurového skákání.
Jak vzpomínáte na své první závodní zkušenosti? Který kůň s vámi překonal vaši první oficiální soutěž a kde k tomu došlo?
První oficiální závody jsem jela s poníkem Pacyfik. Vždy to bylo tak, že jsem jela ZP čistě a v ZLP jsem většinou nedojela do cíle. Myslím, že mi to hodně dalo, protože jsem byla ráda za každý dojetý parkur. Pokud se nepletu, moje první oficiální soutěž byla buď v Opřeticích nebo ve Zduchovicích.
Kdo vás zdokonaloval a předával vám nové jezdecké zkušenosti?
S naprostou jistotou mohu říct ze Ria Lacina Hoffmeisterová mě toho naučila nejvíc v mých začátcích. Prováděla mě mými jezdeckými začátky a díky ní jsem tam, kde teď jsem. Potom se mě ujal Petr Doležal, který mě trénoval, když jsem začala jezdit velké koně. A za můj posun do vyšších parkurů vděčím starší sestře Aničce, která mě trénovala celou minulou sezonu. Největší zásluhu na tom, čeho jsem dosáhla má však můj táta, který mě sice netrénuje, ale podporuje, a to je mnohdy i důležitější.
Kdy se u vás dostavil takový ten první zásadnější úspěch a kterých dalších si osobně ceníte nejvíce?
První úspěch v mém poníkovském období byl rozhodně to, že jsem se dostala do výkonnosti STP. První úspěch na velkých koních bylo vítězství při mistrovství České republiky v kategorii dětí s pražským družstvem. Nejvíc si však cením vítězství v Peelbergenu v soutěži do 130 centimetrů. Moc takovýchto stotřicítek jsem zatím neviděla, a rozhodně ne takových na mezinárodních závodech. Bylo to hodně nečekané a ráda na to vzpomínám.
Na které své koně vzpomínáte nejraději? Je některý z nich pro vás nejvíce výjimečný?
Myslím, že každý kůň je výjimečný a nerada si teď vybírám, protože na každého vzpomínám jen v dobrém. Za zmínku rozhodně stojí ponička Coco Chanel, ta měla podle mě největší srdce na světě. Skočila vždycky a byla nejhodnější v celé stáji. Mohla ji jezdit i moje malá sestra, i když na ní byla v té době ještě malá příliš. Dále ráda vzpomínám na koně Quickness, kterému se odjakživa říká Alf. Byl můj učitel a prominul mi spoustu věcí, které starší sestře, když ho ještě měla ona, úplně neprošly.
Jaké sportovní ambice jste měla ve vašich začátcích a jaké jsou vaše dnešní plány v jezdectví? Čeho byste dále chtěla ještě v tomto sportu dosáhnout?
Ambice jsem v začátcích měla velké, protože jsem viděla, jak děti kolem mě pořád vyhrávají. I moje mladší sestra si většinou odvezla ze závodu stužku. V průběhu času jsem zjistila, že nejde tolik o výsledek, ale spíš o pocit. To mě naučil táta. Jemu taky nikdy nešlo o výsledek, ale o to, jestli nás to baví. Dnešní plány jsou otevřené. Chtěla bych se vrátit do parkurů, na kterých jsem minulý rok skončila a kdyby to šlo dobře, tak se posunout zase o kousek dál. Dosáhnout bych chtěla asi účasti při mistrovství České republiky a budu se snažit sebe i svého koně dostat do vyšších parkurů.
Foto: poskytla Isabella Held
