Eva Horlick je několikanásobná medailistka z drezurního mistrovství České republiky, se svými svěřenci startovala až do obtížnosti Grand Prix. I přesto, že byla na závodním obdélníku velmi úspěšná, rozhodla se svou sportovní kariéru ukončit. Momentálně se kromě trénování věnuje i tvorbě vzdělávacích videí.

 

Jak jste se dostala ke koním? Kdy a kde probíhaly vaše jezdecké začátky?

Ke koním mě přivedla mamka, která tíhla ke koním již od dětství. Pamatuji si, že jsme se párkrát byly podívat na Českém Dvoře. V šesti letech mě tam poprvé vzali na vycházku a na lonž. Pak nastala dlouhá pauza a ke koním jsem se znovu dostala na chatě, kde jsem jezdila převážně na vyjížďky. Tam jsem se naučila základy drezury a skoků. Pravidelně tam také pořádali domácí závody v cross-country, které jsem měla velice ráda.

 

Drezuře jste se věnovala od začátku? Vyzkoušela jste i nějakou jinou disciplínu?

Když mi bylo asi dvanáct let, tak naši přišli s tím, že si mám udělat licenci. Tam jsem se poznala se svou novou trenérkou, která pravidelně vedla přípravné kurzy na Zkoušky základního výcviku jezdce. Její zaměření bylo hlavně na parkur. Mamka si tehdy pořídila koně, kterého měla nějakou dobu v drezurním výcviku. Tohoto koníka jsem získala poté do sportu. Galváno  nebyl skokový nadšenec, a tak jsme zůstali u drezury. Bohužel v drezuře také nebyl dobrý, neboť neměl výrazné chody, chodil mimochodem a to mělo vliv na známky. Přes mé veškeré úsilí si Galvána nechat, se mi to nepovedlo. Má rodina si přála, abych vynikala ve sportu a s ním to nebylo možné. Poté na scénu přišel Limerik, se kterým jsem si na svých prvních závodech ihned splnila kvalifikaci na mistrovství České republiky.

 

Kdo vás ve vašich začátcích nejvíce ovlivnil?

Myslím si, že všichni, se kterými jsem se setkala, na mě měli určitý vliv a něco důležitého mi dali v dané fázi života. Ať už jsem měla trenérku, která všechny uměla rozbrečet, a přesto jsme ji milovali nebo drezurního trenéra, který mě naučil zahraniční názvy cviků, jezdit na páce, série, nebo jak být důležitá na obdélníku. Nemohu zapomenout na trenéra Jana Bubna staršího, který dokázal, že i starý kůň se může naučit přeskoky a zářit v S úlohách. 

 

 

Vzpomenete si, jak probíhaly vaše první oficiální závody?

Matně si vzpomínám, že má první oficiální úloha proběhla vjezdem v lehkém klusu. Bohužel nervozita si vybrala svou daň a na komentář mé tehdejší trenérky nezapomenu: "Ty jsi blbá, jak kecky!". 

 

Jakých úspěchů si nejvíce vážíte?

Musím říci, že pro mě každý nový pokrok je úspěch. Velký úspěch byl pro mě, když jsem přešla z vyhrávajícího koně na koně, který sotva obcválal kruh a neobjel ani jízdárnu. A pár let poté jsme jezdili nejtěžší možné cviky. Ale pokud se bavíme o těch sportovních, tak si vážím všech chvil, kdy jsem mohla se svými koňmi absolvovat něco, co bylo pro obě strany velmi psychicky a fyzicky náročné. Díky Limerikovi jsem stála mnohokrát na bedně při mistrovství České republiky juniorů, i když trenér říkal, že S nikdy chodit nebude. S Marionette mi mnoho lidí radilo, ať ji prodám, že nikdy nebude vyhrávat. A ona dokonce vyhrála ST úlohu. To jsou chvíle, které stojí za to. Když dokážete, že i nemožné je možné, a je úplně jedno, jestli jste na sportovním poli nebo doma.

 

Vy jste závodila v drezuře až do stupně Grand Prix. Kdy jste se rozhodla pro ukončení aktivního závodění? Proč? 

Když jsem se postavila na vlastní nohy, tak jsem přehodnotila priority. Pro mě nikdy nebyly prioritou závody, ačkoliv musím říci, že je na nich něco speciálního a chápu, že jezdce baví, protože je to vzrušující záležitost. Člověk může neustále posouvat své hranice. Pro mě je závodění už vzdálená vesnice, neboť mým hlavním cílem je spokojený kůň. Samozřejmě jsou koně, kteří milují závodit, ale i tací, kteří se pro to nenarodili, i když mají kvalitní původy. Mám koně ráda a každý z nich je individuální tvor, který si zaslouží více pozornosti než pouze v závodním poli. Nelíbí se mi, že každý neúspěch může lehce v člověku vyvolat nespokojenost. Pro mě je kůň dokonalý, i když nevyhrává mašle. Jednoduše jsem našla potěšení v každodenním bytí s nimi v přirozeném prostředí, a tak mi závodění nechybí.

 

Čemu se momentálně věnujete?

Věnuji se tvorbě videí, tréninkům a focení. Trénování jsem do jisté míry omezila, abych mohla věnovat více pozornosti dvojicím nejen na jízdárně, ale i v běžném životě. A samozřejmě se denně učím od svých koní, kteří jsou mými největšími učiteli.

 

 

Vy máte svůj účet Jezditelka Eva Horlick na YouTube. Co všechno točíte za videa?

Sama jsem si prošla cestou neznalosti. Měla jsem několik trenérů, ale už ne přístup ke kvalitním vzdělávacím materiálům. V anglickém jazyce je dostupnost ke kvalitním materiálům o koních mnohem lepší než u nás. Samozřejmě neříkám, že články, knihy a videa neexistují, ale například knihy, které se mnou rezonují, v českém jazyce příliš nenajdeme. Zaměřuji se na videa, která by měla vzdělat i lidi, kteří o koních nic nevědí, ale i na ty, kteří by rádi měli lepší vztah se svým koněm. Momentálně se věnuji převážně na knihovně Jezditelky a členské sekce, ale občas natočíme i něco jiného.

 

V čem se vám nelíbí současný stav drezurního sportu?

Jelikož jsem teď dlouho na drezurních závodech nebyla, tak v tuto chvíli nevím. Upřímně si myslím, že každý, kdo zvolí účastnit se drezurních závodů, tak souhlasí s tím, že se jedná o určitý proud, který má své limity. Koňský sport je hodně o penězích, a pokud se najde dobrá dvojice a s dostatkem financí, aby se dostala na vrchol, pak jim určitě fandím. Myslím si, že se současnou vítězkou olympiády rozhodně nemám problém, a pokud by šel takový člověk příkladem, tak i drezurní svět může být v pořádku.

 

Co si myslíte, že by se mělo změnit? Může něco změnit i jednotlivec?

Já si myslím, že jednotlivec se určitě může změnit, ale otázkou je, jestli má důvod. Sama moc dobře vím, jak moc času jsem trávila s hlavou plnou závodů a zapomínala jsem na krásu mého koně, jen abych byla úspěšná. Lidé se velmi změní, když se dotknou dna nebo přijdou o svého parťáka. Nebo když zjistí, že na konci té honby za něčím zapomněli, že všechno měli celou tu dobu na dosah. Takové transformace bývají nejsilnější.

 

Jaké máte plány a cíle do budoucna?

Jestli jsem se něco naučila díky koním, tak je to žít v přítomnosti. Určitě je fajn mít nějaké plány, ale co mě na životě nejvíc baví je pestrost, že se vše může ve vteřině změnit. Mým cílem je být v co nejlepší formě psychické a fyzické, abych své okolí měla čím obohacovat, a také se neustále učit nové věci, které mě mohou učinit lepším člověkem a parťákem zvířat.

 

Foto: poskytla Eva Horlick