"Ochutnejte tohle," obrací se barman luxusního hotelu v Macau na svého hosta. Je poslední únorový večer a Tomáš Vraj na druhé straně barového pultu spokojeně pokývá hlavou. Koktejl na závěr dne symbolizuje, že štěstí bývalého českého žokeje se v posledních 24 hodinách začíná obracet tím správným směrem.
Kůň, kterého do ráje hazardu při ústí Perlové řeky do Jihočínského moře provází v zastoupení svého šéfa Richarda Gibsona, po těžkém transportu konečně začal žrát. A tak se syn dlouholetého trenéra a spolupořadatele dostihů ve Slušovicích Radka Vraje může pořádně rozhlédnout po okolí, lemovaném kasiny všech druhů a velikostí.
Uprostřed čtvrti peněz a přeludů se rozkládá závodiště Taipa, kde Vrajův svěřenec poběží v rámci nedělní Macau Hong Kong Trophy. "Je to mítink, na kterém se výrazně podílí Hong Kong Jockey Club. Počet koní v Macau postupně klesá, není jich tam více než 400. Je to především území kasin, zatímco dostihům se daří v Hongkongu,” vysvětluje Tomáš Vraj.
V začátcích pomohl Jiří Palík
Jeho jezdecká kariéra byla úspěšná, ale relativně krátká. Během pěti sezon vyhrál 54 dostihů včetně Svatováclavské ceny s hnědkou Merbelou. Tehdejšího stájového žokeje trenéra Václava Luky nakonec zastavil v rozletu stále těžší boj s udržováním váhy.
"Byly to krásné časy, rád na to vzpomínám. Myslím, že na svou výšku jsem měl úspěšnou kariéru. Ale už jsem těžký a nějaký návrat do dostihů asi nepřichází v úvahu. Nevím, jestli bych ujezdil 58 kilo," krčí rameny muž, který svůj poslední dostih vyhrál před sedmi lety ve švýcarském Frauenfeldu.
Od té doby cestoval po světě. Jeho předposlední štací byla australská pobočka Godolphinu a její tréninkové středisko Osborne Park na kraji Sydney.
"Pracoval jsem tam pro skvělého Petera Snowdena, který mě nechával jezdit všechno včetně trialů. Seděl jsem v práci na celé řadě australských grupových koní. Osborne Park je asi nejkrásnější tréninková centrála, kterou jsem kdy viděl," vzpomíná. "Na jižní polokouli je to samozřejmě úplně jiný svět i systém. V práci se stejně jako v Hongkongu jezdí na čas, používají se takové pípáky na helmách, s jejichž pomocí si jezdec počítá, kolik sekund udělá třeba za 400 metrů."
Po rozchodu trenéra Snowdena s Godolphinem se Tomáš Vraj přesunul do Hongkongu. K zisku nového angažmá mu výrazně pomohl žokej Jiří Palík, který v té době v bývalé britské kolonii působil.
"Dostat se do Hongkongu není snadné, je to velmi prestižní práce. Jirka mě jako správný ogar podpořil a měl jsem pohovor. I díky předchozím štacím v životopisu mě vzali. S Jirkou jsem tady prožil skvělé časy. Je to jeden z nejlepších kamarádů, stále si voláme," vypráví Vraj.
Češi uprostřed dostihového Babylonu
Konjunktura dostihového sportu v Hongkongu trvá. V loňské sezoně zdejší autorita zaznamenala rekordní sázkový obrat ve výši 234 miliard hongkongských dolarů. Většina statistických ukazatelů pravidelně roste a Hong Kong Jockey Club je druhým největším plátcem daní po místním metru.
"Hlavní závodiště je Sha Tin, běhají se tam grupy a funguje i jako tréninkové středisko. Druhá dráha v centru města Happy Valley je určena pouze na dostihy. Přirovnal bych ji vzdáleně ke Slušovicím, má i klopené oblouky. Běhá se tam jen ve středu, občas se tam konají trialy a jinak je veškerý provoz soustředěn v Sha Tin," vysvětluje Tomáš Vraj.
Novým projektem zdejší autority je závodiště a tréninkové středisko Conghua v čínském vnitrozemí, vzdálené asi tři hodiny cesty od Hongkongu. První ukázkové dostihy bez sázek jsou plánovány na konec března. "Posílají se tam mladí koně a plnokrevníci s různými zdravotními problémy, kteří potřebují změnu prostředí. Na rozdíl od Hongkongu, kde jsou dvou- nebo třípatrové stáje, tam mají i výběhy..."
Samotný Tomáš Vraj zakotvil u britského trenéra Richarda Gibsona. Na závodišti Sha Tin jsou spolu s Janem Palíkem - mladším bratrem Jiřího a vítězem Ceny prezidenta republiky 2001 - jedinými Čechy uprostřed mezinárodního stájového osazenstva.
“S Honzou a Helenou Pejškovou tady držíme českou vlajku. Jinak je to hodně velký mix národností. Pracují tu lidé z Austrálie, Nového Zélandu, Singapuru, Japonska, Francie, Anglie, Irska, Itálie nebo Brazílie. Dokonce máme jednoho kolegu z Trinidadu a Tobaga," směje se.
Stejně jako další Evropané působí na pozici "expert track rider". V praxi to znamená, že jezdí špičkové a různé problémové plnokrevníky.
"S místními jezdci je určitá potíž. Někteří jsou dobří, jiní horší, ale 90 procent z nich nemá takové zkušenosti. Tady učedníci sedají na koně až kolem svých 22 let a žokejové začínají jezdit kolem pětadvaceti, což je strašně pozdě," konstatuje Vraj.
Na Pakistan Starovi bez biče
Ve svých hongkongských začátcích jezdil český jezdec v ranní práci i pro trenérskou legendu Tonyho Cruze a potkal se díky tomu s místním koňským fantomem Pakistan Starem.
"Občas jsem na něm seděl a různě se mnou zastavoval. Je to koník, který si dělá, co chce. U Tonyho Cruze se v práci vůbec nepoužívá bičík, jezdci ho mají zakázaný. Poradit si bez něj s Pakistan Starem bylo někdy složité," vzpomíná na valacha, kvůli kterému do Sha Tin přijel i americký zaříkávač koní Monty Roberts.
"Pakistan Star byl nabízen na zdejší dražbě, na kterou Hong Kong Jockey Club kupuje koně v Austrálii, Irsku, Anglii, Francii i Německu. Už na tom breeze-upu zastavoval a bylo vidět, že tam bude problém. Hned po dražbě šel do stáje, první den jsem na něj sedl a hned mi v práci zastavil. Jel kolem Palík a já na něj volal: Jane, zastav, potřebuju ho nějak rozhýbat! Nebyla to legrace, protože nechtěl jít ani za koněm… Tony Cruz a australský pracovní jezdec Critta McMullen s ním udělali obrovský kus práce."
Uspět proti elitě starších koní v Hongkongu mimochodem vůbec není jednoduché. Vraj v práci odjezdil už celou řadu špičkových tříletků, kteří byli exportováni ze západní Evropy. "Dováží se sem množství drahých tříletých, seděl jsem na účastnících francouzského derby a grupových koních z Anglie, ale třeba i na hvězdě z Argentiny. Když sem ale ti koně přijedou, mají to tady na nejvyšší úrovni hodně těžké. Aby tříletek z Evropy vyhrál proti starším v Hongkongu, to je spíš rarita a důkaz mimořádné třídy," shrnuje Tomáš Vraj.
Nevím, co bude zítra
Jeho pracovní den začíná ve čtyři hodiny ráno, s prvním koněm vyráží ze stáje už v půl páté. "Odjezdím šest až osm koní, trvá to asi tři hodiny a to je celé. Občas tady pomáháme u mašin a s podobnými věcmi, ale času je poměrně dost. Dělám squash, běhám a také se snažím dál vzdělávat v oboru. Chodíme na různé profesní kursy," popisuje Vraj.
V budoucnu by se totiž chtěl pokusit prosadit ve zdejším dostihovém provozu i na jiné pozici. "To je můj sen, ale bude to velmi těžké. Na pozice jako třeba asistent trenéra místní příliš nechtějí pouštět cizince. Bude to boj na dlouhou trať, ale vždycky říkám, že nic není nemožné. Půjdu do toho naplno," ujišťuje.
Soukromě je v Hongkongu velmi spokojený. "Miluju to tady, zabydlel jsem se prakticky hned. Hongkong je skvělé místo pro život. Jsou tady pláže i hory, člověk může kdykoli jít do centra. Procestoval jsem hodně světových měst a na Hongkongu se mi líbí, že je zelený, a hlavně je tady teplo," usmívá se.
Žádné velké plány si ale zatím nedělá. "Já nevím, co je zítra. Když bude potřeba se přestěhovat, budu za chvíli zase někde jinde. Vždy je to otázka šancí a možností. Největšími hráči v jižní Asii jsou Japonsko a Hongkong, za nimi je Jižní Korea, kde šly dostihy hodně nahoru… Uvidíme, co přinese budoucnost," uzavírá Tomáš Vraj.
