V databázi Jockey Clubu je u jeho jména zapsáno 48 vítězství v dostizích tuzemských a v těch, jichž se účastnili koně registrovaní v České republice. Další dvě získal v Anglii. Jakub má na svém kontě mimo jiné také pět účastí ve Velké pardubické, vloni byl s hnědákem Sacamirem senzačně třetí.

Kdy jste si uvědomil, že to je padesáté vítězství? Že to tentokrát už klaplo?

Uvědomil jsem si to hned za cílem, ale ještě teď jsem překvapen, že to ve mně nevyvolalo moc emocí. Spíš jsem přemýšlel, co jsem v dostihu měl udělat jinak a lépe. Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem vyhrál první cross country dostih letošní sezony na pardubickém závodišti. Byl to hezký souboj a budu si tuto padesátou výhru pomatovat do konce života. Už jako malý jsem si hrál na žokeje, teď jím jsem. Je to fajn.

Jaký ten dostih byl?

Od začátku se pro mě vyvíjel dobře. Klisna byla chtivá, hezky skákala a měla chuť utíkat. Věděl jsem, že když neztratím pozici na velkých zahrádkách, kterou jsem tam vybudoval, už budu mít skoro vyhráno. Dylanka byla v tu chvíli vzadu a na Čaryjapa jsem si věřil. Komplikace ale nastala při točení do cílové rovinky, kdy Čaryjape začal trosku hůř točit a mě to vynášelo víc na okraj před poslední klasikou a tím jsem amatérsky najezdil spousty metrů. Proto byl i výrok tuhý boj a ne lehce 5 délek. Na druhou stranu mám v Pardubicích vyzkoušenou jednu věc, která už mi vyšla s Del Reyem v kvalifikaci, a i s jinými koňmi a ta klapla i tentokrát.  Ve finále sem byl rád tam, kde jsem skákal poslední skok.

Co se člověku honí hlavou, když jde na start dostihu a ví, že už stačí jen jedno jediné vítězství?

Upřímně, když jsem věděl, že mi chybí už jen jedno vítezství od loňského triumfu s Pomelou v Křišťálovém poháru, tak jsem k dostihům přistupoval vice v klidu a moc jsem netlačil na to, že to musí být hned. Prostě kdo si počká, ten se dočká.

Pocházíte z rodiny, jejíž součástí koně jsou. Váš děda je nejenom mistrem opratí, ale sám Velkou pardubickou jel a vím, že je to Váš velký fanoušek. Co vám řekl po dostihu?

Máte pravdu, děda je můj velký fanoušek. Potkal jsem ho až po dostizích na parkovišti, když jel se mnou domů. Celý den se díval ve VIP loži. V autě mi pogratuloval a říkali jsme, že je to fajn udělat žokeje na pardubickém závodišti, na naší centrální dráze pro překážkové dostihy. Byl na mě pyšný.

Získat titul žokeje je asi jedním z cílů, kterých chce dostihový jezdec dosáhnout. Kam dál teď? Jaká je nová meta?

Splnil jsem si vše, co jsem jako jezdec chtěl. Startovat na britských ostrovech, zúčastnit se Velké pardubické, vyhrát kvalifikaci a získat žokeje. Větší cíle jako jezdec jsem neměl. Mám splněno. Teď už jen dojezdit sezónu tak, aby mě to stále naplňovalo a bavilo. Těším se na kvalitní koně, na kterých bych měl letos ještě sedět v našich nejlepších dostizích. Novou metu mám, chci si zkusit novou výzvu, o které sním dlouhá léta už od dob, kdy jsem pracoval v Anglii. Jestli v ní dokážu uspět a splní se, to ukáže čas.

Zdroj: tisková informace Dostihového spolku

Foto: Kateřina Filipi, poskytl Dostihový spolek