Zenon Kisza fotografuje od svých čtrnácti let a jelikož později začal studovat zemědělskou školu a navštěvoval místní jezdecký klub, tak i jeho fotografická kariéra směřovala ke koním. Uchvátily ho především dostihy, a to díky ušlechtilosti plnokrevníků, pestrobarevným dresům jezdců, rychlosti, dramatičnosti a adrenalinu. 

 

Od prvopočátků focení ho provází černobílá fotografie a jak konstatoval v rozhovoru, stále je sexy. Při každé akci si klade za cíl pořídit alespoň jednu fotografii, která bude něčím speciální či výjimečná. Přiznává však, že k tomu člověk potřebuje i určitou dávku štěstí být v správnou chvíli na správném místě.

 

Jak ses dostal k fotografování jezdeckého sportu? Byla to láska k fotografii, ke koním, nebo obojí?

K fotografování jsem dostal zhruba ve čtrnácti letech. Začal jsem studovat střední zemědělskou školu a navštěvovat místní jezdecký klub. U koní navíc byla – a dodnes je – spousta půvabných žen a člověk si chtěl uchovat nějaké obrázkové vzpomínky. Otec, jenž amatérsky fotil, mi dal jeden ze svých fotoaparátů a řekl: „Tady máš a uč se!“ No, a tak jsem se učil a učím se dodnes.

 

Na jaká jezdecká odvětví se nejraději zaměřuješ a proč?

Nejraději mám od začátku dostihy. Ušlechtilost plnokrevníků, pestrobarevné dresy jezdců, rychlost, dramatičnost, adrenalin. Když si toto zamilujete, tak je to napořád.

 

Čím se z tvého pohledu liší fotografování jednotlivých jezdeckých disciplín? Které koňské odvětví je podle tebe nejtěžší fotit?

Nejtěžší jsou asi právě ty dostihy. Tam když „zaspíte“ nebo selže technika, tak nemáte nic. A opakovat už se to nikdy nebude. Když se něco nepovede na parkurech, tak přece jen stojíte v místě, kde jde vyfotit více skoků. Na některém z nich to vždycky vyjde, takže na jednoho koně je vždy více pokusů udělat dvojici parádní fotku.

 

Jaké si kladeš hlavní výzvy při fotografování koní?

Výzvy si nekladu. Já se spíš vždycky těším na pondělí, že se po závodech konečně vyspím. A mám radost, když se všichni i s koňmi vrátí ze závodů či dostihů domů celí a zdraví.

 

 

Máš nějaký snímek, který pro tebe osobně znamená nejvíce? Pokud ano, čím se vymyká nad ostatní – je to díky kompozici, technickému zpracování, emocím nebo příběhu za fotografií?

Oblíbených fotografií mám více, a vždy se k nim váže nějaký příběh. Samozřejmě obzvlášť rád mám fotky, na kterých je některý z mých koní. Za těch dvacet let, co jsem měl svou dostihovou stáj, je těch vzpomínek bezpočet. A pestrá škála emocí. Od euforie a radosti až po zklamání.

 

Jakou techniku nejčastěji používáš při focení jezdeckého sportu?

Nejvíc mi teď slouží Nikon Z9 a střídám různé objektivy, od rybího oka po 150 až 600 podle toho co zrovna potřebuji.

 

Preferuješ výraznější úpravu fotografií, nebo se snažíš zachovat co nejpřirozenější vzhled?

Snažím se fotky nechat co nejpřirozenější. Většinou dělám jen ořez, doladím jas a kontrast. Nebo když se to hodí, tak převod do černobílé. Černobílá fotografie mě provází vlastně od prvopočátků focení a stále je sexy. Ale když mám nějaký hezký detail, tak si s tím pohraju trochu jinak.

 

Poznáš bezpečně svoji fotografii od snímku jiného fotografa, byť třeba fotil vedle tebe? Myslíš si, že tvé fotky mají výrazný „rukopis“?

Svoje fotky si poznám, i fotky některých jiných kolegů. Každý fotograf má nějaký rukopis, kdo ho nemá tak si ho časem taky vytvoří. Je to otázka mnoha let. 

 

Jak probíhá tvá spolupráce s jezdci, majiteli koní nebo organizátory závodů? Musíš se často přizpůsobovat jejich požadavkům, nebo si udržuješ vlastní styl focení? 

Když mám nasmlouvané focení, tak musím pokrýt potřeby objednatele, ale vždycky k tomu člověk dá i něco ze sebe. Každý určitou scénu vidí jinak. Já se to snažím dělat vždy tak, abych se za to nestyděl.

 

Na co se při focení koní nejvíce soustředíš? Pohyb koně, soulad jezdce s koněm, nebo celkovou atmosféru prostředí?

Tak od všeho něco. A každý den si dávám cíl mít jednu nějakou extra fotku, která je něčím výjimečná. K tomu člověk ovšem potřebuje i potřebnou dávku štěstí být v pravý čas na pravém místě. Dá se říct, že spousta exkluzivních fotografií je dílem náhody. Kdybych byl jinde, tak tu fotku nemám. Ale k tomu právě fotograf musí předvést i své umění. Když nejste ve střehu, nemáte bystré oko a rychlý prst na spoušti, tak vám ten príma moment stejně uteče.

 

Jak se podle tebe změnilo fotografování jezdeckého sportu v posledních letech? Vidíš nějaké nové trendy?

Od dob analogových zrcadlovek do dnešní doby bezzrcadlovek se toho změnila hromada. Teď je velká móda reels. Já od začátku fotím a asi na tom nic měnit nebudu.

 

 

Jaký moment nebo situace pro tebe byla při focení jezdeckého sportu nejnáročnější?

Asi různé extrémy počasí. Ono stát od rána do večera na rozpáleném kolbišti při letních teplotách nad třicet stupňů není zrovna ideální. Stejně tak, když si vzpomenu na závěrečné dostihy v Pardubicích 2012, kdy se běhalo v chumelenici a zimě. Člověk byl mokrý, zmrzlý neviděl na pár metrů před sebe. Ale tak nějak si s tím musíme vždy poradit.

 

Zaměřuješ se jako fotograf koní na jiné nekoňské obory či odvětví? Případně jak vysoko jsou ve tvém žebříčku koně v porovnání s jinými fotografickými objekty?

Koně tvoří většinu, ale fotím i jiné sporty. Prakticky fotím skoro všechny hokejové zápasy Ocelářů v Třinci, občas atletiku, plochou dráhu, skoky na lyžích, fotil jsem i fotbal. Fotím i nemovitosti pro realitní kancelář. Občas nějaké portrétní fotografování, těhotenské, newborn nebo svatby.

 

Před lety jsi vydal úspěšnou fotografickou knihu „Pardubice. Velká... cesta ke slávě“. Jak na to vzpomínáš?

Kniha tenkrát vyšla ve spolupráci s Jezdeckou Agenturou A. A. Bober a dal jsem si na ní hodně záležet. Byl to takový pohled za kulisy Velké pardubické a překážkových dostihů celkově. Ambicí bylo obrazově zmapovat cestu do Velké pardubické od prvních krůčků až po velké finále. Na titulní straně byl tehdy ještě žokej Luboš Urbánek s mladým Nikasem, který o pár let později opravdu proběhl jako první cílem Velké. I po tak dlouhé době se mě lidé na knihu ptají, a tak jsem rád, že se teď podařilo najít ve skladu pár zbývajících výtisků a dopravit je do Pardubic. Zájemci si je můžou koupit od začátku letošní sezony v infostánku na pardubickém závodišti.

 

Je pro tebe fotografování jako hlavní zdroj příjmů, nebo zůstává jako hobby a vyděláváš si ještě něčím jiným? 

Přes sezonu na nic jiného čas není, na zimu si vždy hledám jinou práci. Kdyby se naskytla nějaká zajímavá příležitost, tak by se fotografování dostalo asi i na druhou kolej. Změna je život.