Na závodech se fotograf Marcel Runštuk cítí jako doma, přitom svět koní a jezdectví poznal teprve před několika lety. Dnes si řada jezdců především z Východočeského kraje nedokáže závody bez něj představit. Poznávacím znamením je jeho červená kšiltovka a mikina.

 

Jak dlouho jezdíte fotografovat koně a jezdce na jezdecké akce?

 

Někdy před pěti lety mě k focení koní přivedl můj kamarád, parkurový jezdec David Košťál. Vrátil jsem se po x letech k fotografování a on mě požádal, zda-li bych s ním jel na závody a vyfotil ho tam. Bylo to tehdy kousek od Jaroměře, v Rychnovku a vůbec jsem nevěděl, jak se vlastně koně fotí. Dříve jsem fotil přírodu, lidi, ale koně ne, tak jsem se těšil, že to bude něco nového. Zkraje pro mě bylo hodně těžké zachytit koně nad překážkou, nevěděl jsem, jak to má vypadat. Tak jsem se dostal k focení koní a ohromně jsem se do toho zamiloval.

 

Říkáte, že jste fotil už dříve. Jak jste se k fotografování dostal?

 

Na učilišti jsem se přihlásil do kroužku fotografování a od té doby fotil do doby, než přišla rodina. Pak to opadlo, neměl jsem na to čas ani finance.

 

Zpět tedy ke koním. Pohyboval jste se kolem nich a jezdeckého sportu už dříve, případně někdo z vaší rodiny?

 

Koně jsem dříve vůbec neznal, nevěděl jsem o nich vůbec nic, opravdu jsem se k nim dostal až díky Davidovi Košťálovi a postupem času jsem kolem koní získal tolik přátel a známých, že už vlastně ani nevím, jak se všichni jmenují. Do koní jsem se zamiloval, mám to prostředí rád. Po závodech jezdím hlavně v mém okolí, obzvlášť na menších závodech těch fotografů moc není. Když bych jel do Zduchovic, Martinic, do Prahy, tam je fotografů spousta, i kdyz mě to teď lákalo do Prahy vzhledem k pandemii. Člověk je pořád doma, tak jezdím fotit alespoň na tréninky. Jak říkám, jezdím spíš po menších závodech, ale byl jsem fotit taky na Global Champions Tour, a to bylo úžasné.

 

A vy sám na koních i jezdíte?

 

Nejblíže ke koním se dostanu, když jezdím fotit přímo do stájí a na tréninky, to se mi občas podaří se i svézt.

 

Máte nějaké konkrétní plány na sezonu 2021?

 

Těším se na všestrannost, doufám, že už to bude brzy povolené. Určitě bych chtěl navštívit všechna kola Zlaté podkovy a znovu bych se rád podíval na Global Champions Tour. Chtěl bych vyjet i do zahraničí.

 

Je nějaký okamžik z vašich výjezdů, který vám utkvěl v hlavě?

 

Rád vzpomínám na Borovou, kdy během krosu začaly padat neskutečně veliké kroupy. Měl jsem v ruce deštník a dva fotoaparáty. Bylo moc příjemné, když pak přiběhla Dominika Strejcovská, v podstatě mě objala, držela mi deštník a já fotil poslední jezdeckou dvojici, kterou ještě pustili na start. Chudák holka měla po dojetí po celém těle modřiny. Od Kamírů tehdy dostala podsedlovku jako bonus za statečnost. Říkal jsem si, že ji prostě musím v každém případě nafotit i přes ty kroupy. To bylo opravdu nezapomenutelné.

 

Čím vás koně učarovali?

 

Koně jsou takové děti, taková mimina. Tak velká zvířata a čeho všeho se bojí. Stačí, když se někde mihne sáček, nebo hýbne lísteček, a oni na to vyjukaně čučí, to je vážně roztomilé. Když se s koňmi koukám s očí do očí, mám pocit, že vím, co mi chtějí sdělit. Během těch pěti, šesti let, co se kolem koní motám, si s nimi buduji silné pouto. Třeba před dvěma týdny jsem fotil Nesquika, ten má tak krásné oko, a já přesně vím, že když mu nedám pamlsek, bude nešťastný. Myslím, že za tu dobu mě má spousta koní rádo. Třeba v Brozanech se mi stalo, že po pádu jezdce přiběhl kůň přímo ke mně namísto majitele. Já už jen proto pořád nosím na všechny akce svou červenou mikinu. Když si ji nevezmu, tak mě lidi nepoznávají. Podle červené kšiltovky a mikiny mě na závodech vyhledávají, když chtějí něco nafotit.

 

Foto se svolením Marcela Runštuka