Třicátá léta 20. století byla dobou plnokrevníkům zaslíbenou. V Evropě soupeřily dostihy o pozici nejpopulárnější sportovní disciplíny s fotbalem, ve Spojených státech s baseballem a vrcholy sezóny byly událostmi s celospolečenským dosahem. Není divu, že k turfmanům se počítali tak slavní muži jako Fred Astaire a Bing Crosby.

Nejslavnější tanečník filmové historie a první popová hvězda 20. století patří k hrstce těch, jejichž věhlas přetrval i o století později, a zároveň k těm, kteří dostihy opravdu milovali. Ani Astaire, ani Crosby si na dostizích nepotřebovali přiživovat svou popularitu. Byli to naopak oni, kdo lákali na americká závodiště další desetitisíce diváků.

Čtěte také: Král komiků v sedle. Vlasta Burian jezdil parkury a miloval dostihy

Freda Astaira (1899–1987) mnozí dodnes považují za největšího filmového tanečníka dvacátého století. Po boku s Ginger Rogersovou na přelomu třicátých a čtyřicátých let odstartovali revoluci v žánrů muzikálů a proslavili se po celém světě jako Ginger a Fred.

Když se přitom syn rakouského imigranta snažil ve svých začátcích prorazit v němém filmu a na Broadwayi společně se sestrou Adele, jeden režisér si o něm po kamerových zkouškách údajně napsal: "Neumí zpívat. Neumí hrát. Plešatí. Trochu tančí."

Ve spojení s Rogersovou se skvěle vzájemně doplňovali. "On jí dává šmrnc, ona jemu sex-appeal," nechala se slyšet herečka Katherine Hepburnová. Perfekcionista Astaire tlačil na režiséry, aby taneční čísla točili na jeden záběr a bez přerušení, zároveň se snažil, aby taková scéna nebyla samoúčelná a nějakým způsobem rozvíjela děj.

Vedle tance se staly jeho celoživotní láskou dostihy. Třebaže byl během dlouhé kariéry doslova obsypán cenami, v pozdějších letech svého života návštěvníky upozorňoval především na jednu trofej: pohár pro vítěze Hollywood Gold Cupu, který vyhrála jeho klisna Triplicate v roce 1946. "Tenkrát jsme těsně porazili koně producenta Louise B. Mayera a to v době, kdy jsem měl platnou smlouvu s MGM," dával se smíchem k dobru.

Když se jej přátelé jednou ptali, co si myslí o Audrey a očekávali pikantní hodnocení herečky Hepburnové, Astaire opáčil: "Ano, Audrey může vyhrát i Oaks, letošní tříletý ročník má kvalitu..." a obrátil téma hovoru ke koním.

Jiný okřídlený výrok pronesl jednou po příletu do Anglie, když na otázky reportérů opáčil: "Pánové, nezlobte se, ale hrozně spěchám. Kde je prosím nejbližší závodiště a kdy se tam konají dostihy?"

Astaire měl rád koně od mládí a velkou část svého prvního angažmá na Broadwayi trávil ve dvacátých letech na tribunách závodišť jako Belmont Park či Aqueduct. Tvrdil, že někde v jeho žilách musí kolovat krev magnátů z Kentucky.

Více než sázky ho zajímali samotní koně. Přátelil se s mnoha žokeji a trenéry a udržoval si přehled o dostihovém dění v Americe i Evropě. V jeho knihovně nechyběly veškeré britské a americké ročenky od roku 1923. Astairovým oblíbeným žokejem byl William Shoemaker, o němž tanečník mluvil jako o bohovi. Když se rozebíraly šance jednotlivých koní, Astaire opáčil: "Jezdí ho bůh, tak asi bude mít šanci."

Bývalý žokej Jack Leach vzpomínal, jak se jednou s Astairem přeli o tom, zda kůň lorda Roseberyho jménem The Bastard stanovil časový rekord v Newmarketu. Leach tvrdil, že kůň zdaleka nebyl tak dobrý, umlčel jej ale telegram ze zodpovědných míst, pravící, že rekord The Bastarda skutečně existoval a že je dokonce stále v platnosti.

Jako majitel si Astaire užil mnoho zábavy, jeho koně ale až na výjimky bodovali hlavně v menších, handicapových dostizích. K těm nejúspěšnějším patříli Dolomite, Social Evening, High Hat, Nick The Greek, Mavis nebo Rainbow Tie.

Závodiště jako památka na zpěváka

Co znamenal Astaire v tanci, byl Bing Crosby (1903–1977) v hudbě. Za jeden ze svých vzorů ho uváděl dlouhý zástup známých zpěváků od Franka Sinatry až po Bona Voxe. "Bing vytvořil novou kulturu. Přispěl do dějin populární hudby víc než kdokoliv jiný, v podstatě formoval moderní pop music. Každý zpěvák v tomto byznysu si vzal něco z Crosbyho," prohlásil Tony Bennett.

Původně jazzový zpěvák se ve třicátých a čtyřicátých letech stal jedním z nejpopulárnějších Američanů. Zpíval swing i dobovou taneční a popovou hudbu, hrál ve filmech, podnikal. Právě kvůli němu a jeho snaze předtáčet rozhlasové pořady byl vyvinut první předchůdce magnetofonových pásků. Crosby investoval těsně po válce do výroby tohoto záznamového zařízení 50 tisíc dolarů a nastartoval nový průmysl.

V době, kdy se americkým národem milovaný Bing poprvé začal zajímat o dostihy, už byl všestranně respektovanou celebritou. V roce 1935 zakoupil svého prvního koně a o dva roky později stál u zrodu závodiště Del Mar v Kalifornii. Společně se skupinou přátel sehnal peníze na výstavbu dráhy u břehů řeky San Diega, na deset let si ji pronajal a pustil se do její propagace.

Když se 3. července 1937 poprvé otevřely brány Del Mar Turf Clubu, vítal nadšený Crosby první návštěvníky u pokladen. Později nahrál krátkou píseň "Where The Turf Meets The Surf".

Del Mar se proslavil uvolněnou atmosférou a množstvím prominentních návštěvníků. Filmové hvězdy jako Douglas Fairbanks či Mickey Rooney byly bezesporu pro obecenstvo magnetem, mužem číslo 1 ale stále zůstával člen představenstva dostihového spolku Crosby.

Prvotní úspěchy přiměly Crosbyho postupně rozšiřovat stáj. Spolu s blízkým přítelem Lindsayem Howardem založil velkostáj Binglin Stable, která se záhy začala orientovat na koně jihoamerického chovu. Společníci koupili hřebčín ležící nedaleko Buenos Aires a nejlepší tamní odchovance posílali do Spojených států, kde je pro Binglin Stable trénoval bývalý úspěšný žokej Albert Johnson.

Nejúspěšnějším Jihoameričanem v Crosbyho službách byl Ligaroti, jehož úspěchy majitele natolik nadchly, že se rozhodli vyzvat k matchi samotného Seabiscuita. Vyjednat souboj s nejslavnějším americkým koněm té doby nebylo nic těžkého, neboť jeho majitelem byl Howardův otec, multimilionář Charles S. Howard.

Podmínky byly jednoduché: obě strany daly do banku dohromady 25 tisíc dolarů, které měly připadnout vítězi. Atmosféra matche byla natolik vypjatá, že dokonce vedla k až nepřátelské rivalitě v rodině Howardových, jak spolu s řadou podrobností uvádí ve svém bestselleru o Seabiscuitovi spisovatelka Laura Hillebrand.

Match Seabiscuita s Ligarotim se stal prvním dostihovým přenosem v americkém rozhlase, neboť jej živě vysílala stanice NBC. Po tuhém boji v cílové rovině vyhrál o nos Seabiscuit.

Stáj Binglin zanikla v roce 1953, kdy Crosby po smrti své první manželky musel zaplatit milion dolarů na dědičské dani. Pětašedesát zpěvákových plnokrevníků šlo na dražbu, což sice Crosbyho mrzelo, v médiích však lakonicky konstatoval: "Daně jsou daně."

Konec stáje ale nebyl tak úplně koncem Crosbyho jako dostihového majitele. V roce 1965 slavil velké úspěchy jako podílník na hřebci Meadow Court. Kůň, jehož dalšími spolumajiteli byli Max Bell a Frank McMahon, vyhrál Irské derby a King George VI and Queen Elizabeth Diamond Stakes v sedle s Lesterem Piggottem.

Smůlou líbivého ryzáka byla skutečnost, že se na dráze potkal s legendárním Sea Birdem. Když ale Crosby po irském derby zazpíval v malém paddocku v Curragh píseň When Irish Eyes Are Smiling, dostal se na titulní strany v Evropě i Spojených státech.

V této souvislosti nepřekvapí, že v bohaté Crosbyho filmografii najdeme i dva snímky s dostihovou tematikou. V roce 1938 si zahrál v romantickém muzikálu Sing You Sinners, kde si trojice zpívajících bratrů pořídí dostihového koně. Čelí pak nečekaným potížím na dráze i v lásce, ale všechno samozřejmě dobře dopadne.

Podobnou zápletku má komedie Riding High (1950), kde Crosby představuje nepřízní osudu stíhaného trenéra. Jednalo se o remake úspěšného filmu z třicátých let, jehož oscarového režiséra Franka Capru vedl k přetočení jediný detail: dostihoví příznivci mu vyčítali, že představitel hlavní role Warner Baxter se koní očividně boji a že v roli dostihového trenéra není věrohodný.

Zdroje: Bloodhorse, Vollblut, Wikipedia, Laura Hillenbrand: Seabiscuit

Na snímku: Meadow Court vítězí v sedle s Lesterem Piggottem a v barvách syndikátu Binga Crosbyho, foto: The Racing Library