Třicátá léta 20. století byla dobou plnokrevníkům zaslíbenou. V Evropě soupeřily dostihy o pozici nejpopulárnější sportovní disciplíny s fotbalem, ve Spojených státech s baseballem a vrcholy sezóny byly událostmi s celospolečenským dosahem. Není divu, že k turfmanům se počítali tak slavní muži jako Fred Astaire a Bing Crosby.
Nejslavnější tanečník filmové historie a první popová hvězda 20. století patří k hrstce těch, jejichž věhlas přetrval i o století později, a zároveň k těm, kteří dostihy opravdu milovali. Ani Astaire, ani Crosby si na dostizích nepotřebovali přiživovat svou popularitu. Byli to naopak oni, kdo lákali na americká závodiště další desetitisíce diváků.
Freda Astaira (1899–1987) mnozí dodnes považují za největšího filmového tanečníka dvacátého století. Po boku s Ginger Rogersovou na přelomu třicátých a čtyřicátých let odstartovali revoluci v žánrů muzikálů a proslavili se po celém světě jako Ginger a Fred.
Když se přitom syn rakouského imigranta snažil ve svých začátcích prorazit v němém filmu a na Broadwayi společně se sestrou Adele, jeden režisér si o něm po kamerových zkouškách údajně napsal: "Neumí zpívat. Neumí hrát. Plešatí. Trochu tančí."
Ve spojení s Rogersovou se skvěle vzájemně doplňovali. "On jí dává šmrnc, ona jemu sex-appeal," nechala se slyšet herečka Katherine Hepburnová. Perfekcionista Astaire tlačil na režiséry, aby taneční čísla točili na jeden záběr a bez přerušení, zároveň se snažil, aby taková scéna nebyla samoúčelná a nějakým způsobem rozvíjela děj.
Vedle tance se staly jeho celoživotní láskou dostihy. Třebaže byl během dlouhé kariéry doslova obsypán cenami, v pozdějších letech svého života návštěvníky upozorňoval především na jednu trofej: pohár pro vítěze Hollywood Gold Cupu, který vyhrála jeho klisna Triplicate v roce 1946. "Tenkrát jsme těsně porazili koně producenta Louise B. Mayera a to v době, kdy jsem měl platnou smlouvu s MGM," dával se smíchem k dobru.
Když se jej přátelé jednou ptali, co si myslí o Audrey a očekávali pikantní hodnocení herečky Hepburnové, Astaire opáčil: "Ano, Audrey může vyhrát i Oaks, letošní tříletý ročník má kvalitu..." a obrátil téma hovoru ke koním.
Jiný okřídlený výrok pronesl jednou po příletu do Anglie, když na otázky reportérů opáčil: "Pánové, nezlobte se, ale hrozně spěchám. Kde je prosím nejbližší závodiště a kdy se tam konají dostihy?"
Astaire měl rád koně od mládí a velkou část svého prvního angažmá na Broadwayi trávil ve dvacátých letech na tribunách závodišť jako Belmont Park či Aqueduct. Tvrdil, že někde v jeho žilách musí kolovat krev magnátů z Kentucky.
Více než sázky ho zajímali samotní koně. Přátelil se s mnoha žokeji a trenéry a udržoval si přehled o dostihovém dění v Americe i Evropě. V jeho knihovně nechyběly veškeré britské a americké ročenky od roku 1923. Astairovým oblíbeným žokejem byl William Shoemaker, o němž tanečník mluvil jako o bohovi. Když se rozebíraly šance jednotlivých koní, Astaire opáčil: "Jezdí ho bůh, tak asi bude mít šanci."
Bývalý žokej Jack Leach vzpomínal, jak se jednou s Astairem přeli o tom, zda kůň lorda Roseberyho jménem The Bastard stanovil časový rekord v Newmarketu. Leach tvrdil, že kůň zdaleka nebyl tak dobrý, umlčel jej ale telegram ze zodpovědných míst, pravící, že rekord The Bastarda skutečně existoval a že je dokonce stále v platnosti.
Jako majitel si Astaire užil mnoho zábavy, jeho koně ale až na výjimky bodovali hlavně v menších, handicapových dostizích. K těm nejúspěšnějším patříli Dolomite, Social Evening, High Hat, Nick The Greek, Mavis nebo Rainbow Tie.
Závodiště jako památka na zpěváka
Co znamenal Astaire v tanci, byl Bing Crosby (1903–1977) v hudbě. Za jeden ze svých vzorů ho uváděl dlouhý zástup známých zpěváků od Franka Sinatry až po Bona Voxe. "Bing vytvořil novou kulturu. Přispěl do dějin populární hudby víc než kdokoliv jiný, v podstatě formoval moderní pop music. Každý zpěvák v tomto byznysu si vzal něco z Crosbyho," prohlásil Tony Bennett.
Původně jazzový zpěvák se ve třicátých a čtyřicátých letech stal jedním z nejpopulárnějších Američanů. Zpíval swing i dobovou taneční a popovou hudbu, hrál ve filmech, podnikal. Právě kvůli němu a jeho snaze předtáčet rozhlasové pořady byl vyvinut první předchůdce magnetofonových pásků. Crosby investoval těsně po válce do výroby tohoto záznamového zařízení 50 tisíc dolarů a nastartoval nový průmysl.
V době, kdy se americkým národem milovaný Bing poprvé začal zajímat o dostihy, už byl všestranně respektovanou celebritou. V roce 1935 zakoupil svého prvního koně a o dva roky později stál u zrodu závodiště Del Mar v Kalifornii. Společně se skupinou přátel sehnal peníze na výstavbu dráhy u břehů řeky San Diega, na deset let si ji pronajal a pustil se do její propagace.
Když se 3. července 1937 poprvé otevřely brány Del Mar Turf Clubu, vítal nadšený Crosby první návštěvníky u pokladen. Později nahrál krátkou píseň "Where The Turf Meets The Surf".
Del Mar se proslavil uvolněnou atmosférou a množstvím prominentních návštěvníků. Filmové hvězdy jako Douglas Fairbanks či Mickey Rooney byly bezesporu pro obecenstvo magnetem, mužem číslo 1 ale stále zůstával člen představenstva dostihového spolku Crosby.
Prvotní úspěchy přiměly Crosbyho postupně rozšiřovat stáj. Spolu s blízkým přítelem Lindsayem Howardem založil velkostáj Binglin Stable, která se záhy začala orientovat na koně jihoamerického chovu. Společníci koupili hřebčín ležící nedaleko Buenos Aires a nejlepší tamní odchovance posílali do Spojených států, kde je pro Binglin Stable trénoval bývalý úspěšný žokej Albert Johnson.
Nejúspěšnějším Jihoameričanem v Crosbyho službách byl Ligaroti, jehož úspěchy majitele natolik nadchly, že se rozhodli vyzvat k matchi samotného Seabiscuita. Vyjednat souboj s nejslavnějším americkým koněm té doby nebylo nic těžkého, neboť jeho majitelem byl Howardův otec, multimilionář Charles S. Howard.
Podmínky byly jednoduché: obě strany daly do banku dohromady 25 tisíc dolarů, které měly připadnout vítězi. Atmosféra matche byla natolik vypjatá, že dokonce vedla k až nepřátelské rivalitě v rodině Howardových, jak spolu s řadou podrobností uvádí ve svém bestselleru o Seabiscuitovi spisovatelka Laura Hillebrand.
Match Seabiscuita s Ligarotim se stal prvním dostihovým přenosem v americkém rozhlase, neboť jej živě vysílala stanice NBC. Po tuhém boji v cílové rovině vyhrál o nos Seabiscuit.
Stáj Binglin zanikla v roce 1953, kdy Crosby po smrti své první manželky musel zaplatit milion dolarů na dědičské dani. Pětašedesát zpěvákových plnokrevníků šlo na dražbu, což sice Crosbyho mrzelo, v médiích však lakonicky konstatoval: "Daně jsou daně."
Konec stáje ale nebyl tak úplně koncem Crosbyho jako dostihového majitele. V roce 1965 slavil velké úspěchy jako podílník na hřebci Meadow Court. Kůň, jehož dalšími spolumajiteli byli Max Bell a Frank McMahon, vyhrál Irské derby a King George VI and Queen Elizabeth Diamond Stakes v sedle s Lesterem Piggottem.
Smůlou líbivého ryzáka byla skutečnost, že se na dráze potkal s legendárním Sea Birdem. Když ale Crosby po irském derby zazpíval v malém paddocku v Curragh píseň When Irish Eyes Are Smiling, dostal se na titulní strany v Evropě i Spojených státech.
V této souvislosti nepřekvapí, že v bohaté Crosbyho filmografii najdeme i dva snímky s dostihovou tematikou. V roce 1938 si zahrál v romantickém muzikálu Sing You Sinners, kde si trojice zpívajících bratrů pořídí dostihového koně. Čelí pak nečekaným potížím na dráze i v lásce, ale všechno samozřejmě dobře dopadne.
Podobnou zápletku má komedie Riding High (1950), kde Crosby představuje nepřízní osudu stíhaného trenéra. Jednalo se o remake úspěšného filmu z třicátých let, jehož oscarového režiséra Franka Capru vedl k přetočení jediný detail: dostihoví příznivci mu vyčítali, že představitel hlavní role Warner Baxter se koní očividně boji a že v roli dostihového trenéra není věrohodný.
Zdroje: Bloodhorse, Vollblut, Wikipedia, Laura Hillenbrand: Seabiscuit
Na snímku: Meadow Court vítězí v sedle s Lesterem Piggottem a v barvách syndikátu Binga Crosbyho, foto: The Racing Library
