Veronika Sixtová se u koní pohybuje téměř celý život. K haflingům se dostala v roce 2005, když sháněla koně vhodné pro projížďky bryčkou. Toto plemeno ji natolik uchvátilo, že nyní tvoří velkou část jejího chovu.
Jak se vyvíjel váš vztah ke koním od úplného začátku?
Ke koním jsem zavítala v jedenácti letech díky své starší sestře, která začala chodit do jezdeckého oddílu tehdejšího Státního statku Cvikov, a já se samozřejmě ve všem po ní opičila. Začala jsem se tam učit jezdit v partě dalších přibližně třiceti dětí a dospělých, dostala jsem tam své první základy a nakonec i splnila zkoušky pro možnost závodění. V sedmnácti letech, na střední škole, jsem se přesunula do úplně malinkatého oddílu Státního statku Dubá, konkrétně do Oken u Doks, kde byli pouze čtyři koně a pár lidiček, kteří k nim docházeli.
Jak se dál vyvíjela vaše cesta s koňmi?
V šestnácti letech jsem splnila zkoušky jezdecké vyspělosti, dostala jsem licenci a začala jsem závodně skákat parkury. Náš tehdejší oddíl však disponoval pouze čtyřmi koňmi, tudíž jsme se na nich museli nějak střídat, aby se to závodění, třešnička na dortu našeho veškerého snažení, dostalo na více jezdců. Ihned po sametové revoluci jsme si však s manželem, kterého jsem poznala u koní v dubském oddíle, pořídili pár prvních vlastních klisen a na některých jsme závodili. Já už méně a tak do úrovně ZL, ale ustálilo se to na modelu, kdy já klisny většinou proježďovala na jízdárně a nadýchávala v terénu, zatímco manžel s nimi závodil. Teď už nejezdím, ježdění zajišťuje dcera a jezdkyně Blanka Vajrychová, kterou zaměstnáváme. Dojíždí k nám i Blančina sestra Renata Vajrychová, které jsme také poskytli možnost ježdění na našich koních. K tomu ještě patří naše ošetřovatelka Radka Slunéčková, která občas holkám vypomáhá i s ježděním koní. Holky jsou sehraná parta, kterou trénuje náš externí trenér Miloš Stein a mimo nekonečné práce okolo koní a ježdění si všichni dohromady velmi rozumíme a užijeme si i spousty legrace.
Kdy vás napadlo, že se budete věnovat i chovu koní?
Chov koní jsem zažila jako dítě a dorostenka v oddíle Státního statku Cvikov, kde se pár klisen připouštělo a odchovávala se tam hříbata. Následně jsem ho vlastně i trošku vystudovala v rámci mého zootechnického vzdělání. A pak se to nabídlo úplně samo, když jsem se přivdala do rodiny sedláků a zároveň koňských jezdců a chovatelů. Můj tchán Otakar Sixta byl svého času úspěšným parkurovým jezdcem a koně byli jeho celoživotní láska, kterou předal i svým dětem. Díky této „konstelaci hvězd“, kdy jsme měli k dispozici nadstandardní zázemí pro chov, ať už rozlehlý statek s mnoha pozemky nebo velké zkušenosti s chovem koní u tchána přes naše vzdělání až po ty první soukromé klisny doma, se ten chov jednoduše nabídl úplně jasně sám. Bylo to chvíli po revoluci a sehnat a koupit slušného koně, byl docela problém. Slušných koní bylo na prodej málo, a tak vlastní chov byl víc, než žádoucí. Zejména když nás živilo zemědělství na vlastní farmě s možnostmi chovu i pro koně.
Vzpomenete si na svou první chovnou klisnu?
Úplně první chovnou klisnu, kterou jsem připouštěla, byla ušlechtilá hnědka českého teplokrevníka jménem Idé z chovu Státního statku Dubá. Jejím otcem byl východoněmecký Dux, její matkou klisna Inka po Shagya XV. Byla to snad nejhodnější klisna na světě, nikdy jsem ji neviděla třeba jen sklopit uši nebo se na člověka špatně podívat. Milovala lidi, užívala si čištění a veškerou lidskou péči a ježdění do terénu na ní bylo skvělé. Uměla se výborně pohybovat krajinou, nedělalo jí problém vyšplhat nebo sešplhat zdejší skály, kopce, rokle, přecházet potoky, brodit rybník, projít ostružiním, uměla velmi dobře chodit v brázdě zoraného pole. Prostě jste nasedli, vytyčili si cíl a jeli přímou cestou. Ona v terénu neznala zastavit, někam nejít nebo zaváhat. Ve sportu to bylo horší, jízdárenská práce ji nebavila, cestování na závody špatně trávila a skákání parkurů pro ni bylo tak trochu „za trest“. Myslím, že se narodila ve špatné době, protože tehdy se tu ještě nejezdily vytrvalosti, to by byla zcela určitě její disciplína a určitě by v ní byla i dobrá, protože byla dostatečně chodivá, rychlá, ale zároveň velmi klidná. Vybírat jsme si tehdy moc nemohli, byli jsme rádi, že se nám ji vůbec podařilo získat do soukromého vlastnictví od tehdejšího Státního statku Dubá, kde se narodila a byla manželovi ještě v dobách předrevolučních přidělena v rámci statkového jezdeckého oddílu. Dnešní mladí lidé u koní tuhle dobu nedostatku koní pro soukromý trh nezažili, takže možná ani nevědí, o čem mluvím.
Kdy jste se začala zaměřovat i na chov haflingerů?
Haflingové do našeho rodinného chovu přišli až mnohem později. Myslím, že první dvě hříbata jsme si koupili někdy v roce 2005.
Prvotní pohnutkou pro nákup toho prvního páru haflingerských odstávčat byl můj bláznivý nápad, že chci pěkný pár středně velkých koníků pro projížďky bryčkou. Volba padla na plemeno haflingerů, protože splňovalo mé veškeré nároky, a to atraktivní zbarvení, ideální kohoutková výška, využití v bryčce i pod sedlem. Hledala jsem tedy v inzercích, až jsem si vytipovala dvě kobylky, které jsme koupili. Bohužel jsem o plemeni nic moc nevěděla, zdroje informací byly v České republice minimální. Z toho, co se kde psalo, bylo, dnes už to vím, tři čtvrtě špatně a zavádějící. Časem jsem zatoužila navštívit domovinu plemene – začali jsme dovolené směřovat nejprve do Jižních Tyrol (Itálie), posléze do Tyrolska (Rakousko). Trvalo mi mnoho let, než jsem se ohledně plemene, jeho chovu, plemenných knih, začala opravdu orientovat. Získala jsem mnoho přátel z řad tyrolských chovatelů, ale i chovatelů z dalších zemí, z čehož teď často čerpám a těžím i pro svůj chov. Začali jsme nakupovat a importovat koně s výbornými exteriéry a původy, na tom jsme postavili náš chov doma, včetně využití inseminačních dávek zahraničních hřebců. Dopracovala jsem se až k importu prověřených špičkových chovných matek a nakonec i excelentního tyrolského plemeníka, hřebce liz.531/T Sterngold - vítěze tamního körungu a staničního testu hřebců.
Čím je pro vás toto plemeno výjimečné?
Tady by to bylo asi na dlouhé vyprávění, ale pokusím se nějak ve zkratce shrnout jejich největší pozitiva: atraktivní vzhled, velmi houževnatí a nenároční koně, vynikající konverze živin (takže úsporný kůň), velikostně pro dítě i pro dospělého a hlavně charakter a učenlivost. Myslím, že haflingera, nějaký čas před japonskou olympiádou, velmi trefně vystihl náš trenér Miloš Stein, když prohlásil: „To jsou tak dobří koně, že kdyby byli všichni velcí teplokrevní koně tak bezproblémoví, učenliví a výkonní jako haflingové, tak máme pro náš český olympijský kádr celý zástup koní na výběr.“
Představíte nám své nejúspěšnější a nejoblíbenější odchovance?
Tak tady je to trochu zapeklitá otázka, protože náš chov je potřeba vnímat ve dvou částech – část haflingerská a část teplokrevná. Je pro mě velmi těžké určit v obou plemenech ty „nej“ jedince. Čím jsem starší, tím víc si vážím asi každého koně. Třeba u těch haflingerů tu mám odchovanou klisnu Amelinu, která jako dvouletá, v roce 2015, našemu chovu vybojovala vítězství ve své třídě na světové výstavě haflingerů v rakouském Ebbsu, což se letitým rakouským chovatelům taky nepodaří za celý jejich život chovatele. Její sestra Amediana Obrok nám zase vloni vyskákala stříbro na Mistroství Evropy haflingerů ve Stadl Pauře a dvakrát vyhrála tituly Šampionka roku a Šampionka českého chovu v exteriérových šampionátech klisen HF. V dalším boxe stojí klisna Arezza, kterou jsem sice neodchovala, ale vybrala a koupila jsem si ji jako odstávče na tyrolské aukci haflingerských klisniček, a ta nám před třemi lety předvedla na různých českých parkurových kolbištích sérii dvanácti vítězství z osmnácti startů mezi velkými koňmi, což považuju za obdivuhodný výsledek. Mimo její další dobré výsledky se Arezza stala i dvakrát parkurovou mistryní republiky mezi haflingery a stále v plném zdraví a chuti závodí dál.
Mezi teplokrevnými je situace obdobná, asi nejsem schopná určit, který kůň je nejúspěšnější a který nejoblíbenější. Bylo by to vůči všem nespravedlivé, neboť mladí koně mohou těžko aktuálním výkonem v čase konkurovat těm starším. Ale základem jsou především naše chovné klisny. Dalo by se říci, že pilířem chovu je naše klisna Copacabana po Com Air, která letos u nás porodila své desáté hříbě, mimochodem opět prémiované elitní prémií oldenburského svazu. Všechny její potomky na kolbištích poznáte dle jejich jména, neboť nesou ve svém jméně její přezdívku Banana - Cortina Banana Obrocká (Color of Love), Royal Banana Obrok (Russel II), Centolina Banana Obrocká (Cento Lano Arcus) a poslední nejmladší sportující potomek je Chiquita Banana Obrocká (Twilight). Dalšími chovnými klisnami pro náš chov jsou Hermína po Caproni a Dita 11 po 510 Balzac s.v.
Všechny výše zmíněné odchovance můžete potkávat na parkurových kolbištích, kde se velmi nadějně jeví valach Royal Banana Obrok, který disponuje abnormální skokovou schopností a zároveň velice milým charakterem. Také jeho poloviční sestra Centolina Banana Obrocká ve svých pěti letech ukazuje velice slibný potenciál být dobrým skokovým koněm. S našimi koňmi pracujeme pod vedením pana Miloše Steina a necháváme jim čas dozrát. Tento pomalý a šetrný přístup nám přináší ovoce v tom, že jsou koně velmi vyrovnaní a netrápí je žádné zdravotní neduhy. Věříme, že nám tento přístup naši koně v budoucnu vrátí svými dobrými a dlouhodobými výkony na kolbištích. Dále mě těší, že produkujeme vyrovnané a charakterově velmi hodné koně, kteří samozřejmě mají každý jinou vrozenou povahu, a tak se podle toho chovají, ale mám je ráda všechny bez rozdílu a nemám žádné větší či menší oblíbence, charakterní jsou všichni.
Také mi dělá velkou radost, když vidím naše odchovy, které jsme prodali, úspěšně sportovat na českých kolbištích s jejich novými majiteli, např. Can-Can Obrocký (Cardiff Dwerse Hagen Z x Hermína po Caproni) nebo haflingerský hřebec Stahlmann Obrok (liz. Steuermann x Amedina po liz.Amadeus).
Vaše dcera Tereza se jezdectví aktivně věnuje. Jaké to je, být v roli matky i v roli chovatelky koní, na kterých jezdí?
Když jsem byla mladá, byla jsem hloupá. Měla jsem legraci z maminky jednoho známého jezdce, která s ním jezdila na závody a vždy, když on startoval, ona běžela někam za roh, aby ho neviděla, jak jede. Dneska teprve plně chápu, že to bylo ze strachu o něj, nejraději bych také vždycky utekla, když startuje Tereza. Je to dáno také tím, že už schytala pár ošklivých pádů a já se nedokážu zbavit strachu o ni. Co se týče kombinace rolí matky jezdkyně a chovatelky koně, tak to samozřejmě hodně těší. A je to taková splněná chovatelská meta, odchovat doma koně, kterého si budeme sami prezentovat ve sportu. V příští chovatelské sezóně 2023 mě čeká další level chovu – mám v plánu poprvé připustit klisnu, kterou jsme si sami odchovali, (konkrétně Lancia Obrocká po Lucky Champ), prověřili v parkurech do stupně ST a teď ji zařadíme do svého dalšího chovu. Další takovou klisnou bude Cortina Banana Obrocká (Color of Love), tam ještě uvidíme, zda ještě bude sezonu sportovat nebo ji zařadíme do chovu.
Jaké máte cíle a plány do budoucna?
Cílem je nadále své odchovy prověřovat ve sportu a klisny poté zařadit zpět do našeho chovu, a to u obou plemen, která chováme. Plány mám stále stejné, odchovávat zdravé charakterní koně do sportu, kteří budou zároveň co nejkorektnější v exteriéru. Odchovávat koně žádané kupci, odchovávat koně s jedinečnou značkou „z Obroku“. A v tom, aby jednou pokračovala dcera Tereza za pomoci svého bratra Honzy.
Foto: poskytla Veronika Sixtová
