Václav Kubeček patří do společenství Cech podkovářů ČR. Ke koním se dostal až díky své ženě, a to i přesto, že „koňáky“ v rodině měl. Později se začal věnovat i kopytům a péčí o ně. V roce 2015 úspěšně složil zkoušky v Brně a od té doby je kování koní jeho náplní práce. Jízdě na koni se v současné době již nevěnuje, ale lákalo by ho například ježdění s kočárem.
Jak jste se dostal ke koním a kdy jste se rozhodl být podkovářem?
Původně pocházím z „koňácké“ rodiny, ale ke koním jsem se dostal až později. Můj děda měl koně, které komunistický režim odebral, a když mu byli navráceni, zdraví mu nedovolilo se jim nadále věnovat. Takže i když jsem s dědou ke koním nepřičichl, osud mě k nim nakonec opravdu zavedl. Když jsem se poznal s mojí ženou, dva koně vlastnila. Začal jsem se učit jezdit a kolem koní se celkově více pohybovat. Například jsem pomáhal ve stáji držet kopyta při kování, od čehož jsem se následně dostal i k samotnému kování. Hodně mě v začátcích naučil Milan Rázek, který mi následně doporučil, kde si mám doplnit vzdělání. To jsem v roce 2015 úspěšně zakončil mezinárodní zkouškou v Brně pod dohledem MVDr. Zdeňka Žerta.
U koho jste se toho nejvíce naučil?
Nejvíc informací a zkušeností jsem získal u pana Vinčálka, ten mi toho předal nejvíc. Také musím poděkovat Milanovi Rázkovi, se kterým jsem ze začátku jezdíval a hodně mě toho naučil. I v dnešní době, když například něco potřebuji konzultovat, tak volám panu Vinčálkovi.
Platí ve vašem oboru, že se člověk učí celý život?
Já si myslím, že určitě ano. Nejde to jenom tak, že si člověk udělá školu a všechno umí. Hlavně trendy v podkování se neustále mění, jsou nové a nové metody a nejde kovat tak, jak se to dělalo před třiceti lety.
Věnujete kromě praxe i nějaký čas teorii?
Já patřím do společenství podkovářů Cech podkovářů ČR. A v době před koronavirem jsme vždy jezdili na dva semináře do roka. Jeden byl většinou na jaře, v Brně na klinice, kde přednášel nějaký významný podkovář nebo veterinář na určité téma. Druhý byl poté v létě nebo listopadu v hřebčíně Měník. Jednalo se vždy o víkendové semináře. Teď naposledy jsme měli takový menší, kdy nám ve Zduchovicích přednášela docentka Mezerová na téma rakovina kopyt. Tady jsme dokonce měli i tři kobyly, které se s tímto problémem léčily.
Je u nás velká konkurence podkovářů, nebo naopak nedostatek?
Myslím si, že na počet koní v České republice nás je málo. Stejně tak jako kvalitních podkovářů, kteří svoji práci dobře odvedou, těch je také nedostatek. A bohužel se pak ta práce špatně stíhá, já nechci přijet do stáje a mít za chvilku hotovo. Vždy si chci nechat koně předvést, podívat se jak se pohybuje a podle toho okovat. A to už nějaký ten čas zabere.
S kým v současné době nejvíce spolupracujete, ať už se bavíme o dalších podkovářích, nebo veterinárních lékařích?
Již jsem zmiňoval pana Vinčálka, ale samozřejmě by sem měl patřit i celý Cech podkovářů. My se jednou za osm týdnů setkáme, celý den posedíme a vyměňujeme si různé názory a zkušenosti. Co se týče veterinářů, hodně spolupracuji s paní docentkou Mezerovou, se kterou se zaměřujeme převážně na hříbátka. Ortopedické problémy pak řeším s MVDr. Petrem Eimem. A v poslední době jsem několik případů řešil s doktorem Bodnárem.
Čím vás majitelé koní dokážou nejvíce potěšit a čím naopak nejvíce odradit?
Nemám rád, když mi majitelé přivedou obaleného koně čerstvým bahnem. Nejen že jsem pak celý špinavý, ale samozřejmě tím trpí i nástroje. Naopak mě majitelé vždy potěší milým a přátelským přístupem. To potom do jejich stáje jezdím rád a dobře se mi tam pracuje.
Můžete zmínit nějaký komplikovaný případ koně, který se vám podařilo vyřešit, a jste na to náležitě hrdý?
Jednou jsem dělal schvácenou Shagya arabku, která byla v opravdu špatném stavu. Ta už nechtěla pomalu ani stát, většinu dne proležela. Ani paní majitelka už moc nedoufala. Já jsem chtěl ale ještě chvilku vydržet a na konec se to po dobrých korekturách vyřešilo. Dnes jí je už asi dvacet let a normálně jezdí pod sedlem na vyjížďky, kde i cválá. Velkou radost mi dělá i práce s komplikovanými hříbátky. Když se narodí hříbě s defektem na některé z končetin, musí majitelé včas reagovat, než se začnou uzavírat růstové zóny. V prvních několika týdnech se dá podchytit spousta nedostatků, od křivých postojů až po vady na kopýtkách. Sice se nejedná o levnou záležitost, ale já i majitelé máme vždy velkou radost, když z takového hříbátka vyroste zdravý a korektně stavěný kůň.
Jak je vaše povolání nebezpečné na pracovní úrazy?
Nebezpečná je tato práce určitě, a to kvůli tomu, že člověk pracuje se zvířaty a nikdy nemůže předvídat, co se jim zrovna prožene hlavou. Nejhorší je například to, když jste pod ním a někde v okolí třeba jezdí traktory. A když je nějaký citlivější kůň, který se lekne, tak v tu ránu jste pod ním a on vás může ošklivě pošlapat. Mně se jednou něco podobného stalo, když jsem začínal. Držel jsem zadní nohu, kůň se lekl, strhl mě pod sebe a kopl mě do hlavy. Naneštěstí byl alespoň bosý, tak jsem to odnesl jenom boulí na hlavě.
Co se vám na této práci nejvíce líbí a co je naopak na ní nejvíce náročné?
Nejvíc se mi líbí práce se zvířaty. Koně mám rád a rád s nimi dělám. Také se mi líbí, když potom vidím, že jsou koně spokojení, mohou se bez problémů pohybovat a sportovat. Nároční mohou být třeba problémoví pacienti, které musím udržovat v dobré sportovní kondici a předcházet tomu, aby se jeho problém neprojevil. To je občas dost náročný oříšek.
Stíháte se koním či jezdectví věnovat aktivně mimo podkovářskou praxi?
Bohužel nestíhám. Dříve jsem jezdil, rekreačně jsem i skákal. Dnes se kromě nedostatku času potýkám i se zdravotním problémem. Kdysi jsem měl úraz kotníku, a když si sednu do sedla, tak po chvilce přijde taková bolest, že si moc nezajezdím. Ale co bych ještě rád do budoucna chtěl, by bylo pořízení tažných koní a kočáru. Na druhou stranu si myslím, že bych nebyl schopen jim věnovat tolik času, kolik by si zasloužili.
Foto: poskytl Václav Kubeček
