Když jsem projel cílem, v první chvíli jsem nemohl popadnout dech. Byl jsem dojatý k slzám a ten pocit si ponesu v sobě až do konce svého života. Už jsem za ta léta v sedle vyhrál šest derby a nespočet dalších významných dostihů, ale takový pocit jako v sobotu jsem ještě nezažil. Momentálně to považuji za největší vítězství své kariéry.

Že bych někdy mohl vyhrát Emírův meč, grupu 1 pro arabské plnokrevníky a absolutní vrchol katarské sezony, se mi ani nesnilo. O takové metě člověk vůbec neuvažuje. Většina kluků, kteří jezdí v Kataru, na ni za celou dobu nedosáhla, povede se to jen málokomu. Tenhle dostih většinou vyhrávají špičkoví světoví žokejové, kteří do Dauhá přijíždějí speciálně na únorový Emírův festival, největší mítink sezony.

Vím, že existují skeptici, pro které to jsou jen nějaké arabské dostihy, ale pro mě má tohle vítězství obrovskou váhu. Nic většího se v Kataru nedá vyhrát, je to jejich disciplína. Milionem dolarů dotovaný Emírův meč se vypisuje pro anglické plnokrevníky i araby a jako ten významnější z nich se bere ten pro araby. Ceny vítězům předává na konci odpoledne katarský emír osobně. Jezdí na závodiště jen jednou za rok, právě v tento den, a dekoruje vítěze tří dostihů. Já jsem letos vyhrál dva z nich, komu se něco takového podaří?

Čtěte více: Senzační den Tomáše Lukáška! V Kataru vyhrál Emírův meč i stříbrný bič

Všude okolo královská suita a početná ochranka, člověku samozřejmě běží hlavou pravidla protokolu. Nesmíte se emíra dotknout, jen poděkovat za gratulaci. Usmál se a předal mi jeden zlatý a jeden stříbrný bičík. Dvě z nejprestižnějších trofejí, které může žokej v Kataru získat. Celý tým v čele s trenérem byl stejně naměkko a v emocích jako já.

Splnili jsme cíl, který jsme si dali. Během krátké chvíle ze mě spadl veškerý tlak předchozích hodin.

Rozumíme si beze slov

Letošní Emírův mítink pro mě přitom nezačal zrovna šťastně. Hned první den jsem přišel o vítězství u zeleného stolu. Ve čtyřkovém handicapu mě po protestu přesunuli na druhé místo za poškození soupeře, který doběhl o hlavu za mnou. Byl jsem z toho docela špatný a ani druhý den mítinku se nepovedl podle mých představ.

Snažil jsem se udržet čistou hlavu, ale moc jsem toho nenaspal. Aspoň to říká moje manželka Veronika, která tvrdila, že jsem v noci pořád skřípal zubama a převaloval se ze strany na stranu. Sám o tom vůbec nevím, ta vnitřní nervozita pracovala naplno.

Veronika mě stále uklidňovala, že nejlepší rita mě stejně čekají až třetí den. A to vůbec nejslibnější v závěrečném dostihu celého mítinku. V Emírově meči na mě čekala moje milovaná Mon’nia, kterou jezdím každý den v práci a rozumíme si beze slov.

S tou bílou arabskou klisnou předtím vyšel jen málokdo. Je to taková trochu protivná ženská. Když není po jejím, umí se vztekat a nervovat, až kolikrát po tréninku zatuhne a musí se to řešit s veterinářem. Našlapuje se kolem ní po špičkách. Trenér Julian Smart mi ji jednoho krásného dne přidělil. "Jsi klidný a máš jemnou ruku, zkuste to spolu," řekl mi.

A nám to s Mon’nií opravdu začalo fungovat. Ani už nevím, kolik mrkve jsem do ní nacpal, i na ranní práci vždy vyjíždím s mrkví v kapse. Neustále ji rozmazluju a kobylka si na mě zvykla. Jen přijdu do stáje, už řehtá přes celou chodbu, jakmile mě zaslechne. Ona věří mně, já zase jí. Dělám pro ni první poslední a vím, že ona se zachová úplně stejně, když po ní něco potřebuji v dostihu. Jsme opravdu propojení, je to zvláštní vztah.

Věděl jsem, že mě Mon’nia nezklame, a tak jsem šel do závěrečného dne mítinku v relativní psychické pohodě. Hodně mi na dálku pomohl Pinďa Janáček, s nímž jsme si psali, a byl jsem odhodlaný vydat ze sebe to nejlepší.

Šťastné francouzské angažmá

Atmosféra na závodišti byla neuvěřitelná. Všude stále platí opatření proti Covidu-19, ale na dostizích bylo i tak dost lidí, kteří vytvořili velkou kulisu. Na naši stáj byl soustředěn obrovský tlak. První dva dny se nám vůbec nedařilo a mítink se pomalu blížil ke svému konci.

Reálně jsem udělal pár kiksů i v sobotu. Dva dostihy se slušnými koňmi se mi moc nepovedly, mohl jsem skončit mnohem líp. Byl jsem ale tak soustředěný na závěrečný vrchol, že jsem to vnímal jen napůl. Trenér mi říkal, ať se už nevracím s dalšími omluvami a ať pořádně zaberu.

Hodně mi pomohlo, že jsem o hodinu dříve vyhrál Emírův stříbrný meč pro mladé arabské koně. K angažmá na čtyřletém bělouši Munir Du Soleil jsem přišel trochu jako slepý k houslím. Pracuji pod nejlepším trenérem arabských koní v Kataru a Thomas Fourcy je v tomto oboru zase nejlepší ve Francii. Do Dauhá si přivezl tři koně a dva žokeje, Juliena Augeho a Jeroma Cabreho. Kluci si mohli vybrat a jeden kůň zbyl. Mám s majitelem dobré vztahy, tak mě oslovil, jestli bych byl ochoten odjezdit jejich "nejhoršího" koně.

Na dráze se karty obrátily a můj hřebec se ukázal být lepší než jeho stájoví kolegové. Měl jsem ale také mnohem lepší průběh dostihu než kluci. Štěstí bylo na mé straně. Každopádně jsem seděl na výborném koni a myslím, že tímto úspěchem jsem si u Thomase Fourcyho otevřel dveře. Až bude mít příště volného koně, mohl bych ho jezdit, za což jsem rád.

Jenom jsem mlaskl a bylo rozhodnuto

Jeden z "emírových mečů" jsem měl už v kapse a to mě psychicky nastartovalo. Když jsem pak nasedl na Mon’nii v paddocku, kobyla na mě přenesla takový klid, že nic dalšího jsem už nevnímal. Věděl jsem, že jí musím vyjít vstříc a zajet to tak, jak chce Mon’nia

Měli jsme připravený taktický plán. Trenér mi kladl na srdce, že klisna je ve formě a že se hlavně nemám nikde opozdit. V dostihu jsme měli vodiče, ale ten bohužel neodskočil. Potřebovali jsme rychlý dostih a věděl jsem, že mí největší soupeři půjdou zezadu. Mým úkolem bylo udělat si na ně včas náskok. Spoléhal jsem na to, že moje klisna bez problému prostojí 2400 metrů.

Naše chvíle přišla v posledním oblouku. Mon’nia mi ho vytočila správnou nohou, mlasknul jsem na ni a šli jsme do trháku. Z ničeho nic jsem udělal pět délek, aniž bych musel razantněji jezdit. A to rozhodlo. Ostatní favoriti se mě v tu dobu už pokoušeli honit a museli vydat mnohem víc sil než Mon’nia. Plán vyšel do puntíku.

Ohlasy byly obrovské. Přišlo mi nesčetně gratulací z celého světa včetně lidí, které jsem dosud osobně neznal. Stále se těmi zprávami prokousávám a snažím se na všechny odpovědět. Dojala mě zpráva od Filipa Minaříka. Nádherný vzkaz mi poslal i Piňda a spolu s ním mi gratuloval i Olivier Peslier, sledovali to v Saúdské Arábii online. Blahopřáli mi z francouzských hřebčínů a dost jsem stoupl v ceně také u místních. Dokonce mě přišli obejmout i stevardi.

Zdejší lidé mě mají docela rádi. Každý, kdo mě tady za těch pět let poznal, ví, že to mám vydřené a lidé to teď hodně ocenili. Na dostihy dorazil i můj osobní fitness trenér, s nímž jsme dřeli několik dní v týdnů. Přišel se svou partou a byl pyšný, že jsme udělali kus dobré práce. Je za tím hodně dřiny, i díky tomu to má tak kladnou odezvu.

Konečně Vánoce!

S rodinou jsme si teď konečně mohli udělat Vánoce. Veronika přijela s dětmi už před čtrnácti dny, ale první týden museli strávit v hotelové karanténě. S vánoční večeří jsem chtěl počkat až po dostizích a moc jsem se na to těšil. Rodinná pohoda, bramborový salát a řízky - co si přát víc? Když mě zvali ze stáje na vítězný večírek, vysvětlil jsem jim, že mám teď doma Vánoce...

Před dvěma měsíci za mnou rodina nemohla na svátky přijet. Byly to krušné chvíle a chvíli trvalo, než jsme se z toho všichni vzpamatovali. Nepřestávali jsme bojovat o víza a nakonec to vyšlo. Tím ještě problémy neskončily, rodinu kvůli nesrovnalostem ve vízech nepustili do letadla. Celé to kolečko začalo nanovo. Bylo to náročné, ale dobře to dopadlo. Jsem šťastný, že je tady mám.

Situace kolem Covidu-19 je teď doma tak neutěšená, že jsme se rozhodli prodloužit víza a rodina se mnou zůstane v Kataru až do konce sezony. Doma jim nic neuteče a online škola se dá dělat i odsud. Dostihy se tady poběží až do 20. dubna, ještě nás čekají jeden nebo dva větší mítinky.

Zhruba za týden budeme chytřejší, zda Mon’nii letos čekají ještě nějaké plány. Stejně jako další naši koně je přihlášená na mítink při Dubai World Cupu. Pokud bude zdravá, mohli bychom se tam spolu ještě podívat. Zatím to zůstává ve hvězdách, všechno je na rozhodnutí majitele a trenéra. Na kobylu jsem se byl v neděli podívat a vypadá dobře. Tak se necháme překvapit...

Foto: Qatar Racing & Equestrian Club