V plné práci před zahájením posunuté sezony se dožívá osmdesátých narozenin člen prezídia Jockey Clubu a nestor dostihových organizátorů Ivan Janatka. Jen málokdo v českém turfu je tak výrazně spojen s osudy konkrétního závodiště, jako on se svými Karlovými Vary. Do hlediště poprvé usedl už jako šestiletý chlapec, později tam odjezdil mnoho dostihů, působil jako úspěšný trenér a poslední dvě dekády ručí jako neúnavný organizátor za kvalitu dráhy i zázemí lázeňské dráhy.

 

Rodina Janatkových pochází ze Sobotky a Mšena u Mělníka, do Karlových Varů se přestěhovala v roce 1946. O otce, který před válkou pracoval v pojišťovně pro emigranty v Buenos Aires, přišel Ivan Janatka už ve třech letech. Maminka, talentovaná jezdkyně, se brzy nato znovu provdala za amatérského jezdce a mistra republiky v parkuru Františka Podpěru.

 

"Seznámili se vlastně na karlovarském závodišti. Když se po válce znovu otevíralo, máma tady vyhrála dostih a táta říkal: Co to jelo za bláznivou ženskou? Ona mu přišla vynadat, a tak se dali dohromady," smál se Ivan Janatka, když jsme loni spolu připravovali obsáhlý rozhovor pro výroční publikaci "Příběhy lázeňských dostihů", kterou sám inicioval.

 

 

Nevlastní otec, který později působil i jako správce karlovarské dráhy, výrazně přispěl k dalšímu směrování svého syna. V jedenácti letech se Ivan Janatka stal členem jezdeckého oddílu Slovan Karlovy Vary, kde se stal jeho trenérem olympijský vítěz v parkuru František Ventura. "Byl to bezvadný chlap. Člověk od něj nikdy neslyšel žádnou lítost nebo frustraci, bral prostě život, jaký byl. Na jízdárně se nám intenzivně věnoval. Pod jeho vedením jsme prodělali nejen skokový, ale i drezurní výcvik a jezdili jsme také všestrannost," vzpomínal.

 

S Mambo v Pardubicích, s Blankytem v Paříži

 

V roce 1957 byl Janatka členem stříbrného družstva na mistrovství republiky v parkuru. Sám však od začátku více tíhl k dostihům. "Z jízdárny mě na ně nikdy nechtěli pustit. To bylo tenkrát před mistrovstvím republiky a já jsem říkal, že kašlu na parkury. Tak mi nakonec dostihy povolili, i když měli různé řeči, abych si nezkazil sed a podobně. Soukromník Láska tady měl obrovské stáje a na některých jeho koních jsem pak jezdil. Svou první steeplechase jsem jel v sedmnácti letech na polokrevném bělouši neznámého původu Karasovi v Netolicích. Byla to Velká cena Netolic a na startu byli samí zkušení jezdci - Lorenčík, Bozděch, Hurtík… To byl dostih jako řemen. Mezi nejlepší jsem se nedostal, ale ti chlapi mě stejně oceňovali," vyprávěl Janatka.

 

Po maturitě uvažoval o studiu veteriny, nakonec se dostal jako praktikant do veterinární nemocnice ve Františkových Lázních. Po roce bez vědomí rodičů udělal přijímací zkoušky na zemědělskou technickou školu v Táboře. Tam potkal jednoho ze svých osudových koní, jednookého polokrevníka Jesena, kterého koupil za 700 korun na jatkách a na němž se úspěšně představil na překážkách ve Velké Chuchli.

 

Jeho první pracovní štací byl post zootechnika v Státním účelovém statku Žebice. "Když se kupovaly ze zahraničí kombajny nebo jiné mašiny, tam se to testovalo. Jinak jsme patřili pod Velkovýkrmny Praha, které měly ředitelství v pražské Opletalově ulici a spadaly pod ně podniky po celé republice. Manažera stáje dělal Antonín Varvažovský. Nejlepší koně jako Vazal nebo Liman trénoval v Chuchli Josef Koloc a v Žebicích jsme měli tři koně na překážky. Později jsem tam měl i výborného Valona. Tenkrát přišel z ministerstva rozkaz, že se musí zaskákat jedničkoví koně. A náš Valon byl mezi těmi, kdo to odnesli. Běžel v Pardubicích a vykloubil si zadní nohu. Měl jít do chovu, ale nešlo to. Nebyl schopný se pořádně postavit…"

 

Po sloučení Žebic s Velkovýkrmnou Mimoň odešel do Státního statku Mšeno, kde zakládal dostihovou stáj i plnokrevný chov. V roce 1971 je převzal Státní statek Veltrusy. "To byl těžký rok. Dva měsíce jsem stěhoval koně do Obříství, v červenci mi při natáčení v Bulharsku zemřela žena a všechno to skončilo Velkou pardubickou, kde měly Veltrusy tři koně. Taxis jsme skočili všichni, ale Pepík Bartoš s Metodou za překážkou upadl přes ležícího kladrubského Punce. Jirka Kasal dojel s Divišem pátý a já na klisně Mambo šestý."

 

Právě Liberálova dcera Mambo byla zřejmě nejznámějším koněm jezdecké kariéry Ivana Janatky. "Třikrát jsme startovali v Memoriálu kapitána Rudolfa Poplera, z toho dvakrát jsme byli druzí a jednou třetí. A pak jsem na ní jel dvakrát Velkou, byla z toho dvě šestá místa. Byla skvělý skokan, ale je fakt, že byla těžko jezditelná. Běhala se stínidly. Jednou mi je nedali a vůbec nebylo snadné to všechno přeskákat…  V zimě nosila hlavu úplně u země. Když jsme cválali, zůstávaly po nás čtyři stopy a pátá uprostřed, jak Mambo ryla nosem ve sněhu. Tři cvalové skoky před překážkou vždycky zvedla hlavu, skočila a zase ji sklonila. Nejtěžší s ní byly vždycky dvě poslední proutěné překážky. To neuměla, malé skoky jí nic neříkaly…"

 

V roce 1968 startoval Ivan Janatka s Blankytem ve steeplechase v pařížském Maisons-Laffitte. "Kvůli srpnové okupaci byla zrušena Velká pardubická, podobně jako jiné velké sportovní akce, aby se lidé neshromažďovali. Manželé Palyzovi měli připravené Blankyta a Harlekýna, a majorovi Josefu Klementovi se díky jeho výborným francouzským kontaktům podařilo domluvit výjezd do Paříže," vzpomíná po letech.

 

Velkou anabází byla už mimořádně složitá cesta, během níž Blankyt ve Štrasburku dostal koliku. "V samotném dostihu bych se asi býval umístil, protože Blankyt přeskákal prakticky celý kurs. Jenže čtyři skoky před cílem po kolizi upadl na kolena a já jsem mu přelétl přes krk. Držel jsem ho a chtěl jsem se vyškrábat zpátky, ale kdepak… Do té doby šel skvěle," lituje Janatka.

 

Peruán byl výjimečný

 

Z Veltrus přestoupil na začátku 80. let do Šamorína a nahradil tam Harryho Petrlíka, směřujícího do rovinové pobočky stáje ve Velké Chuchli. Mezi koňmi, které od něj převzal, byl i vítěz Velké pardubické Lancaster.

 

"Šamorín byl prestižní štace, znělo to lákavě. Moje druhá žena Magda byla herečka, působila v Ústí nad Labem spolu s Jiřím Bartoškou, Karlem Heřmánkem nebo Pavlem Zedníčkem. Chtěla tam skončit a řekla mi, že se mnou půjde kamkoli. Tak už jsem to měl napůl domluvené, ale ve Veltrusích si postavili hlavu a byli mi ochotní rozvázat pracovní poměr až poté, co prodám všechny hřebce. Poslední dva, Sokratese a Vojena, nakonec koupil Šamorín."

 

 

V Šamoríně byl spokojený, hned v první sezoně připravil 33 vítězů. "Tamní ředitel Jozef Košťál byl šéf zvláštního ražení. Dostihovým sportem a chovem anglického plnokrevníka doslova žil. Chlap, který vychodil jen pět tříd obecné školy, ale měl neskutečný přehled a cit. A nádherně vyprávěl. Seděli jsme, pili víno a dělali připouštěcí plány. Když pro mě v zimní přestávce o víkendu přijelo v deset hodin dopoledne služební auto, Magda se chytala za hlavu, v jakém stavu se asi vrátím. Košťál totiž denně vypil minimálně tři litry vína. Při cestě na dostihy do Prahy se stihly vypít i dva litry..."

 

Po skončení tříleté smlouvy dostal nabídku ze Svinčic. "Jaroslav Podolan mi věřil a dal mi za úkol posílit stáj nákupy v Maďarsku. Podařilo se nám dovézt kvalitní koně jako vítězku Svatováclavské ceny a druhou z Jarní ceny klisen Talcum, klasicky umístěného Akáctüske nebo Montásze. Než uplynula tříměsíční karanténa, domluvil jsem si místo řidiče a rozvážel jsem s dodávkou hodiny po obchodech. Po skončení karantény jsem se přestěhoval s koňmi na karlovarské závodiště, kde jsem trénoval do roku 2000," připomíná.

 

Z mnoha svých svěřenců nejraději vzpomíná na Metropola a zejména na Peruána, kterého připravoval ještě jako rovinového koně. Pozdější trojnásobný vítěz Velké pardubické přišel do Karlových Varů jako roček ze Státního statku Znojmo. "Už jako dvouletý dvakrát vyhrál, ve třech a čtyřech letech pokaždé zvítězil v rámcovém programu derby. Ale o to zase tolik nešlo. Byl to nesmírně pracovitý a hodný koník, který nikdy nemarodil. Nechodil jsem s ním galopy, trénoval jen tak polehoučku. Vůbec mě nepřekvapilo, že se později na překážkách tak proslavil…"

 

Jak se z trenéra stal pořadatel

 

V soukromém životě se musel vyrovnat s několika tragickými událostmi, obě jeho manželky odešly za tragických okolností. "Moje druhá žena zemřela, když bylo dceři dvanáct let. Ze dne na den bylo všechno jen na mně, začal jsem doma prát, žehlit i vařit. Ráno jsem udělal dceři snídani, svačinu, vypravil ji do školy a jel do stáje. Sám nevím, jak jsem to stihl, ale všechno jsme spolu zvládli."

 

O pomoc s organizací dostihů v Karlových Varech ho požádal už v roce 1984 tehdejší ředitel Státního závodiště Stanislav Waksmundský. Po revoluci ho požádal o spolupráci Vlastimil Balcar a neúnavnou duší karlovarského závodiště zůstal Ivan Janatka i v éře současného majitele Karla Holoubka. "Shodou okolností jsem v té době odcházel do důchodu. Pan Holoubek mě oslovil, abych se začal závodišti věnovat naplno, a od té doby už uplynulo dvacet let…"

 

Od té doby si karlovarské dostihy bez Ivana Janatky nikdo neumí představit. Jeho rukopis nese celá řada detailů v současném areálu. "Nejlepší klasické steeplechase se běhávaly v Karlových Varech. Po vybudování golfového hřiště jsem se nechtěl smířit s tím, že by překážková tradice u nás zanikla. A napadlo mě postavit francouzské skoky, které by se daly rozložit na rovinovém oválu. Přivézt sedm skoků z Francie by tenkrát vyšlo na 3,5 milionu. V Deauville jsem si vzal umělé roští a nakonec jsme to udělali doma. Sám jsem si to vyprojektoval, kostry skoků mi vyrobil známý, který dělá železné konstrukce," zmiňuje jeden z příkladů.

 

Redakce Jezdci.cz přeje za všechny své čtenáře panu Janatkovi hodně zdraví, pohody a elánu do dalších let. Srdečně mu děkujeme za všechno, co pro dostihový sport v Karlových Varech a České republice udělal.

 

 

Foto: Václav Volf, fotovolf.com