Odmalička vyrůstala Kateřina Krpelová v jezdeckém prostředí. Oba její rodiče byli s koňmi velmi úzce spojeni a Zdeněk Krpela po své vrcholové kariéře v sedle u jezdeckého sportu i nadále zůstal a dnes je jedním z nejvyhledávanějších stavitelů parkurů v České republice. Kateřina Krpelová od úplných začátků v jezdeckém prostředí směřovala vše k ošetřovatelství a svou kariéru odstartovala hned po boku Aleše Opatrného. „Původně jsem neplánovala u koní zůstat a živit se na plný úvazek jako ošetřovatelka sportovních koní, ale naskytla se nabídka odejít za Alešem do Německa a osud rozhodl za mě. Určitě k tomu dopomohla i chuť se naučit nové věci a rozvinout se v tomto oboru více,“ říká Kateřina.

 

Jak vzpomínáte na dobu, kdy váš otec ještě vrcholově sportoval? Jezdila jste mu také vypomáhat na závody?

S tátou jsem jezdila po závodech opravdu od útlého věku. Vzala jsem si vždycky s sebou svého oblíbeného plyšového méďu a jelo se závodit. Později jsem začala vypomáhat s přípravami, vykonávat pozici ošetřovatelky a také jsem kondičně s koňmi pracovala v tréninku. Takto to pokračovalo až do mých devatenácti let. Poté jsem úspěšně odmaturovala a vydala se do Německa poznávat další nové věci. 

 

Máte sama za sebou nějaké závodní zkušenosti v sedle? 

Matně si vzpomínám, že za sebou několik hobby startů mám, ale jinak mě to k závodění nikdy moc netáhlo. Vždycky jsem se spíše snažila vypomáhat s věcmi okolo a chtěla jsem, aby koně vypadali hezky a upraveně. Jednu dobu jsem vedle koní zkoušela hrát ještě basketbal, ale stejně jsem pak vždycky skončila ve stáji, koně u mě byly vždy na prvním místě. 

 

 

 

Po odchodu do Německa jste se rozhodla stát profesionální ošetřovatelkou. Jak náročné pro vás bylo učení se všem novým věcem na této pozici? 

Do Německa jsem odcházela s pocitem, že většinu znám a všechny základní úkony jsou mi jasné. Tam jsem však zjistila, že je potřeba vědět ještě mnohem více. Na mysli mám třeba různé druhy zaplétaní hřívy, jednotlivé typy šamponů a vlastně celkovou péči o koně. Chtěla jsem toto celé poznávat, učit se od starších ošetřovatelů a získávat nové zkušenosti, které se mi hodí v této době každým dnem. Pořád jsem si říkala, že vydržím ještě jeden další rok a nakonec, když se ohlédnu zpět, tak z toho bylo krásných třináct let v Německu na této pozici. Po návratu Aleše Opatrného zpět do Čech jsem totiž zůstala v týmu Reného Tebbela, nedalo se od toho odtrhnout a ani mi to vlastně nedocházelo, že ten čas tak rychle letí. 

 

Kam vedla vaše cesta po ukončení této dlouholeté německé spolupráce? 

Já osobně nemám moc ráda změny a když to na určitém místě funguje, tak raději zůstávám a působiště neměním. U rodiny Tebbelů to přesně tak bylo, byl tam skvělý tým lidí a byly to pro mě nezapomenutelné roky. Poté tedy přišla nabídka od pana Kutěje, jestli bych nechtěla jít pracovat pro Aničku Kellnerovou. Musím přiznat, že jsem jí napoprvé odmítla, ale potom, vzhledem ke zdravotním komplikacím v rodině, jsem se rozhodla pro návrat do České republiky a místo u Aničky jsem nakonec vzala. Letos už to bude devátá sezona, kterou trávím po boku naší české reprezentantky. 

 

S Annou Kellnerovou jste se dostala na pětihvězdičkové závody a do společnosti světových jezdců a koní. Změnilo to nějak váš pohled na pozici ošetřovatelky koní? 

Zastávám názor, že nezáleží na jak obtížných závodech se o koně staráte. Rozhodující je samotný přístup ke koním a čas s nimi strávený. V mém případě to nikdy nebylo o tom, v jak významném týmu pracuji, ale převážně jsem se zaměřovala na koně, což je můj hlavní směr při této práci. Samozřejmě rozdíl je to veliký a nároky na koně, kteří startují na úrovni pěti hvězd jsou mnohem větší. Musíme dbát na jejich kvalitní kondiční přípravu, která však jde ruku v ruce s jejich celkovou pohodou, aby mohli podávat nejlepší možné výkony. V dnešní době k tomu máme nepřeberné množství přípravků, doplňků a pomůcek, s nimiž koním můžeme dopřát větší komfort před, ale i po jejich náročném sportovním výkonu. 

 

 

Co by podle vás měl kvalitní profesionální ošetřovatel ovládat a jak by měl vypadat jeho přístup? 

Já vždycky říkám, že my jsme tady pro koně, nikoliv naopak. To samé říkám i ostatním svým kolegyním, když se mě ptají na mé zkušenosti nebo rady. Mojí velkou zásadou je, že nikdy nevstoupím do cizího boxu a zároveň nesnesu, aby to někdo dělal u mých koní. Potom když vidím ošetřovatelky, které tuto práci neberou vážně a jejich koně stojí celé dny v boxe bez vody, tak se mi to samozřejmě moc nelíbí. Myslím, že my tu nejsme od focení si fotografií na sociální sítě a tancování na stolech při večerní zábavě. Nejprve musí být zajištěno, aby koně byli v pohodě a bylo o ně postaráno. Občas vypnout a pobavit se v kolektivu svých přátel je také hodně důležité, nesmí to však být na úkor práce. Tato myšlenka spojuje nás „Pětihvězdové krávy“, a proto si spolu tak dobře rozumíme a kdykoliv jsme si schopné navzájem poradit a pomoct. 

 

Míváte ve stáji vždy nějaké své oblíbence, které se snažíte podvědomě nějakým způsobem upřednostňovat? 

Neříkám to ráda, ale určitě to tak mám a máme to takto asi všichni v našem oboru. V minulosti jsem toto zažívala spíše s koňmi, kteří byli trochu v pozadí a nedostávalo se jim stejné pozornosti a péče jako těm stájovým jedničkám. Obecně vám k srdci nejvíce přirostou ti koně, s nimiž trávíte nejvíce času a s tím se nic dělat asi nedá. K tomu přispívají nejen situace radostné a vítězné, ale hodně na vztah s koněm má vliv i ta druhá strana, když je kůň ve stresu, trpí nějakým onemocněním a vy s ním ten čas trávíte a snažíte se mu být nápomocná. 

 

Můžete nám prozradit, co vás na práci ošetřovatelky baví úplně nejvíce, a naopak co úplně ráda nemáte? 

Na této práci mě baví v celku asi úplně všechno, a proto jí vykonávám už tolik let. Nejraději mám klidné chvíle s dobrou kávou v přítomnosti koní pasoucích se ve výběhu. To si už s přibývajícím věkem hodně užívám. Moc krásné jsou i situace, když se daří koním i jezdcům, s nimiž spolupracuji a ráda také trávím čas s koňmi o samotě, jen já a moji čtyřnozí parťáci. Nejhorší pro mě bývají situace, když jsou koně nemocní a cítím bezmoc je z onoho trápení dostat. I to však k našemu sportu patří a musíme se s tím naučit pracovat.    

 

Foto: Juan Luis Camrera, Stefano Grasso, Josef Malinovský / poskytla Kateřina Krpelová