Profesionální ošetřovatelka parkurových koní Markéta Nováková původně pochází z Opavy, ale sama hned na začátku rozhovoru zmínila, že během své ošetřovatelské kariéry už stihla procestovat téměř celý svět. Ke koním tíhla od svých dětských let. Na jedné dovolené s rodinou jí kousl kůň do zad, a tím se touha po práci s koňmi rozjela ještě intenzivněji. Své jezdecké začátky prožívala v opavském jezdeckém klubu v Kateřinkách. „Úplně první zkušenosti jsem získávala u Pavla Urbanského, v bývalé jezdecké stáji JK B.U.K. Opava. Na tomto místě jsem se učila všechno úplně od základů a poznávala ten pravý život u koní, na prvním místě byla vždy práce a až poté se šlo za odměnu jezdit. Myslím, že tímto by si měl každý člověk projít a nejprve poznat, co vlastně práce u koní obnáší,” vzpomíná na své první okamžiky u koní Markéta Nováková.
Už v tomto začínajícím období jste spíše inklinovala k ošetřovatelství nebo jste plánovala svou vlastní sportovní jezdeckou kariéru?
Od prvních chvílí jsem viděla, jak moc finančně náročný jezdecký sport je. I částečně z toho důvodu jsem se více zaměřovala spíše na péči o koně. Poměrně zásadní pro mě bylo setkání s Radkem Šídlem, s nímž jsem začala spolupracovat, složila jsem pod jeho vedením Zkoušky základního výcviku jezdce a později jsem už působila na pozici ošetřovatelky jeho koní, jezdili jsme spolu po závodech. Bylo to další působiště, kde jsem získala spoustu nových zkušeností a zpětně si vybavuji, že jsme za těch společných osm let udělali opravdu hodně práce. Do dnešní doby mám s touto partou lidí skvělý přátelský vztah, a to mě moc těší.
Sama tedy máte za sebou nějaké sportovní výkony? Do jaké úrovně jste se dostala?
Před několika lety jsem si pořídila vlastního obyčejného hnědého koně, od kterého mě všichni nejdříve odrazovali. První chvíle byly opravdu krušné, ale po konzultaci s Radkem Šídlem, jsem si valacha Ravelina pořídila, pustila jsem se s ním do práce úplně od začátku, našli jsme společnou cestu a prožili jsme spolu moc hezké chvíle. Účastnili jsme se parkurových soutěží do 115 centimetrů, převážně po České republice a občas jsme zkusili Amateur Tour při Českém skokovém poháru. Později už toho času bylo trochu méně, jelikož jsem ho hodně trávila v zahraničí na světových závodech, ale stihla jsem si s ním ještě splnit svůj sen. Startovali jsme v amaterské túře ve Wiener Neustadtu a dokonce jsme si domů přivezli i stužku za dobré umístění.
Co vás tedy přimělo k tomu, začít pracovat a živit se jako profesionální ošetřovatelka koní?
Nikdy jsem nebyla úplně studijní typ, občas jsem dávala přednost jiným a více zábavným aktivitám. Odjakživa pro mě bylo jezdecké prostředí hodně důležité a práce s koňmi mě prostě bavila. Zásadní rozhodnutí přišlo v roce 2011, kdy jsem si přes internet našla inzerát na práci u koní v Německu. První chvíle byly hrozné, neuměla jsem jazyk a celkově pracovní podmínky nebyly úplně vyhovující. Poté bylo ještě pár míst, která jsem vystřídala, a nakonec jsem se dostala k jezdkyni, která měla své koně ustájené ve stáji Marcuse a Meredith Beerbaum. To byl pro mě nejdříve trochu šok, ale byly to mé první větší zkušenosti jakožto ošetřovatelky koní světové úrovně. Následně jsem s touto jezdkyní odletěla na Floridu do Wllingtonu.
Jak poté pokračovala vaše profesionální ošetřovatelská kariéra?
Po návratu z Ameriky jsem dostala nabídku od Oldřicha Stani, který sháněl ošetřovatelku pro svou dceru Gabrielu. S nadšením jsem tuto nabídku přijala a v Holáskách ve stáji Fresta jsem působila více než šest let. S tímto týmem jsem zase poznala nové lidi a přátelé na kolbištích převážně v České republice a na Slovensku a toto období pro mě také hodně znamená.
Většina z nás už asi slyšela o „Pětihvězdových krávách”. Jak jste se až na tuto úroveň dostala a jak tyto zkušenosti změnily váš pohled na práci ošetřovatelky?
Měla jsem takové období, které prožívá asi každá ošetřovatelka, že najednou už bylo koní nějak moc, a že si chci najít jinou práci. Usadila jsem se v mém oblíbeném Brně. Také jsem částečně vypomáhala Lucii Anovčínové s její klisnou u nás ve stáji v Holáskách, kde jsem už však plánovala své působení pomalu ukončit. Jednoho dne mi Lucka oznámila, že mám čekat hovor od Aničky Kellnerové ohledně nové pracovní nabídky. Samozřejmě jsem tuto nabídku přijala, a tím se mi otevřely dveře do světa a přiblížila jsem se tak k oněm pěti hvězdám. Samozřejmě následoval proces učení se novým věcem, které jsem ani po tolika letech v tomto oboru neznala. Bylo to velmi náročné a každým dnem jsem poznávala své rezervy, byl to pro mě úplně jiný svět. V tomto kolektivu se kladl mnohem větší důraz na koně a už to jednoduše nebyla taková „legrace” jako v jiných stájích. Po čtyřletém působení u Anny Kellnerové jsem cítila velikou vděčnost a pokoru, že jsem mohla být součástí takto profesionálního týmu. Dosáhla jsem další své profesní mety a získala jsem obrovské množství znalostí, kontaktů a přátel, z čehož budu moci čerpat do konce svého života.
Můžete nám ve zkratce přiblížit váš běžný pracovní den na takto velkých závodech světové úrovně?
Každý ošetřovatel má při závodech většinou přidělené své koně, o které se stará. Při mé poslední práci na španělské Sunshine Tour jsem měla na starost koně tři. Nejprve však probíhá společné krmení, napájení a čištění boxů. Důležitou součástí péče o koně na závodech je ranní vodění koní a poté už se držíme časového harmonogramu podle jednotlivých startů a případného ježdění koní ještě před soutěžemi. Zmínit musím také běžné úkony, jako je zaplétání hřívy, čistění, sedlání a pomoc jezdcům na opracovišti. Pokaždé je však základ, aby byli koně spokojení a mohli podávat kvalitní výkony, a to musí každý ošetřovatel pro svého jezdce zajistit.
Co všechno musí profesionální ošetřovatelka koní zvládat a umět?
Velmi důležitá je zodpovědnost a jistá schopnost předvídat situace, které mohou nastat a těmto situacím umět předcházet. Přece jen máme v péči zvířata vysokých kvalit a nějaký úraz nebo nepříjemnost se může přihodit během vteřiny. Na druhou stranu zase pro mě nikdy hodnota a úroveň koní nebyla tak moc rozhodující. O každého koně je potřeba pečovat důkladně a tak, aby byl v pohodě a mohl se soustředit na sport a aktivity, k nimž je určený. Další neméně důležitý bod je znalost angličtiny. S tímto jazykem je v dnešní době možné se dorozumět a dohodnout na všem téměř s každým u koní. V neposlední řadě je potřeba se z toho prostě nezbláznit. Nastává spousta stresových situací, ale myslím, že je nutné zůstat nad věcí a pokud to je možné, tak si zachovat chladnou hlavu a smysl pro humor.
Co vás na této práci baví nejvíce a co naopak ráda nemáte?
Na práci ošetřovatelky sportovních koní mě asi nejvíce baví cestování na různá zajímavá místa. V této době je to sice silně omezené kvůli pandemii coronaviru a herpesviru u koní, ale už se moc těším, až bude vše zase v normálu a budeme se moci všichni potkávat na závodech a trávit tam i příjemné chvíle ve volném čase. Opravdu na této práci nemám ráda holení koní. Je to jeden z častých úkonů a mezi mé oblíbené rozhodně nepatří.
Foto: 1clickphoto, David Horváth / poskytla Markéta Nováková
