Celý incident se udál 20. ledna 2019 v domovské stáji Martina Vašáka v Mariánovicích. „Jeden pán mě dlouhou dobu uháněl, abych si sedl na jeho pětiletého koně. Údajně měl být obsednutý, hodný a byl ježděný dívkou. Celou přípravu jsem nepodceňoval, koně jsem si pečlivě nachystal a olonžoval ho, aby se trochu unavil. Po dosednutí do sedla se kůň nahrbil, vzápětí začalo rodeo a bylo jasné, že se mě chce zbavit. Zvolil pro to jistou metodu, postavil se na zadní a převrátil se na mě,” vzpomíná na hrozný zážitek Martin Vašák.  

 

 

Pamatujete si něco přímo bezprostředně po pádu?

 

Ano, já si to pamatuji celé. Nebyl jsem v bezvědomí a celou situaci jsem vnímal. Dokonce jsem si musel téměř sám i přivolat pomoc. Bylo štěstí, že se to stalo u nás ve stáji, a že tam pak byli další lidé, kteří mi mohli asistovat.   

 

 

Takže jste se nemohl vůbec pohnout?  

 

To ne, hýbat jsem se mohl. Poté, když se ze mě kůň odvalil, tak jsem jen instinktivně převrátil na břicho a odsunul se dál. Hned jsem si však uvědomil velikou bolest, brnění nohou a v oblasti pánve se dostavilo teplo. V tu chvíli jsem už věděl, že je něco špatně a raději jsem se hýbat přestal. Pouze jsem se ujistil, že můžu pohnout nohama. Do příjezdu sanitky už jsem ležel nehnutě, záchranáři mě pak přehodili zpět na záda, zafixovali a letecky jsem byl transportován do nemocnice.  

 

 

Jaká byla diagnóza, kterou vám lékaři sdělili?  

 

Jako první jsem slyšel, že mám zlomenou pánev a s tím související zlomeninu kosti křížové. Hned v den úrazu jsem podstoupil první operaci, při které mi rovnali posunutou míchu. Následně jsem asi po pěti dnech podstoupil další operaci, při níž mi sešroubovali kost křížovou. Později se rozvinul zánět, takže byla potřeba další operace a vyčištění.  

 

 

Jak dlouho tedy trvala celá vaše rekonvalescence?  

 

Probíhalo to od toho 20. ledna 2019 do 7. února 2020, kdy mi vyndali všechen kov a šrouby. Po šesti týdnech v nemocnici ve Střešovicích jsem byl na kratší dobu doma a poté jsem se přesunul na tři a půl měsíce do rehabilitačního ústavu ve Slapech, odkud jsem domů jezdil pouze na víkendy. Celé dny jsem cvičil a rehabilitoval a pokroky to byly obrovské.  

 

 

Kdy a jak probíhal váš návrat do sedla?  

 

Na koně jsem si poprvé sednul po devíti měsících od úrazu. Bylo mi řečeno, že kosti už jsou srostlé, a tak jsem vyrazil na lehkou vyjížďku. Bolelo mě po ní celé tělo, ale byl to skvělý pocit, a hlavně jsem zjistil, že se nebojím. Z toho jsem měl opravdovou radost a pomalu jsem se do toho začal vracet.  

 

 

V tuto chvíli už jste zpět v plné kondici? Nemáte žádná trvalá omezení?  

 

Ano, dá se říct, že jsem nyní zdravotně v pořádku a můžu pokračovat ve sportu. Občas tedy musím ještě docházet na masáže po větší námaze, protože mé zádové svaly ještě nejsou úplně silné a občas to tělo trochu bolí.  

 

 

Letos jste se vrátil zpět na parkurová kolbiště. Co všechno jste stihl v této sezoně? 

 

Největší letošní závody pro mě byly v Hořovicích při finále Českého skokového poháru. Chodil jsem soutěže pro jezdce do pětadvaceti let a parkury na výšce do 140 centimetrů.  

 

 

Jaké jsou vaše momentální jezdecké plány?  

 

V příštím roce plánuji opět závodit v kategorii U25, a to i při mistrovství České republiky. Když bude dobrá forma, tak bych zkusil i některou z Velkých cen Českého skokového poháru. Velkým životním krokem je nyní také moje nové pracovní angažmá v hořovické stáji u Aleše Opatrného. Od ledna nastupuji na pozici pracovního jezdce.  

 

 

Foto archiv Martina Vašáka