Když se vášeň spojí s talentem, vznikne vždy něco unikátního. Fotograf Martin Dokoupil miluje od útlého dětství koně, ale oblíbil si také fotografování, ke kterému ho vedli jeho tatínek a děda. 

 

Ke sportovní fotografii se dostal díky práci reportéra pro agenturu Reuters. Ačkoliv má bohaté zkušenosti s fotografováním celé řady sportovních odvětví, u těch koňských se díky vlastním zkušenostem ze sedla ještě víc projevuje jeho schopnost přesně vystihnout, co je důležité a na co se zaměřit.

 

Jak jste se dostal k fotografování jezdeckého sportu? Byla to láska k fotografii, ke koním, nebo obojí?

Od malička jsem miloval koně. Spořil jsem koruny do obálky nadepsané „Na koně“, lepil si do sešitu výstřižky z novin o Velké pardubické a moje nejoblíbenější knížka byla Sport královen od britského steeplechase žokeje a spisovatele Dicka Francise, kterou jsem přečetl snad dvacetkrát. Dokonce jsem nějakou dobu uvažoval, že bych mohl být žokej. Dostihy mě fascinovaly, a když mě rodiče vzali do Slušovic, byl jsem v sedmém nebi. Podařilo se mi dokonce uhodnout vítěze jednoho dostihu a vyhrát na tu dobu nemalou částku.

V té době jsem už experimentoval s focením na kinofilm pomocí jednoduchého mechanického fotoaparátu Beirette. Koně byli přirozeně mým nejoblíbenějším tématem. Vyvolávání filmů a fotek v improvizované černé komoře doma byla moje oblíbená činnost. Technickou podporu jsem měl nejen od otce, ale i od dědečka, který maloval obrazy, fotil a naučil mě základy expozice, kompozice a vůbec to, jak udělat dobrou fotku.

Sportovní fotografii jsem se začal věnovat později během působení jako ekonomický reportér agentury Reuters pro státy Perského zálivu a Jemen v Dubaji. Velký dík patří Ahmedu Jadallahovi, šéfovi fotografů pro Blízký východ. Když jsem mu poprvé ukázal své fotky z parkurové Grand Prix v Abú Dhabí, řekl mi, že bych měl fotit sport častěji, a nabídl mi možnost používat agenturní techniku, kdykoli se bude dít něco zajímavého. To pro mě byla obrovská motivace. Postupně mě zasvětil do technik focení různých sportů a začal mě o víkendech posílat na sportovní akce ve Spojených arabských emirátech. Jeho podpora byla klíčová pro to, kde jsem dnes.

 

Na jaká jezdecká odvětví se nejraději zaměřujete a proč?

Nejraději fotím dostihy, protože miluji plnokrevníky – jejich rychlost, srdce, inteligenci a charakter. Jen vidět plnokrevníka v plném trysku je naprostá poezie pohybu. A cítit to všechno ze sedla je něco mimo tento svět. Když letíte prostorem jako jeden celek a vnímáte energii, která vychází z jeho „motoru“, je to nepopsatelný zážitek.

Fotím ale všechny jezdecké disciplíny. Mezi mé další oblíbené patří military, parkur, spřežení a voltiž, které již několik let fotím pro Mezinárodní jezdeckou federaci. Sérii akcií také pravidelně dokumentuji pro švýcarskou značku Longines, globálního partnera dostihů a jezdeckého sportu.

 

Čím se z vašeho pohledu liší fotografování jednotlivých jezdeckých disciplín? Které koňské odvětví je podle vás nejtěžší fotit?

Každá disciplína je v něčem unikátní a náročná. Každá vyžaduje důkladnou znalost a pečlivé plánování – bez toho dobré fotky neuděláte. Nejde jen o zachycení akce, ale jako v každém sportu i o napětí a emoce. Musíte vědět, jak se kůň pohybuje, která fáze a úhel nejlépe vystihují danou disciplínu. Podle toho si vybíráte vlastní pozici, případně rozmístíte fotoaparáty na dálkový odpal. Klíčem je schopnost předvídat.

Například u parkuru je důležité vědět, kde je poslední překážka, kam pravděpodobně jezdec zatočí a jak rychle mu dojde, že vyhrál. U dostihů musíte počítat s tím, že někdo může přijít silně koncem a vyhrát o nos na cílové čáře. A pokud vyhrál Frankie Dettori? Pak musím být připraven na jeho ikonický seskok z koně.

Drezura naopak vyžaduje maximální preciznost a perfektní načasování. Beru to jako výzvu.

Hodně pomáhá, když člověk jezdecký sport sám dělá — mám to štěstí, že jezdím a vlastním plnokrevníka po dostihové kariéře s výjimečným charakterem. Díky tomu přesně vím, co je důležité a jaké to je ze sedla, a to mi za hledáčkem dává velkou výhodu.

 

 

Jaké si kladete hlavní výzvy při fotografování koní?

Dobrá fotka by měla vyprávět příběh a vyvolávat emoce. Ke sportovní fotografii přistupuji jako k reportáži, ale nesmí v ní chybět kreativita. Vždy musím vědět, kdo je mým klientem – tisková agentura, organizátor, sponzor, jezdec, majitel koně nebo hřebčín – a podle toho přizpůsobit výstup jejich potřebám a očekáváním.

 

Máte nějaký snímek, který pro vás osobně znamená nejvíce? Pokud ano, čím se vymyká – kompozicí, technikou, emocemi nebo příběhem?

Nemám jeden vyloženě nejoblíbenější snímek – je jich víc a za každým stojí zajímavý příběh.

Například černobílá fotka padajícího koně, který se dívá přímo do objektivu fotoaparátu na dálkový odpal při Poháru národů ve všestrannosti ve švýcarském Avenches. Získala stříbro ve World Sports Photography Awards 2025 a zachycuje drama i rizika jezdeckého sportu. I když pád vypadal hrozivě, skončil bez zranění pro koně a jen s modřinami a bolestí hlavy pro jezdkyni.

Jiným silným momentem je Chalou s Emanuelem Gaudianem, jak ve francouzském La Baule letí vysoko přes vodní příkop. Fotka vznikla pomocí širokoúhlého objektivu na dálkový odpal a díky Chalouovu nezaměnitelnému stylu získala před čtyřmi lety bronz ve stejné soutěži.

Velmi emotivní je pro mě i záběr Henrika von Eckermanna z loňské olympiády v Paříži. Po nešťastném pádu ve finále parkuru se omlouvá svému jinak bezchybně skákajícímu koni King Edwardovi, který předtím přivedl Švédsko ke zlatu v Tokiu – prvnímu od roku 1924.

Ze stejné soutěže pochází i další oblíbený záběr: Martin Fuchs na fenomenálním Leone Jei, jak skáče překážku připomínající Eiffelovu věž, navzdory ztracenému třmenu.

Co se týče netradiční techniky, rád vzpomínám na zakázku pro dubajský Team Z7, kdy jsme při východu slunce v poušti fotili bělouše Danubio de Galvez při capriole – jednom z nejnáročnějších pohybů vysoké školy drezury. Chtěl jsem tomu pohybu dodat dramatický náboj pomocí studiového blesku typu strobe, který používám při focení motorek. Nejprve jsme otestovali, jak kůň reaguje na záblesk v klidu. Když nijak nereagoval, věděl jsem, že bude bezpečné použít ho i v akci. Z předchozího pozorování jsem věděl, kam asi dopadá, a mohl si lehnout do bezpečné vzdálenosti.

Celý pohyb trvá jen dvě vteřiny, recyklace blesku Profoto B1X je při plném výkonu jen o zlomek rychlejší – což znamená, že máte jen jednu šanci. A protože je pohyb fyzicky náročný, musíte počítat s maximálně čtyřmi pokusy. Načasování musí být naprosto přesné. Stejný pohyb jsme fotili i v centru Dubaje, kde kůň skákal capriole před kulisou mrakodrapů Dubai International Financial Centre.

 

Jakou techniku nejčastěji používáte při focení jezdeckého sportu?

Každá disciplína je jiná – záleží na prostředí, podmínkách i požadavcích klienta. Osobně používám při práci nejčastěji dva až tři fotoaparáty. Jeden mám osazený 400milimetrovým teleobjektivem, druhý 70 až 200milimetrovým a případně třetí 24 až 70milimetrový. Tato kombinace mi umožňuje se rychle přizpůsobit měnícím se situacím bez nutnosti měnit objektivy.

K tomu často využívám i fotoaparáty na dálkový odpal, v různých konfiguracích – buď rádiem, nebo pomocí speciálního detektoru otřesů dráhy. Tyto záběry umožňují unikátní úhly z míst, kam se z bezpečnostních důvodů nesmí. Vidím je ale spíš jako doplněk – nikdy se na ně nedá stoprocentně spolehnout, například kvůli možnému rušení signálu, což byl velký problém například na loňské olympiádě v Paříži.

 

Preferujete výraznější úpravu fotografií, nebo se snažíte zachovat co nejpřirozenější vzhled?

Nejlepší fotka je ta, kterou není třeba upravovat vůbec – nebo jen minimálně. Ořez, úprava světel a stínů, to je většinou maximum, co dělám. Práce pro tiskové agentury vás naučí rychlosti a důrazu na věrné zachycení reality.

Občas navíc převádím vybrané snímky do černobílé, pokud to lépe vystihuje náladu nebo pokud barva působí rušivě. Černobílá obraz zjednodušuje a přirozeně vede pozornost k hlavnímu motivu.

 

Jak probíhá vaše spolupráce s jezdci, majiteli koní nebo organizátory závodů? Musíte se často přizpůsobovat jejich požadavkům, nebo si udržujete vlastní styl focení? Poznáte bezpečně svoji fotografii od snímku jiného fotografa, byť třeba fotil vedle vás? Myslíte si, že vaše fotky mají výrazný „rukopis“?

Každý fotograf má svůj vlastní rukopis – a i na velkých akcích, kde fotí stovka kolegů, nenajdete dvě totožné fotky ze stejného místa. Právě ta různorodost dělá fotografii zajímavou.

Klíčem je dodat výstup, který odpovídá požadavkům klienta – ať už je to jezdec, sponzor, organizátor nebo médium. Lidé si mě najímají proto, že se jim líbí můj styl a věří mé expertize. Styl zůstává stejný bez ohledu na zadání.

 

Na co se při focení koní nejvíce soustředíte? Pohyb koně, soulad jezdce s koněm, nebo celkovou atmosféru prostředí?

Snažím se co nejlépe vystihnout danou disciplínu v celé její šíři – tedy nejen akci, emoce a atmosféru, ale také nečekané úhly pohledu (například s pomocí dálkově ovládaných fotoaparátů) nebo zákulisní momenty.

Nejde jen o vztah mezi jezdcem a koněm, ale i o celý tým lidí, kteří za nimi stojí – ošetřovatele, trenéry, kováře, veterináře, majitele, rodinu. Všichni hrají důležitou roli a jejich přítomnost a reakce mohou dodat příběhu hloubku.

 

 

Jak se podle vás změnilo fotografování jezdeckého sportu v posledních letech? Vidíte nějaké nové trendy?

Nemyslím si, že by se zásadně změnilo samotné vnímání jednotlivých disciplín mezi fotografy. Co se ale výrazně mění, je technika – nástup bezzrcadlovek a rychlý vývoj senzorů i ostření přinesly možnosti, o kterých se nám ještě před pár lety ani nesnilo.

Velký vliv mají samozřejmě i sociální sítě – mění způsob, jakým se výstupy ze sportovních akcí sdílí, a zvyšují tlak na rychlost i vizuální atraktivitu.

Zároveň je čím dál větší citlivost veřejnosti k otázkám welfare koní. To vytváří tlak na organizátory i jezdce, a tím pádem i na fotografy, aby přemýšleli o tom, co a jak zachycují. Například žokej Junior Alvarado dostal nedávno pokutu 62.000 dolarů a dvoudenní distanc za osminásobné použití bičíku na Sovereignty, vítěze Kentucky Derby. Přitom pravidlo o maximálně šesti pobídkách bičíkem bylo v USA zavedeno teprve před třemi lety. A celá HISA (Horseracing Integrity and Safety Authority), která má na bezpečnost a regulaci dostihů dohlížet, vznikla teprve v roce 2020 – pod tlakem veřejnosti, po sérii úmrtí koní a dopingových skandálech.

 

Zaměřujete se jako fotograf koní, respektive jezdeckého sportu a dostihů, i na jiné nekoňské obory? Jaké? A kde v tomto žebříčku stojí koně?

Rád fotím nejen dostihy a různé jezdecké disciplíny, ale i další sporty – třeba ragby, fotbal, golf, tenis, enduro cross nebo tradiční závody plachetnic. Právě v posledních dvou kategoriích jsem také získal ocenění ve World Sports Photography Awards.

Práce pro agentury jako Reuters, Associated Press nebo Getty Images mě naučila univerzálnosti a schopnosti rychle se přizpůsobit – musíte umět zvládnout cokoli pod časovým tlakem, ať jsou to zprávy nebo fotky. Ale koně pro mě vždy měli a budou mít výsadní postavení.

 

Co byste doporučil lidem, kteří by se chtěli věnovat focení jezdeckého sportu?

Aby se nenechali odradit tím, že nemají nejnovější techniku – a nebáli se to zkusit. Důležité je odhodlání, trpělivost a neustálá snaha se zlepšovat a učit. Bez těchto tří věcí se v jakémkoli oboru, nejen ve sportovní fotografii, člověk daleko nedostane.