Během mateřské dovolené se pro Michaelu Křížkovou stalo fotografování koní nejen hlavním příjmem, ale i cestou zpět ke koním, ke kterým měla silný vztah od dětství. Když musela kvůli souhře okolností jezdecký sport opustit, hledala způsob, jak si zachovat blízkost k tomu, co tolik milovala. A našla ho právě v hledáčku fotoaparátu.
Od prvních snímků štěněte po výrazné portréty koní a dynamické záběry z parkuru – v jejích fotografiích se mísí cit pro detail, atmosféru a emoce. V rozhovoru prozrazuje, co pro ni znamená ideální snímek, jak zvládá práci s lidmi i techniku, a proč je pro ni focení víc než jen stisk spouště.
Míšo, jak jste se dostala k fotografování jezdeckého sportu? Byla to láska k fotografii, ke koním, nebo obojí?
Fotoaparát jsem si původně koupila během covidu, když jsem si pořizovala štěně. Chtěla jsem si ho fotit jen tak pro radost, nudila jsem se. Jelikož od malička jezdím na koni, ale před pár lety jsem musela s jezdectvím skončit, napadlo mě, že focením závodů bych si mohla vynahradit ten čas u koní, který mi tolik chyběl. Tak to vlastně celé začalo. Dá se tedy říct, že to byla především láska ke koním.
Na jaká jezdecká odvětví se nejraději zaměřujete a proč?
Ačkoliv jsem drezurní jezdec, paradoxně mě nejvíce baví fotit parkur, který také fotím nejčastěji. Občas zavítám i na drezurní závody, ale parkur mi přirostl k srdci víc.
Čím se podle vás liší fotografování jednotlivých jezdeckých disciplín? Která je nejnáročnější?
Myslím, že parkur může dobře nafotit i člověk, který ho sám nikdy nejezdil, stačí ho trochu nakoukat, aby věděl, kdy zmáčknout spoušť. Drezura je podle mě na focení mnohem náročnější, a to i pro někoho, kdo jí rozumí. Drezurní jezdci jsou často velmi kritičtí a je těžké se jim zavděčit. S jinými disciplínami zatím nemám zkušenosti a aktuálně to ani neplánuji měnit.
Na co se při focení koní nejvíce soustředíte – pohyb, soulad s jezdcem, nebo atmosféru?
Pro mě jsou nejdůležitější emoce a celková atmosféra, ať už jde o závody, nebo stylizované portrétní focení. Na závodech mě baví nejen klasické skokové momenty, ale i záběry ze zákulisí, které často říkají víc než samotná akce.
Jaké výzvy při focení koní nejčastěji řešíte?
Každé focení se snažím pojmout jako zážitek – nejen pro mě, ale hlavně pro lidi, které fotím. Největší výzvou bývá prostředí. Když přijedete do stáje, kde to zrovna není vizuálně přívětivé, je náročné vytvořit hezké fotky. Mojí osobní výzvou je focení na černém pozadí – mám z něj respekt, ale o to víc se v tom snažím zlepšovat a vzdělávat.
Máte nějaký snímek, který je pro vás osobně výjimečný?
Ano, mám několik takových srdcovek. Jsou to většinou fotografie lidí, kteří jsou mi blízcí. Právě díky těmto vztahům bývá atmosféra při focení uvolněná, což je na fotkách vždy znát. Tyto snímky pro mě mají největší hodnotu hlavně díky emocím, které nesou.
Jakou techniku používáte při focení jezdeckého sportu?
Používám dva fotoaparáty – Canon EOS R6 a Canon EOS R5. Mezi moje nejčastěji používané objektivy patří Sigma 105 mm f/1.4 Art (na portréty), Sigma 70–200 mm f/2.8 (na závody) a nově i můj vysněný Sigma 120–300 mm f/2.8, který chci tuto sezonu pořádně otestovat.
Jak přistupujete k upravování fotografií?
Při focení závodů zachovávám co největší přirozenost, výrazné úpravy tam nedělám. Naopak u portrétů si ráda hraji s barvami a kontrasty, ale stále se snažím, aby výsledek působil přirozeně.
Jak probíhá vaše spolupráce s jezdci, majiteli koní nebo organizátory závodů?
Už několik let fotím hlavně seriál Amateur Jump Tour a nově také Profi Jump Tour. S organizátory mám domluvenou spolupráci, v jejíž rámci dodávám nejen fotografie, ale i krátká reels videa. Do mého stylu mi ale nikdo nemluví. Myslím si, že každý jezdec si najde fotografa, jehož styl mu vyhovuje, a právě tím si pak vybírá. V portrétní fotografii se snažím o výrazný rukopis, načež mi lidé často říkají, že moje fotky poznají, což mě opravdu těší.
Cítíte změny ve stylu fotografování jezdeckého sportu v posledních letech?
Rozhodně vnímám, že se focení koní čím dál více rozmáhá a láká nové fotografy. Zvyšuje se tím i konkurence, což podle mě zlepšuje celkovou kvalitu. Mě osobně to motivuje neustále na sobě pracovat a zlepšovat se.
Prozradíte váš zatím nejnáročnější moment při focení jezdeckého sportu?
Každé závody hodně prožívám spolu s jezdci. Jakýkoli ošklivý pád mě vždy silně zasáhne. Co se týče technické stránky, tak za nejnáročnější část považuji komunikaci s lidmi a vyřizování objednávek, protože administrativa kolem je někdy opravdu náročná.
Co dalšího kromě koní fotíte a jak vysoko jsou u vás koně v porovnání s ostatními?
Fotím také portréty psů, rodiny, svatby a další různé akce. Loni jsem si dokonce splnila sen a pořídila si vlastní fotoateliér. Ale koně a psi u mě rozhodně vedou, jsou to moje srdcové záležitosti.
Co byste doporučila těm, kteří chtějí začít s focením jezdeckého sportu?
Dnes je konkurence opravdu velká. Důležité je nevzdávat se, pracovat na sobě a nenechat se odradit prvním neúspěchem.
