reklama 11B

Napoprvé jsem udělal díru v Taxisu. Teď už dostihy nestíhám, říká Mátl

ikonka

Bývalý překážkový žokej Bohuslav Mátl patřil dlouhá léta do české špičky. Pak dal přednost povolání kováře a dnes se kolem plnokrevníků pohybuje už jen v zákulisí. Všechno se stihnout nedá, vysvětluje v rozhovoru pro server Jezdci.cz.
02.04.2019 15:05  |  Autor: Martin Cáp  |  Rubrika: Dostihy  |  
NEPŘEHLÉDNĚTE
| FANCLUB
reklama 12C

Mnohokrát v kariéře jezdil před zaplněnými tribunami, ale v posledních letech si Bohuslav Mátl zvykl na soustředěnou práci mimo dohled publika. Bývalý překážkový žokej, který s dostihovými koňmi procestoval svět, je uznávaným kovářem.
 
Když při sobotním dni otevřených dveří trenéra Václava Luky v Bošovicích předváděl ukázku kování, jako kdyby se na chvíli vrátil proti proudu času. Po dlouhé době se mu dívaly pod ruce stovky diváků. Včetně těch, kteří Mátla na závodištích už nepamatují.
 
"Od chvíle, kdy jsem na podzim 2012 ukončil kariéru, jsem byl na dostizích snad jednou. První dva roky mi to chybělo, ale dnes už to beru s nadhledem. Ono prostě nejde létat od pondělí do pátku mezi stájemi a pak trávit víkendy na závodištích. V sezoně mám nejvíc práce a snažím se také být s rodinou. Je třeba občas vypnout," říká muž, kterému se na tuzemských závodištích vždycky říkalo Bob.
 

Tip: Přesně ví, co se po ní chce. Almond Eye je národní hrdinkou už teď

 
Kromě svěřenců trenéra Václava Luky se stará ještě o koně několika trenérů. Většina Mátlových klientů se ale už rekrutuje z nedostihové sféry.
 
"Dohromady máme třeba 450 koní. Už pět let spolupracuji s Liborem Sedlářem a máme plné ruce práce. Kolikrát třeba vyjíždíme v pět hodin ráno a vracíme se v deset večer, je to náročné. Záda mi naštěstí zatím drží, musím to zaklepat. Horší je to s kyčlemi," přiznává.
 
Poslední vítězství s Charme Lookem
 
V dostihovém sedle strávil Bohuslav Mátl čtrnáct let. Skončil v nejlepším jezdeckém věku. Na první pohled utnul kariéru ze dne na den, ale ve skutečnosti v něm rozhodnutí zrálo delší dobu. Několik sezon totiž kombinoval obě své profese.
 
"Můj den v sezoně vypadal tři a půl roku tak, že jsem v půl šesté šel do práce, v jednu odpoledne jsem slezl z koně, přesedl na traktor a nakonec jsem šel kovat. Každou středu jsem stavěl barák a o víkendech jsem lítal po dostizích. Dlouhodobě už to nešlo stíhat, zvláště po přestěhování do Popelína," vysvětluje.
 
Podobně jako jiní překážkoví jezdci se i Bohuslav Mátl nakonec dostal do fáze, kdy začal přemýšlet o rizicích svého povolání. "Víte, najezdil jsem toho hodně a těžké úrazy typu zlomené páteře se mi vyhýbaly. Pravidelně jsem ale sledoval, jak starším kolegům praskají kosti a bylo mi jasné, že jednou přijde rána a… Bylo toho už dost," dodává.
 
Dodnes mu zůstává v paměti poslední víkend kariéry. V sobotu vyhrál velmi lehce o 15 délek Závěrečnou steeplechase s hnědákem Charme Lookem a v neděli jel na jednoho koně do Bratislavy. "Kluci mi zazpívali ve vážnici. Myšák (Jaroslav Myška) spustil ,Mně se líbí Bob’ a bouchli jsme čtyři flašky šampaňského. Bylo to takové nostalgické," usmívá se.
 
Posledním koněm, na kterém Mátl seděl v Pardubicích, byl paradoxně pozdější vítěz Velké pardubické.
 
"Charme Look byl tenkrát u trenéra Milana Theimera a ještě se učil. Občas udělal chybu na překážce. On skočil, bum, zvedla se zem, letěl a při dopadu to neustál nebo to stáhl krkem. Už v té době to byl výborný kůň a velká naděje. Jen jsem nevěřil, že zůstane zdravý," vzpomíná Mátl na valacha, s ním vyhrál tři dostihy.
 
Od Josefa Váni do Kanady a dál
 
S koňmi začínal v dětství u Vladimíra Vinklárka, prošel i několika menšími stájemi. Jeho dostihový život nastartoval zimní pobyt v Düsseldorfu. "Byl tam Jindra Horák, který měl koně u Váňů. Zavolal Josefu Váňovi, že tady má talentovaného kluka. V Bohuslavi jsem pak strávil čtyři krásné roky," vrací se ke svým prvním dostihovým krůčkům.
 
Pro Josefa Váňu má dodnes odježděno nejvíc dostihů. Ve stáji v té době působili čerstvý šampion Radek Havelka, Jiří Plzák a posléze Michal Köhl. "Přišel jsem tam jako zelený amatér, byl jsem vlastně stájová čtyřka. Se samotným Josefem Váňou jsme měli výborný vztah, občas mě posadil na své koně i později," popisuje.
 

Čtěte také: Čeští žokejové na vlně úspěchů, Jockey Club mění pravidla Koně roku

 
Jedním z prvních Mátlových oblíbenců byl Rainbow Hero. "To byl můj srdeční kůň. Spolehlivý skokan, ale hrozný flákač. Zároveň měl neuvěřitelný konec. V sezoně 2002 jsme vítězstvím v Lysé nad Labem rozhodli o Váňově zisku trenérského šampionátu," vybavuje si Mátl.
 
Z největší překážkové stáje v zemi odešel spolu s přítelkyní do Kanady, následně se přes Floridu dostali do Irska k trenérovi Davidu Wachmanovi. "Trénoval pro Coolmore. Každý rok dostával nový přísun Storm Catů a dalších špičkových ročků."
 
Ve velké irské stáji Bohuslav Mátl zůstal více než rok, ale kvůli ježdění dostihů ho to stále víc táhlo na sezonu domů. Partnerka Dagmar, špičková pracovní jezdkyně, pak absolvovala několik zahraničních štací sama a žokej se k ní vždy přidával na zimu.
 
"Obrovská škola bylo třeba působení u Nickyho Hendersona. I když mě v tréninku nechal skočit jen dvakrát, třikrát a pak na to vždycky přijeli borci jako A.P. McCoy. Vůbec jsem během těch zimních pobytů potkal hodně špičkových rajťáků, u Johna Carra jsem jezdil v práci s Philipem a Ninou Carberryovými," dodává.
 
Eliška a díra v nejslavnější překážce
 
V Česku strávil několik sezon u Martina Suchánka, později u Václava Luky a jezdil také pro celou řadu dalších trenérů.
 
"Největším problémem mé kariéry asi bylo, že jsem byl takový stálý, sedl jsem si na všechno a někdy jsem nedokázal upřednostnit lepší nabídku. Neuměl jsem lidem říct ne, ale na druhou stranu musím říct, že toho nelituji. Vrátilo se mi to v dobrých mezilidských vztazích. Málokterý majitel může říct, že bych ho nechal ve štychu, když jsem něco slíbil," konstatuje.
 
Velkou pardubickou jel celkem šestkrát. Hned jeho první start v roce 2006 patří do zlatého fondu českých dostihových historek. "Už jsem byl převlečený, odnesl jsem si tašku do auta a volal jsem přítelkyni, ať mi koupí pivo a podíváme se na Velkou. Šel proti mně trenér Václav Soukup a volá: Bobe, musíš jet Elišku Přemyslovnu, Marek Stromský si zlomil klíční kost. Kluci už šli do vážnice a já mazal zpátky k autu pro tašku," vypráví.
 
Na schodech potkal trenéra a vítěze Velké pardubické z roku 1976 Františka Zobala, kterého se začal překotně ptát, jak má skočit Taxisův příkop. "A on říká: Bobe, tam jsou tři břízy a na ty miř, nesmíš mířit na Irskou lavici," směje se Mátl.
 

Čtěte také: Jak vesničané ohromili dostihový svět. Chystá se film o Dream Alliance

 
Nečekaná šance pro něj skončila právě před Taxisem, kde Eliška Přemyslovna zastavila a Bohuslav Mátl setrvačností proletěl živým plotem přímo do příkopu. Klisna si pak slavnou překážku skočila sama, dopadla na doskokovou hranu a běžela dál. "Šlo to hodně na vrub mé nezkušenosti. Udělal jsem do Taxisu díru, která tam byla další tři roky. Pepa Bartoš mi pak říkal: Ty vole, tam nejsou tři břízy, ale cedule České pojišťovna!"
 
Lehce komická scéna každopádně Mátlovi pomohla dostat se do povědomí a v dalších sezonách dostával více příležitosti. Od té doby se držel v nejlepší desítce překážkového šampionátu a vyhrál Velkou mosteckou nebo Stříbrnou trofej.
 
Mátlovým nejlepším výsledkem ve Velké pardubické bylo šesté místo s Jungem v roce 2009. O dva roky později jezdil Trezora, kterého dodnes považuje za nejlepšího koně, na kterém seděl. Po sezoně strávené v Itálii a Francii ale spadli na Havlově skoku.
 
"Velká mu vůbec nesedla. Neměl jsem dobrý pocit, špatně skákal a nakonec jsme hodili salto na Havláku. Od té doby jsme se už nepotkali. Ve Velké pardubické se nikdy neprosadil, ale byl to kůň par excellence," vzpomíná.
 
Dnes už dostihy sleduje jen z povzdálí. "Že bych se díval, jak si vedou na dráze koně, které kovu, to nemůžu říct. Registruji ale třeba velký nedostatek jezdců. Nedávno jsme se s přáteli dopočítali, že na překážkách tady máme nějakých patnáct jmen, v mých začátcích bylo jezdců třikrát tolik. To bude myslím stále větší problém," uzavírá Bohuslav Mátl.
 
 




reklama 13A

NEPŘEHLÉDNĚTE