Dlouho si myslela, že zakotvila v Itálii, ale po mnoha letech strávených na Apeninském poloostrově se Kristýna Bezděková rozhodla jít za novými výzvami. Minulý týden odletěla do Hongkongu, kde bude působit jako pracovní jezdkyně ve stáji bývalého hvězdného žokeje Douglase Whyta.
Jedna z nejúspěšnějších jezdkyň české historie tím do určité míry překvapila i sama sebe. "Jdu do nového a vlastně úplně nevím, co všechno od toho čekat. Moc se na to těším, Hongkong byl vždycky můj sen. Dostihový sport je tam na vysoké úrovni, navíc opět poznám novou mentalitu," zamýšlí se.
Šanci pracovat v jedné z nejrozvinutějších dostihových zemí světa měla už před několika lety. "Tenkrát jsem posílala do Hongkongu životopis. Zrovna jsem ale začala pracovat pro špičkového italského trenéra Stefana Bottiho a v jeho stáji se mi tak zalíbilo, že jsem jakékoli snahy odejít jinak utnula. Otevřely se mi nové možnosti, kterých jsem chtěla využít, a rozhodla jsem se ještě zůstat. Itálie se navíc těžko nechává za sebou," přiznává.
Petice proti jediné profesionálce
Od posledního vítězství Kristýny Bezděkové v italské Firenze na jaře uplynuly tři roky. Z Česka odcházela v roce 2008 s bilancí 72 vítězství včetně jedničkových úspěchů s hvězdným sprinterem Silnarem. Po příchodu do Pisy přidala dalších 21 úspěchů.
"Na ženu jsem jezdila poměrně dost, byla jsem v Itálii jednu dobu jediná profesionálka a dostávala jsem koně také od jiných trenérů. Moc mě to bavilo," usměje se při vzpomínce na úspěchy v sedle.
Když v Itálii vznikla speciální série pro jezdkyně, v níž nastupovaly amatérky proti profesionálkám, Bezděková se záhy stala jednou z jejích hlavních hvězd. A právě to paradoxně stálo za tím, že svou dostihovou kariéru před třemi lety v tichosti ukončila.
Sama na to dnes vzpomíná bez velké hořkosti. "Každý měsíc se běžel jeden dostih a mně se podařilo několikrát vyhrát, pravidelně jsem se také umisťovala. Amatérské jezdkyně to rozčílilo a dokonce sepsaly petici, že nechtějí jezdit proti profesionálce. Těžce jsem to nesla. Nakonec mě to tak znechutilo, že jsem v jedné chvíli řekla: Dost, už nebudu jezdit. A tím to skončilo," vypráví.
Během svých italských sezon Kristýna Bezděková zdaleka nejezdila jen v Pise nebo na dnes už nefungující dráze v Grossetu, ale pravidelně byla k vidění také na velkých drahách Miláně nebo Meranu.
"Dostávala jsem od tamních trenérů koně i v normálních dostizích, ale jezdit proti mužům je v Itálii mnohem těžší. Měla jsem tam také nějaké úspěchy, ale nebylo to tak lehké jako proti holkám. S těmi jsem si vyloženě pohrávala a byla to zábava, zatímco proti mužům to byly přece jen větší nervy," ohlíží se za italskou kariérou.
Žokej musí být i diplomat
Pokud si má přehrát v paměti své největší úspěchy, napadají ji spíše průběhy dostihů než výsledky. "Myslím, že se to nedá brát podle kategorie, ale spíš jakým způsobem se mi třeba podařilo vyhrát. Některé z těch dostihů vnímám jako takové své osobní úspěchy Je jich pár, kterých si vážím," popisuje.
S odstupem času si cení i své české kariéry. "V té době jsem jezdila proti zkušeným žokejům jako Karolovi Šarinovi, Allanovi Petrlíkovi a dalším z jejich generace, takže to vůbec neberu na lehkou váhu. Třeba zrovna Allan mi hodně pomohl. V době působení v jeho stáji mě opravdu vychoval," usmívá se.
Pro leckoho, kdo pamatuje začínající Kristýnu Bezděkovou na přelomu tisíciletí, můžou tato slova znít trochu překvapivě. "Tenkrát jsem všechno brala dost ležérně. Dnes už vím, čím to bylo způsobené. Nemám na žokeje tu správnou povahu, jsem hodně přímá a říkám, co si myslím. Včetně věcí, které mě později třeba mrzí. Kdo chce být dobrým žokejem, musí na to mít povahu. Člověk by měl být diplomat a umět jednat nejen s koňmi, ale i s lidmi," hodnotí po letech.
Sama však ničeho nelituje. Stejný temperament a zarputilost, které jí občas byly na překážku v dostizích, jí rozhodujícím způsobem pomohly prosadit se v novém prostředí. "Kluci na mě v italských dostizích zpočátku ledacos zkoušeli. Díky své povaze jsem se vypracovala tam, kde jsem. Nic jsem si nenechala líbit, i když to zpočátku bylo hodně těžké..."
V Kataru s vítězem italského derby
V Itálii se stala ceněnou pracovní jezdkyní, známou svým stylem a citem. Své mladé koně jí svěřovala i velká jména italského turfu jako Luigi Camici. Nový impuls však Kristýna Bezděková získala až v šampionské stáji Stefana Bottiho. V centrále Cenaia v Toskánsku strávila pět let.
Setkala se tady se špičkovými koňmi. Několikrát jezdila v práci třeba klasickou vítězku a šestou z Prix de Diane Sound Of Freedom, se suverénním vítězem italského derby Mac Mahona cestovala do Kataru.
"Předtím jsem ho v práci moc nejezdila, protože Mac Mahon byl moc hodný a inteligentní kůň. Svou povahou dlouhou připomínal spíš valacha a najednou vyhrál o pět délek derby. Své kvality později dokázal i na mezinárodní scéně. Musím říct, že s každým z těch koní jsem měla nějaký vztah, i s ním. Bylo mi moc líto, když se později v dostihu zranil. Ještě ho zkoušeli vrátit na dráhu, ale nešlo to a nakonec odešel jako plemeník do Japonska," vypráví Bezděková.
Právě v Dauhá, kde Mac Mahon lehce ovládl Qatar Derby, naplno pocítila důvěru svého zaměstnavatele. "Měla jsem od Stefana velkou podporu, věřil mi na 100 procent. Dal mi všechno k dispozici, a protože jsem jeho trénink už dobře znala, většinou mi místo instrukcí jen řekl: Však už víš," dodává.
Všechno změnil jeden e-mail
Navzdory tomu začala Kristýna Bezděková s postupem času stále více přemýšlet o další motivaci a změně prostředí. "Dělat jen pracovního jezdce v prostředí, které jsem důvěrně znala, mě přestávalo naplňovat. Odstěhovala jsem se domů a přemýšlela jsem, co budu dělat dál…"
Na chvíli ji napadlo vrátit se do Česka natrvalo. Brzy však zjistila, že se jí Itálie během patnácti let zadřela pod kůži víc než si myslela.
"Už v září mi byla v Česku zima, tak jsem pochopila, že musím hledat teplé kraje. Krátce jsem to zkoušela ve Španělsku, ale nebylo to ono. Rozeslala jsem životopisy po celém světě od Austrálie a Ameriky až po Japonsko. Jenže třeba v Austrálii mi rovnou řekli, že jsem příliš stará a že berou pouze lidi do 34 let," směje se.
Nakonec vyrazila do Francie, které se původně chtěla vyhnout. Zakotvila v Chantilly u trenérky Pii Brandt. "V začátcích mi obrovsky pomohla Iva Miličková, které mě podpořila úplně ve všem. Brzy jsem se zabydlela. A právě ve chvíli, kdy jsem začala být spokojená a zařídila jsem si nový život včetně bydlení, mi přišel mail z Hongkongu. Musela jsem se znovu začít rozhodovat, zda od základu všechno změnit," popisuje zlomový moment.
A tak si opět sbalila kufr a vyrazila na cesty. "Nikdy jsem neměla problém zvyknout si na nová místa, ale po tolika letech to bylo hodně těžké, vždyť do Itálie jsem poprvé přijela v roce 2003. Za tu dobu jsem tam úplně zakořenila a stále mám občas stavy, kdy si říkám, že bych tam později znovu chtěla žít. Zároveň ale vím, že od odchodu z Itálie jsem zažila spoustu nových věcí a změny jsou asi potřeba. Mám těch domovů asi víc a jeden z nich je stále i v Česku."
Kristýna Bezděková proto ani teď nic neplánuje. "Mám sny, ale plánovat se nic nedá. Oprostila jsem se od sportovních ambicí a teď hledám hlavně klid, užívat si trochu života. Už vím, že i ve světě mimo koní jsou krásné věci. Chci se třeba víc věnovat lukostřelbě a dalším koníčkům. Čekám, co mi život v Hongkongu přinese a těším se na nové prostředí..."
Foto: Martin Cáp a archiv Kristýny Bezděkové
